K obrazům a objektům Josefíny Duškové v Soběhrdech
Výstavy současných umělců připravuji i proto, aby vznikl prostor potkat se s tím, co zajímá mladé citlivé umělce. Vytvořit most mezi tím, co se odehrává zde v kostele, a tím, co se děje venku. Věřím, že umělec (ať už sochař nebo malíř nebo básník) je člověk, který dovede předat své vnímání do prostoru, a tak ho zviditelnit (zjevit). Josefína patří k lidem, kteří do svého díla intenzivně zařazují motivy existence, tedy i civilizace. Podobně jsme to viděli v obrazech Tomáše Tichého (viz Prot 8/15). Mladí umělci nám tedy dávají podobné signály. A každý tak můžeme přemýšlet nad tím, zdali se světem komunikuje i naše víra,– anebo je to jinak.
Josefína Dušková je především sochařka. Její objekt můžete vidět např. před benešovskou knihovnou, v benešovském muzeu vystavovala sochy, vyhrála před několika lety bienále. Když jsem ji oslovil, zda by připravila výstavu pro náš kostel, souhlasila, a výstavu v kostele vzala jako výzvu. Už tehdy mi říkala, že si dovede představit využít samotný prostor kostela – protože jako sochařka vnímá především třírozměrný prostor. Obrazy (malované akrylem), ale také objekty, některé částečně skryté, s kterými se zde potkáváme, tak vznikly přímo pro náš kostel. A jsou zde pro to, aby vyjádřily jednotnou koncepci, jednotnou myšlenku.
Čím se vlastně ve své tvorbě Josefína zabývá? Co ji zajímá?
Její sochy znázorňují především organické tvary. I socha před knihovnou je ve tvaru vejce. Inspiruje ji tedy proces zrodu. Je to pro ni něco jako střed. Nakonec – kdybychom se nenarodili, nic bychom nepoznali. Josefínu tedy zajímá i čas. Její sochařské dílo mapuje vrstvy času. Organické tvary bývají všelijak oloupané a narušené – jak v čase trvají i podléhají změně. Nasvědčují tomu i názvy jako Věčný koloběh, Sypání, Odkrývání prostoru (litina – pískovec), Dutina (beton, ocelové hobliny), Schránka (cement, vosk, polyester), Galaxie (drátěné pletivo), Hnízdo (ocelový plech, traviny, umělá hmota). Jiné samostatné sochy jsou spíše drobné a křehké. Série reliéfů, na nichž se postupně vynořuje dítě do světa, jsou jen několikacentimetrové objekty. Nějaký čas strávila ve Finsku. Jedno z jejích tamějších děl mělo téměř povahu „land artu“, tzn. díla, které pracuje s přírodou. Vytvořila kostku ze sněhu (cca 2×2 m) skrze niž malým otvorem pronikalo světlo. Chycený světelný paprsek se stal samostatnou sochou vyjadřující prvotní energii.
Nyní k obrazům, které visí zde v kostele: Umění podle Josefíny může vést k duchovním zážitkům, které lze charakterizovat jako sounáležitost nebo vcítění, nám známějším slovem – sdílení. Pro Josefínu je důležitá právě citlivost, skrze niž probíhá tvůrčí proces. Příroda je podle ní přítomná v samotném základu tvorby umělce. Záleží, jak se podaří umělci tento proces zviditelnit. Pak může dojít i k tomu, že umělecké dílo může člověku pomoci vnímat tvůrčí energii stvořeného světa. V ideálním případě to může vést ke kontemplaci, ztišení, které pak může pomoci člověku v jeho osobním duchovním hledání.
Proto mohou mít obrazy přesahy do landartu – protože se podílejí na přírodě. Proto vidíme na schodišti na kruchtu k varhanům provázky odrážející proudění uvnitř našeho kostela. To, co se odehrává kolem nás, může sochař zesílit, a tím na to poukázat – např. zachytit výše zmíněné světlo.
Výstava v našem kostele měla mít původně jméno. Josefína se rozhodovala mezi názvem: Tíhy a křehkosti, popř. Křehkosti. A popisovala mi, jaké je vyjádření těchto struktur do dvourozměrného plátna pro sochařku dobrodružství. Lehkost a jemnost musí zachycovat jinak, např. jemností barev.
Na obrazech nacházíme červené barvy, ty Josefína vnímá jako barvy života, zrodu, vitality. Bílá barva může znamenat prázdno, které očekává zrození. Ubrus – který je těhotný hostinou. Černá je naproti tomu prázdno, které stahuje dolů do podzemí – možná prázdno, které má člověk před sebou, když pocítí vinu. Když se třeba apoštol Petr vrhl do vln – protože se zastyděl před vzkříšeným Pánem. Černá může omezovat, bílá naopak zvěstovat naději.
Co má Josefína na mysli, když ve svých obrazech popisuje tíhu a lehkost? Těžké překážky v životě člověka mohou být výzvou k překonání – nejsou automaticky zlé. Tíha může tedy vést k prozření, k překonání a k dobrému konci. Ježíš mluví o domu na skále, na nějž útočí různé překážky – vichřice, bouře, voda. Nejsou automaticky zlé. Pomohou nám ale osvědčit naši víru. Jakub říká: Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.
Obrazy jsou nefigurativní, proto nechávají na každém z nás, aby se tvary na obraze potkaly s konkrétními prožitky či pocity. Spolu s objekty – uzly – však víme, že autorce jde o vyjádření uzlů v časoprostoru. Některé životní události jsou takovými body – třeba právě to, zda jsme překonali zkoušky, které na nás dolehly. V kázání jsem zmínil jako uzlový bod vzkříšení. I barvy a tvary mají schopnost stát se uzly. Přeji nám všem, aby nám tato výstava pomohla třeba nějaké uzly – v našem životě víry – objevit.
Soběhrdy 24. 4. – 26. 6. 2016