Vize, jejich potřebnost i úskalí

Číslo

V roce 1964 jsem jako čtyřiadvacetiletý začal studovat na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Je třeba říci, že navzdory všelijakému omezování ze strany komunistického státu byla tehdy naše fakulta místem, kde se člověk dozvídal věci, které jinde slyšet nemohl. A to nejen z oblasti tak říkajíc čisté teologie, ale i z širší oblasti kultury, dějin, filozofie atd. Například jsem mohl psát seminární práci o T. G. Masarykovi. Kde jinde by to tehdy bylo možné? Některých profesorů jsem si velmi vážil. Nejraději jsem měl profesora Nového Zákona J. B. Součka. Těšil jsem se na jeho přednášky i na semináře s ním. Velmi se mi líbila nejen jeho novozákonní teologie, ale i přesah do dalších oborů, a to nejen teologických, ale i obecně humanitních, ba i přírodovědných. Především on mi ztělesňoval naši biblicky založenou střízlivou protestantskou teologii s přesahem do kultury i do společenského dění. Když se u něj na semináři jednou mluvilo o křesťanském hodnocení politického a společenského dění, řekl, že důležitým hlediskem pro něj je, zda státní moc svým způsobem vlády vede lidi více či méně k dobrému soužití, nebo naopak ke vzájemné bezohlednosti; zda související vize budoucnosti iniciují spíše vládu práva a solidaritu se znevýhodněnými, či naopak útisk, bezpráví, vzrůst sociální nespravedlnosti. Ve světle tohoto hlediska, které se i pro mne stalo důležitým, se zamysleme nad vizemi budoucnosti.

Vize sociálně spravedlivější společnosti

Masaryk před sto lety říkal, že svět jde doleva. Měl na mysli, že mnoho lidí, nejen dělníků, ale i intelektuálů, přitahovaly levicové vize sociálně spravedlivější společnosti, které měly za cíl změnit k lepšímu mnohdy velmi krušný úděl tehdejších pracujících, i levicové politické strany, které za oněmi vizemi šly při své politické činnosti. Dovolte mi povědět, že to byly v podstatě dobré vize. Ovšem cesty k naplnění těchto vizí byly a jsou různé. Často netrpělivě revoluční, spojené s představou, že sociální spravedlnost je třeba prosadit rychle a proto tvrdě, násilně; donutit lidi, aby nové uspořádání společnosti vzali za své, a zatočit s těmi, kdo to vidí jinak. Kde uspěla netrpělivá a proto násilná revoluční hnutí, tam tekla krev a slzy a vize sociální spravedlnosti se stejně nenaplnila. Nicméně evropské strany sociálně demokratického typu, usilující o postupné, demokratické prosazování dílčích cílů oné vize sociálně spravedlivější společnosti, ve výsledku dosáhly zejména na konci devatenáctého a v první polovině dvacátého století pozoruhodných zlepšení situace pracujících. Vzpomeňme například na vznik odborů jednajících se zaměstnavateli a úřady o situaci a požadavcích pracujících, na zákaz práce dětí, na zkrácení pracovní doby na snesitelnou délku, na zavedení dovolené atd. Při čemž strany sociálně demokratického typu stále vyhlížely i k vizím, jak společnost spravedlivě uspořádat, což pro ně bylo povzbuzením i v zápasech o dílčí zlepšení údělu pracujících.

Kdyby ale Masaryk viděl nedávný a současný růst vlivu pravicových stran a slyšel výsměch jakýmkoliv vizím společnosti solidární s těmi, kdo se ocitli pod koly života, či snahám o udržitelnost životního prostředí, musel by konstatovat, že svět jde doprava. Jistě by kriticky nahlížel na růst vlivu stran radikálně nacionalistických, ohrožujících demokratické uspořádání společnosti. A vidím jako velký nedostatek současné české společnosti, že zde nejsou levicové demokratické strany, které by hrály reálnou roli v politickém životě, vyvažovaly vliv pravicových stran, které by rozumně pozvedaly palčivá sociální témata. Až na Piráty, kteří se mi jeví jako dnes jediná významná strana, pěstující i sociální cítění, solidaritu s nízkopříjmovými i dalšími všelijak znevýhodněnými lidmi.

V čem je politika bez vizí slepá

Chci se nyní zastavit u vizí společnosti lidštější, tedy i sociálně spravedlivější a vůči přírodě šetrnější, u vizí, které jsou dnes politiky často odmítány jako cesta do chudoby či totalitarismu. Již bylo řečeno, že snahy o rychlou, násilnou proměnu společnosti končily v totalitarismu a utlačování velkých skupin lidí navzdory tomu, že ona rychlá, násilná proměna měla vést k sociálně i jinak spravedlivější společnosti. Příkladem jsou komunistické režimy s jejich počáteční vizí dokonalé beztřídní společnosti, vizí nerealistickou v tom, co lze od lidí čekat, k čemu je možné je donutit. Ve výsledku tyto netrpělivě prosazované vize vedly k násilí, k útlaku, k ovládání lidí skrze strach, k omezení až zlikvidování základních práv a svobod, k podvázání ekonomické svobody, k znemožnění svobodné veřejné diskuze, veřejné soutěže myšlenek, místo nichž zněla vyprázdněná ideologická hesla, nakonec přišel obecný marasmus. Po této historické zkušenosti se u nás v pravicovém prostředí prezentuje vize sociálně solidárnější společnosti často jako bludná cesta s tím, že jediné rozumné, co lze dělat, je pragmaticky řešit aktuální problémy s ohledem na efektivitu, na konkurence schopnost hospodářství, proto podporovat hlavně podnikatele. Ne, že by i o takovou podporu nešlo při rozumném vedení společnosti, která se ani v demokratické a sociálně vstřícné podobě neobejde bez podnikatelů, kteří dávají lidem práci a platí jim za ni. Ale vskutku demokratické vládě by přece mělo jít o všechny lidi z různých sociálních seskupení. Takový způsob vlády, který uvízne pouze v řešení současných ekonomických a politických problémů a odmítá hovořit o vizi lidštější společnosti, k níž by bylo možné hledět jako k orientačnímu světlu udávajícímu směr cesty, takový způsob vlády se stává slepým vůči existujícím neblahým sociálním jevům, například k spoustě nemilosrdných exekucí, k nedostupnému bydlení, k obtížnému dosažení vyššího vzdělání pro lidi, kteří nemají movitější rodiče, atd. Způsob vlády bez vize lidštější společnosti se stává slepým i k možnostem změny k lepšímu. Ano, dobré vize mohou pomáhat orientovat se v aktuálním nepřehledném společenském dění.

