Recenze knihy Alejandra Jodorowského Kdeže ptáče nejlíp pěje
Po Psychomagii a Nekonečném tyátru připravilo nakladatelství Malvern v pořadí již třetí knihu obtížně (nebo spíše snadno – dá se zařadit téměř do všech uměleckých žánrů) zařaditelného Alejandra Jodorowského. Přesto, že jeho literární tvorba se začala v Čechách objevovat relativně nedávno, není Jodorowsky v českém prostředí rozhodně postavou neznámou. S obrazotvorností a poetikou jeho myšlenkového světa se však zatím mohli seznamovat především fanoušci comicsu, mezi jehož scénáristy patří k uznávaným veličinám. Bylo by ale chybou, kdyby Jodorowského dílo díky tomuto žánrovému zakotvení uniklo těm, pro které comics není hodný zájmu. Autor totiž ztělesňuje zásadní spojnici mezi bohatstvím avantgardy poloviny dvacátého století – především surrealismu, hermetickými proudy evropského myšlení a cyberpunkovou vlnou postmoderny. Se vší svou charakteristickou přesycenou barvitostí, překračováním hranic mezi uměním a kýčem, myšlením a na efekt sázejícím šarlatánstvím Jodorowsky představuje jakýsi sumář dvacátého století s celou jeho rozporuplností.
Kdeže ptáče nejlíp pěje je kniha vystavěná na osnově jednoho z Jodorowského oblíbených motivů – rodinné genealogie. Autor sleduje příběh svých předků, kteří se pod tlakem dějinných i osobních událostí vydávají na cestu z Evropy do jihoamerického Chile. V jejich životních peripetiích se dostane ke slovu celá paleta Jodorowského „barev“. Racionalizovaná realita se prolíná s perspektivou mystickou a symbolickou. Nechybí nešizená dávka explicitní sexuality, násilí, ale také střípky z všemožných náboženských a esoterních tradic. Religiózních, etnických, sexuálních a kulturních minorit zde najdeme minimálně tolik jako v encyklopedii postmoderny. Textem v jeho vrstevnatosti prostupuje scelující téma věčného návratu téhož. V zlomových okamžicích se ukazuje, jak generaci za generací splétáme totožné příběhy, stojíme na stejných křižovatkách, neodolatelně prožíváme pády a prozření našich předchůdců. Jodorowského postavy se stávají z určité perspektivy meta-postavou, Adamem s velkým A. Není to rozhodně náhoda. Podstata Jodorowského díla, ať už se jedná o tvorbu literární, divadelní nebo filmovou, je iniciační. Věrný svým hermetickým kořenům prochází autor ve svém díle procesem alchymického sebeutváření, ke kterému zve i své čtenáře. Ale to je ostatně také největší slabina jeho díla, recenzovaný román nevyjímaje. Navzdory kaleidoskopickému pohybu motivů, efektnímu střídání nálad a téměř obžerné obrazotvornosti totiž román postrádá skutečný vývoj. Místo obratu zbývá nekonečné obracení, místo zrání k smrti spíše nekonečná adolescence nesmrtelnosti.
Opojený bohatostí možných směrů, okouzlený svou vlastní dovedností zůstává Jodorowsky na straně mnohosti jevů. V obrazech jeho oblíbeného tarotu by bylo možné konstatovat, že zůstává uvězněný na úrovni první karty velké arkány – kejklíře. Pokud hledáte zábavný, svižně napsaný a pestrý román, je to dobrá zpráva. Málokdo ovládá toto řemeslo s takovou dovedností, jako Jodorowsky. Kdeže ptáče nejlíp pěje vám dodá dostatek podnětů k přemýšlení i emocionálnímu pohnutí. Když k tomu připočteme nesporný cit pro jazyk, rozhodně to není málo. Kdeže ptáče nejlíp pěje je vynikající kniha. Pokud ovšem autorovu spikleneckému pomrkávání uvěříte a pod povrchem literárního díla doufáte najít víc, než jen radost z tajemné hry, budete se muset obrátit jinam.
Alejandro Jodorowsky, Kdeže ptáče nejlíp pěje,
Malvern 2019