„Je to hra, jíž se nic nevyrovná, jak ten zneužívaný člověk ve stájové kazajce je zasazen do vesmíru.“
Rainer Maria Rilke
Uvedení nedokončené hry Vojcek německého dramatika Karla Georga Büchnera ve Vinohradském divadle je velmi pozoruhodný počin. Třicetiletý režisér Daniel Špinar svým zpracováním zesiluje (místy téměř nesnesitelně) poslední bolestné volání autora, který zemřel ve svých třiadvaceti letech, v roce 1837. Čtenáře Protestanta možná zaujme, že Karl Georg Büchner m.j. publikoval společně s farářem Friedrichem Ludwigem Weidigem leták „Posel hesenského venkova“, ve kterém kritizovali sociální nespravedlnost v Hesenském velkovévodství. Vláda je označila za vlastizrádce, Weidig byl zatčen, mučen a zemřel ve vězení v Darmstadtu, Büchner uprchl do Štrasburku.
Ve Vojckovi přetkává Büchner látku událostí, které předcházely poslední veřejné popravě v Lipsku r. 1824. Johann Christian Woyzeck byl souzen za vraždu ze žárlivosti. I přes stanovisko obhajoby, která Woyzecka vzhledem k jeho duševním stavu považuje za nepříčetného, prohlašuje profesor August Clarus, že obžalovaný je plně zodpovědný za svůj zločin. Ten je dle profesorovy zprávy plodem Woyzeckovy morální zpustlosti a sexuální nevázanosti. Úlevné řešení, spočívající v tom, že se zodpovědnost jednoduše svalí na jedince, ale Büchner ve svém fragmentu důrazně zpochybňuje. Prostý voják Vojcek, který se pokouší živit svou družku Marii a dítě, si přivydělává pomocnými pracemi u blahosklonného Hejtmana a jako experimentální objekt Doktora. Vnější tlak vojenských, vědeckých a společenských struktur a vnitřní rozpad v počínajícím šílenství neúprosně okrajují poslední zbytky Vojckova lidství. Právě Hejtman a Doktor nakonec podněcují Vojckovo podezření, že ztratil lásku Marie, a tak jej vytlačí za mez snesitelného života. Po zavraždění Marie přetrhla pokračování hry autorova smrt. Samotnému Vojckovu soudu, který by se patrně odehrával v dalších obrazech, již nepřihlížíme a hra si tak svým způsobem na divácích vynucuje, aby rozsudek dokončili a vynesli sami.
Tato intenzita i prolamování a přetékání inscenace směrem k divákům jsou v provedení Vinohradského divadla přítomny téměř všude. Ve vystavení scény se zlomenou kolejnicí opony a s jevištěm zasahujícím až do první lóže, ve zcizujících prvcích úvodního výstupu a v závěrečné projekci, v kadenci obrazů vyplněných zvukovými plochami, které nedávají možnost oddechu, i v explicitním zpracování sexuálních a násilných scén, které (na rozdíl od pokryteckého soukromí u televizních obrazovek) mohou na klasické diváky působit velmi nepohodlně. Ona vlastně nepohodlná má a musí být celá divácká účast na Vojckově osudu. Hlavní hrdina, ač všemi neustále hodnocen a zařazován, se neuměle ale přesvědčivě vzpírá tomu, abychom jeho případ uzavřeli do kategorií, které by nám umožnily nenést za něj žádnou odpovědnost. A nejspíše tomu se publikum, které se přichází především pobavit, brání. Někteří odcházeli již při představení, jiní polohlasně vyjadřovali svou nelibost, potlesk trval nezvykle krátce a po představení před divadlem postávaly poněkud zaraženě hloučky diváků. „Za ty peníze jsem si moh rači koupit to lego,“ zvyšoval na svou partnerku hlas jakýsi muž středního věku. A já jsem rád, že Vojcek se již téměř sto let (poprvé byl uveden v roce 1913 v Mnichově) těší velmi rozporným reakcím publika. Vždyť i to se u dobré divadelní hry, která ještě neprošla drtičem kultůrní domestikace, dá očekávat.
Georg Büchner: Vojcek Překlad: Ludvík Kundera, režie: Daniel Špinar, dramaturgie: Klára Novotná, scéna: Henrich Boráros j.h. Hrají: VOJCEK – Pavel Batěk, MARIE – Lucie Štěpánková, HEJTMAN –Martin Stropnický, DOKTOR – Václav Vydra, PRINCIPÁLKA, STAŘENKA, ŽID – Jiřina Jirásková – Daniela Kolářová, a další.