Vize budoucnosti mohou být lepší i horší

Tu je ovšem třeba připomenout, že vize budoucnosti mohou být lepší i horší. Přičemž jde jednak o to, co je obsahem vize, a v případě ušlechtilých, inspirativních vizí jde i o způsob jejich naplňování, jak už bylo řečeno. I dobrá vize lidské společnosti se může zvrhnout kvůli netrpělivému, násilnému radikalizmu, fanatizmu, vyvolávání nenávisti vůči více méně údajným viníkům neblahého stavu. Proto je třeba se vystříhat černobílého dělení lidí na dobré a špatné, proto je správné se neřídit heslem, že účel světí prostředky. Proto je možné k takové vizi cílit pouze postupnými kroky zákonnou cestou v právním státě.

Pokud jde o obsah vizí, existují i vize budoucnosti, jež vedou jednoznačně ke katastrofám; například vize extrémně nacionalistické či imperialistické, k jejichž podstatě patří nenávist a kdy je od prvního okamžiku zřejmé, že jejich naplnění by znamenalo války a útlak, plné věznice a popravy, nastolení totalitního režimu. Takovým vizím je třeba se včas postavit.

V čem jsou vize pomocí

Bylo již řečeno, že dobré vize pomáhají při hledání cesty ve složitém společenském dění, že mohou být orientačním bodem, že mohou otevírat oči pro realistická a zároveň etická řešení aktuálních problémů. Ano, vize nemusí být naivní idealizmus odtržený od reality (i když někdy bývá). Neboť dobré vize, korigované realitou, životem jaký je, mohou být prospěšné i v dalších oblastech lidského života pospolitého i individuálního. Protože k důležitým možnostem lidského života patří například vize soužití v rodině, či vize cíle v profesionálním životě atd. I takové vize pomáhají proti nezdaru, proti ztroskotání původních snah. Ano, k základní možnosti každého člověka patří nalezení dobré vize. A je dobré tyto možnosti neminout.

Oko jako orientující lampa těla

K tomu ukazuje i křesťanství i bible. Tu mi dovolte „kazatelský“ závěr.

Člověk dostal od Boha schopnost se orientovat, hledat cestu. A tu schopnost si má věřící udržovat a má ji užívat. Toho se týká Ježíšovo slovo, že světlem těla je oko. Na první poslech by se mohlo zdát, že Ježíš zde říká, že oko je jakési okno do našeho nitra, že skrze něj z nás vyzařuje světlo, pokud v nás nějaké je. Pohledět někomu do očí by potom znamenalo pochopit, s kým máme tu čest, jaký ten člověk doopravdy je, co je v jeho nitru. O to však v Ježíšově slově o oku, které je světlem těla, nejde. Když ekumenický překlad říká světlo, je poněkud matoucí. Blíž jsou kraličtí, když překládají, že svíce těla je oko. V řeckém originále stojí lampou těla je oko. Lampa či svíce nám pomáhá, abychom se orientovali, když někam jdeme potmě. Nu, a když někam jdeme po tmě a lampa nám přestane svítit, pak jsme v noční temnotě ztraceni, nevíme, jestli nezabloudíme, jestli nezakopneme, ba někam nespadneme. Ve spletitém bludišti každodenní činnosti záleží na tom, jestli vidíme dobře. Komu zrak neslouží, ten nezvládne práci tak, jak by měl, ten nedojde, kam by chtěl, bloudí. To platí při chůzi ve městě i v přírodě, při plnění studijních a pracovních úkolů, při uskutečňování svých zálib, prostě při veškeré běžné činnosti. Člověk ji nejlépe zvládne, když má dost světla, aby se orientoval. A podobně je tomu podle Ježíše i při hledání správné cesty životem; tu je ovšem důležitý náš duchovní zrak. Zdali dobře funguje a je pozorný k Božímu slovu a v jeho světle dobře rozpoznává, co je svod a omyl, co je lež a svévole, co je sobectví a špatný příklad, zda na druhé straně též vidí, kde je při díle víra, láska, dobrá vůle, soucit, milosrdenství, úcta k pravdě a spravedlnosti. Ano, lze-li říci, že oko, tedy duchovní zrak, tedy i mravní orientace naší osobě takto dobře slouží, půjdeme cestou světla, říká Ježíš. Naopak, nedokážeme-li rozlišit, co v životě stojí za úsilí a co ne, protože nebudeme vidět, co Boží slovo pro nás dnes a denně znamená, naše nitro a následně i skutky budou temné, necháme se strhnout špatnými názory, špatným příkladem, vlastními slabostmi, skepsí. Proto nevzdávejme hledání správné cesty, prosme o vysvobození z duchovní slepoty, obracejme svůj zřetel k Božímu slovu, věnujme tomu čas i snahu, abychom potom na každodenních rozcestích volili správný směr a ve své lásce se uměli obracet k Bohu i bližnímu, a ne k ubohostem.