Vnímat to, co k člověku přichází

Rozhovor se sochařem Čestmírem Suškou

Velká většina Vašich děl je zasazena do veřejného prostoru. Je tato skutečnost podstatnou součástí Vaší tvorby?

Pro mě je úplně zásadní, aby umění bylo na místech, kde ho potkávají lidé. Důležitý je moment překvapení, kdy člověk, který se vlastně o umění třeba ani nezajímá, je s ním najednou čelně konfrontován. Myslím si, že to je primární způsob prezentace umění. Muzea a galerie by měly vystavovat díla, která nemohou být prezentována v prostoru, případně mohou umožňovat retrospektivní pohled, ve kterém se ukáže vývoj umělce. Ve skutečnosti u nás ale úloha galerií převažuje nad živou prezentací umění. Společnost a politici by od nás, umělců, měli ten vstup do veřejného prostoru mnohem víc chtít. Já mám pořád pocit, že my se s tím vlastně vnucujeme a že jsme vykazováni do galerií. Umění by mělo být všude.

Velký mediální ohlas získal Váš projekt Rezavé květy z roku 2005. Při pohledu na obří cisterny prořezané pravidelnými tvary jsem nevnímal jen motiv recyklace materiálu, o kterém se v souvislosti s cisternami psalo, ale i paralelu s křesťanskou vírou. Staré pominulo, hle je tu nové. Souvisí to i s Vaší vlastní vírou?

Těší mě, že to tak cítíte, protože práce s cisternami ke mně skutečně „přišla“ těsně předtím, než jsem uvěřil. Já jsem s kovem ani s industriálními objekty předtím nepracoval. Všechno to začalo v roce 2005, kdy jsem dostal stipendium, abych pracoval ve Spojených státech ve státu Vermont. V místním kovošrotu jsem objevil takovou nádhernou polokouli. Byl to odříznutý konec zásobníku na kapalný plyn. Mě to zaujalo natolik, že jsem si tu polokouli odvezl a začal jsem s ní pracovat. Naučil jsem se používat svářečku a další věci potřebné k práci s kovem a postupně mě to zcela pohltilo. Polokoulí jsem z kovošrotu nakonec získal spoustu. Začal jsem pracovat i s celými cisternami. Je to věc, kterou jsem si nevymyslel. Přišla ke mně. Nebyl to dopředu připravený projekt. Dodnes se snažím mít oči otevřené a uši ke slyšení, abych vnímal to, co ke mně přichází. Abych to nezaplašil svým přílišným egem. Výsledky jsou pak daleko zajímavější a silnější.

S mojí ženou říkáme, že dělám ze starých věcí nové. A to má určitě i vazbu ke křesťanství. Člověka, který má za sebou nějaký osud, vlastní hřích, setkání s Ježíšem očišťuje. Stává se novým člověkem. Alespoň v mém případě to tak proběhlo.

Vnímáte podobnou zkušenost u některých dalších umělců ve vašem okolí, nebo zůstáváte spíše solitérem? Nemyslím teď ani tolik všechny ty různé „křesťanské umělce“, u kterých se zdá, že umění je jen nástrojem misie, ale spíš skutečnou uměleckou komunitu.

Zatím musím říct, že mnoho takových setkání jsem neměl, kdy by mi někdo nadšeně říkal: „Jó, ty taky…“

Co třeba architekt a herec David Vávra?

To je pravda. Když jsem o tom mluvil s Davidem Vávrou, tak jen lakonicky konstatoval: „Tys byl stejně vždycky křesťan, já to věděl.“ Ale ještě se vrátím k předchozí otázce. Dřív jsem tu prvoplánovost taky nechápal a odsuzoval, ale od té doby, co jsem se sám stal křesťanem, to nevidím tak radikálně. Umění už beru spíš jako disciplínu. Dřív jsem to bral hrozně vážně. Jako smysl života. Teď vidím, že smysl života je trochu jiný. Umění se sice nedá brát na lehkou váhu, ale určitá lehkost je vždy lepší a přináší zajímavější výsledky. Zjevné používání křesťanských atributů v umění může být povrchní. Připadá mi to podobné, jako když v Bibli čtu o tom, jak Ježíš vedl k nezatíženému a opravdovému vztahu s Bohem. Často se ukazovalo, že zákoníci žili vážný náboženský život, studovali Bibli, přemýšleli nad ní, a přitom jim to nepomáhalo. Žili studeně. Vlastně nevěřili, protože zůstávali zahledění do sebe. Myslím, že tohle se projevuje i v umění. Někdo místo toho, aby svobodně pracoval a měl radost ze svého talentu, snaží se tomu dopomáhat nějakým příběhem nebo nějakými symboly. Schází tam cit.

Jaké by dnes mělo být místo umění v církvi? Interiéry kostelů a modliteben často balancují na hraně kýče, i za ní. A netýká se to jen výtvarného umění, ale i hudby, liturgie. Jak se tomu vyhnout?

