Ke sborníku Religiozita v komunistickém Československu
Ve dvojčísle Soudobých dějin 2–3/2007 vyšlo devět studií o náboženské problematice za komunistické vlády. Sociolog, dva historici, kulturní antropoložka, literární vědec, žurnalista s teologickým vzděláním, pedagog s přírodovědným vzděláním a religionista vypovídají o církevních společenstvích a spiritualitě minulých let z odstupu prvé dekády nového tisíciletí. Jako zvláštní téma se objevuje religiozita, náboženskost. Podtitul tohoto čísla Soudobých dějin, Religiozita v komunistickém Československu, totiž plně nevystihuje obsah všech článků, protože u religiozity jde o sociologicky zabarvený pojem, který mapuje náboženské jevy, náležející do privatizované zbožnosti. Autoři se zabývají i dějinami církevních společenství a seminářů, spiritualitou určitých společenství. Nezabývají se tedy jen privátní zbožností. Ohlížejí se z bezpečně plující badatelské loďky, vznášející se nyní již na vzedmuté vlně náporu nové religiozity, konejšeni mírným odlivem sekularizačních nálad, ovíváni rozčeřenou atmosférou zájmu vědeckých pracovišť, která si teprve nyní dělají metodologické jasno v religiozitě a církevních společenstvích, byť za cenu, že umlkl rozhovor s filosofickou obcí. Již se nekonfrontují s argumenty Jürgena Habermase a jeho teorií o postsekulární společnosti (2001), ani s připomínkami Paula Ricoeura, že žijeme v desakralizovaném světě a v kontextu proklamativních náboženství (1978, 1996 aj.). Badatelé o religiozitě neberou v potaz ani teologickou obec, její oprávněné rozlišování mezi obecnou náboženskostí a vírou ukotvenou v kontextu racionálního vyznání a dialogické bohoslužby. Karl Barth, Milan Mrázek, i filosofka Božena Komárková – ač z různých důvodů – rozlišují všichni mezi obecnou náboženskostí a odpovědnou vírou, která vede dialog se současností. Filosof Habermas vede také k rozlišování mezi obecnou religiozitou a sekularizací transformovanými náboženstvími (židovsko/křesťanskými), s nimiž chce jako filosof vést rozhovor. Konstatuje, že s religiozitou (magií atd.) se rozhovor vést nedá, není na co navazovat. Habermas (2001) zviditelnil racionalizační proměny světových náboženství v průběhu posledních tří staletí, aniž by popřel jejich transcendentní rozměr a vítá jejich tolerantnost a respekt vůči demokratickým principům. Kdežto sociologové vyhlašují, že pouze mapují rozšíření religiozity. To je pravda jen do určité míry, protože svou metodologii překračují svými hodnotícími soudy o kvalitě či úpadku sekularizace (Z. R. Nešpor, J. Casanova, P. L. Berger aj.). Proto vítají vzrůst religiozity, a tedy i zesílení těch náboženských jevů, které jsou po staletí budované stále na stejném principu. Týká se to magie, přijímání energie z přírodních objektů, extatických náboženských zážitků při soukromých rituálech, popř. zážitků při pohřebních rituálech. Jde o jevy, které jejich konzumenty nedovedou k vyváření kolektivní paměti společenství, ani nevedou k pokání a vytváření odpovědného společenství. Účastníci si většinou vystačí s punktuálním náboženským zážitkem. Religiozitou tohoto rozměru se důkladně zabývají dvě významné studie: Opium notně vyčichlé? (Z. R. Nešpor) a Smrt, umírání a pohřební rituály (Olga Nešporová).
Historická studie Ondřeje Matějky se zabývá evangelíky v 50. letech: „Jsou to berani, ale můžeme je využít“ – jde o průkopnickou studii, která popisuje mechanismy útlaku, umírněného vzdoru i velké manévry povolnosti, včetně podílu J. L. Hromádky na dění v průběhu let padesátých a šedesátých minulého století. Studie představuje skutečný historický přístup a již se neopírá jen o vzpomínky evangelíků, jak bylo v církevním tisku včetně Protestanta zvykem doposavad. Jiří Hanuš se rozepsal o spiritualitě vybraných římskokatolických společenství. Jan Jandourek vzpomíná na svá studijní léta na Litoměřické fakultě. M. C. Putna se zabývá čtyřmi exilovými postavami – Schwarzenberg, Chudoba, Preisner, Neuwirth. Velmi podnětnou je studie Dominika Dvořáka o Nezávislém vzdělávání za „normalizace“. David Václavík podává fundovanou zprávu o teoreticích ateismu v článku Český ateismus ve dvacátém století. O české sociologii zmíněného období napsal Z. R. Nešpor přehlednou studii Empirické výzkumy (současného) náboženství v letech 1946–1989. V této studii se setkáváme jmény křesťansko-marxistického dialogu šedesátých let minulého století (Erika Kadlecová, Milan Machovec aj.). Je tedy zřejmé, že máme před sebou publikaci hodnou pozornosti.
Religiozita v komunistickém Československu, Soudobé dějiny 2–3/2007, Academia 2007.