V říjnu tohoto roku zveřejnil papež František svoji novou encykliku Fratelli tutti. V češtině Bratři všichni nebo Všichni jsme bratři. Jedná se o druhou v řadě Františkových sociálních encyklik. Název, který zdánlivě opomíjí sestry, je citací z Napomenutí svatého Františka: „Pohleďme, bratři všichni, na dobrého Pastýře, který podstoupil utrpení kříže, aby zachránil své ovce.“
Papež se v encyklice obrací jak k bratrům, tak sestrám, k věřícím i nevěřícím. Obrací se ke všem lidem tohoto obydleného světa. Otázkou je, nakolik jsou encykliky pro čtenářstvo bez ohledu na jejich zakotvení ve víře a církvi atraktivní četbou. Současná encyklika má ovšem potenciál oslovit širší obec, protože papežův pohled na sociální klima ve světě a církvi je obdobně jako v předchozí encyklice Laudato si celostní a nevykazuje rysy exkluzivity. František přichází např. s tezí, že ti, kteří se považují za nevěřící, mohou Boží vůli naplňovat více než věřící, a připouští, že světová náboženství přispívají k přátelskosti ve smyslu lásky k bližnímu, což papež ilustruje odkazem na podobenství o milosrdném Samařanovi. Prostřednictvím tohoto obrazu vyzývá papež čtenáře a čtenářky k promýšlení možností dialogu a překračování hranic, aniž by si činil nárok na univerzální výklad tématu lásky k bližnímu. Papež poznamenává, že jeho encyklika je pokorným příspěvkem k promýšlení obsahů v encyklice obsažených. Pozastavuje se nad tím, co brání v rozvíjení přátelskosti, a kritizuje přitom nedostatečné respektování lidské důstojnosti.
Encyklika v osmi kapitolách tematizuje mnoho aspektů globalizované společnosti. Zdůrazňoval-li v Laudato si papež integrální ekologii a péči o společný dům, volá zde ve Fratelli tutti k pěstování univerzálního bratrství a k péči o člověka coby bližního. Znovu apeluje na život, jehož předpokladem je respekt k lidské důstojnosti, ochota k dialogu a překračování hranic ať už na lokální, mezinárodní, kulturní nebo náboženské úrovni. Prosazuje nové paradigma vztahů, zahrnující inkluzi a kulturu setkávání. Mluvit o překračování hranic v době pandemie vyznívá možná absurdně. Papež má ovšem na mysli překračování vlastních zažitých myšlenkových, kulturních a světonázorových vzorců. Tvrdí, že kdo staví zdi, se nakonec stává otrokem, ochuzuje se o výhled na široký horizont života.
Dokument popisuje současnou situaci, zmiňuje problémy, k nimž patří migrace, pandemie, války, populismus, nacionalismus a totalitarismus. Atmosféru strachu chce proměňovat „otevřeným srdcem“. Jedním z aspektů otevřeného srdce je projevování blízkosti, otevřenosti vůči druhému, který je odlišný ode mě. Proti kultuře uzavřenosti a vylučování staví kulturu otevřenosti, setkávání a dialogu.
Encyklika otevírá otázku „k čemu je církev?“ Papež uvádí, že věci politiky by neměly nechat církev chladnou. Papež nenabízí konkrétní postupy, kterými by se měla církve politicky angažovat. Znovu opakuje, že církev by se měla politicky angažovat tak, aby posilovala přátelskost a kulturu setkávání. Papež se zřejmě domnívá, že je na konkrétních lidech, jaké k tomu zaujmou stanovisko. Nabízí rámcový program, což je sympatické, leč mnohým se to může zdát příliš obecné. Ač zní výzvy k vedení dialogu a ochotě k setkávání banálně, má smysl je realizovat. Proměna srdce a celkového sociálního klimatu se neděje ze dne na den. Cesta k velkým strukturálním změnám ve společnosti je dlouhá. František ví o významu malých kroků, které se odehrávají v rovině individuální, partnerské, rodinné. Potenciál malých kroků je ovšem velký a může se projevit v celkové struktuře společnosti na globální úrovni. Jde o to, že i politická opatření mohou být výrazem lásky k bližnímu, a to ve strukturálním rozsahu. Papežův apel na všechny lidi k aktivnímu jednání, které se nebojí projevovat lásku k bližnímu po vzoru milosrdného Samařana, je podepřen tezí to tom, že jsme jako lidstvo na jedné lodi. Viděno z této perspektivy je nasnadě jednat společně a přestat se obávat jinakosti toho, který je na přídi lodě nebo třeba jen vlevo/vpravo ode mě.