Zrovna tak, jako musí věřící člověk denně zkoumat svou víru a udržovat živý vztah k Bohu a lásku k bližním, stejně jako si musí dávat pozor, aby nebyl nafoukaný a do sebe zahleděný, musí také usilovat i o to, aby v jeho modlitebně nevisela kýčovitá díla. Musíme se toho vystříhat a toužit po vzdělání i v tomto oboru. Chodit na výstavy a zvát si umělce. A nebát se ani toho umístit si do modlitebny třeba věc, která na první pohled nevypadá křesťansky, ale třeba bude o víře vypovídat mnohem víc, než něco kýčovitého. Poctivé umění může hodně říct.

Vždy, když vidím v interiéru kostela nějaké zajímavé dílo, mám pocit, jako kdyby vlastně bylo takovým průhledem zevnitř ven – za kostelní zdi. Zatímco věci prvoplánové a kýčovité působí spíš jako snaha zahřát si ten „útulný pelíšek“ a obrnit ho něčím důvěrně známým…

Otevřenost je nutná. Když člověk nebude otevřený, tak nepozve do domu ani přicházejícího anděla. Přirazí mu dveře před nosem. Do určité míry chápu, že se lidé nových věcí bojí a nechtějí je k sobě pustit. Ale je i spousta toho optimistického a neagresivního, a je dobré s tím komunikovat. Otevírat srdce.

V jednom rozhovoru jste zmiňoval, že určitou překážkou pro Vaši víru byl stud. V současnosti se vyznání víry stalo veřejným pohoršením. Něčím, co vyvolává rozpaky a posměch. Nemůže se právě díky tomu stát z víry nový oživující náboj pro umění? Moderní umělci se často pokoušejí šokovat. Těch opravdu šokujících témat ale už vlastně mnoho nezbývá. Není skutečným šokem vlastně víra?

Určitě to tak je. Všichni víme, že Čechy jsou hrozně ateistická země. I důvody jsou jasné. Ale myslím, že je čas, aby se to změnilo. Vždyť skoro každý z nás věří, že Bůh existuje. Skutečných ateistů je málo. Jenom spousta lidí si s tím neví rady. Když se bavím se svými kamarády, kteří jsou nevěřící, a říkám jim, jak jsem uvěřil, říkají mi: já mám taky svého boha. Většina lidí o tom přemýšlí a hledá. Moje manželka uvěřila daleko dřív než já. A já jsem cítil, že mě to přitahuje, ale měl jsem s tím obrovský problém. Když jsem se snažil analyzovat, proč to tak je, zjistil jsem, že se obávám manipulace. V té době jsem vůbec nechápal, že víra naopak přináší svobodu. Styděl jsem se k víře přiznat. Češi jsou hrozně „chytří“. Všemu rozumí, všechno si umí opravit, trochu jako brouk Pytlík. Všude jsem byl, všechno znám. Všemu rozumím. A přitom leckdy nerozumí ani sami sobě. V tomhle prostředí jsem se styděl a představa, že někdo bude vědět, že jsem křesťan, mě úplně zmrazovala. Jako myš při pohledu na hada.

V uměleckém prostředí by ale člověk předpokládal větší míru otevřenosti, než jaká panuje v ostatní společnosti.

Možná že v téhle věci je umělecká scéna naopak ještě konzervativnější. I když umělci často vypadají hrozně bohémsky, že jsou klidně schopní plácnout si na hlavu vajíčko a natřít se na fialovo, pod povrchem je to jinak. Vnitřní svoboda pokulhává. I když je i mezi umělci dost věřících lidí, zůstává to většinou skryté. Na otevřenou víru často reagují přecitlivěle. Když jsem o křesťanství mluvil třeba s Petrem Nyklem, což je, dá se říct, přímo „boží člověk“ a velmi otevřený umělec, viděl jsem na něm, že má velkou obavu z manipulace. Že se toho bojí. To mě překvapilo.

Mluvil jste o nutnosti vtáhnout umění do veřejného prostoru i do církve. Dostal jste Vy sám už nějakou konkrétní nabídku k výstavě či realizaci v církevním prostředí?

Samozřejmě úplně nejradši bych byl, kdyby někdo chtěl, abych navrhl kostel. To by mě teď opravdu bavilo. Ale nic takového se zatím nestalo. A ani jiná větší spolupráce zatím nebyla. Nabídku bych rád přijal. Důležité je i prohlubovat kontakty mezi církví a umělci. Sám jsem založil v roce 2000 sochařské studio Bubec. Tam děláme dvakrát do roka výstavy umělců, kteří ve studiu pracují. Snažíme se o různorodost. O setkávání. Je velmi důležité, aby křesťani fungovali ve světě. Na závěr bych rád připojil i konkrétní nabídku. V roce 1993 jsem udělal velkou sochu. Bylo to právě v roce, kdy moje žena uvěřila a já jsem o tom hrozně přemýšlel a byl jsem na symposiu v klášteře Plasy. Je to socha kříže z keramické hlíny. Kdyby nějaký sbor měl o tuto sochu zájem, bylo by možné ji za režijní náklady instalovat.

Rozhovor připravil Jáchym Gondáš