Dostal jsem tlustou obálku se zlínským razítkem, v níž jsem nalezl řadu kopií starých rukopisů a cizích překladů těch částí evangelií, kde se mluví o dni Kristova vzkříšení. Odesílatel se mě snažil přesvědčit, že všude je v této souvislosti uvedeno řecké slovo sabbaton a že tedy se prý jedná o sobotu, nikoli neděli. Na přiloženém lístečku se skvěl dotaz: Jak mohl být Ježíš Kristus vzkříšen v neděli?
Marně jsem hledal jméno a adresu odesílatele, abych mohl odpovědět.
Jistě lze tušit, z kterých řad tento bojovník povstal. Kristovo vzkříšení neproblematizuje, jen by si je rád dosadil do toho „svého“ dne. Do své sobotěnky soboty.
Vycházíme-li z textů mnohým zcela známých, není pochyb – šest dní pracovati budeš a sedmý den je dnem odpočinutí. Nešlo o názvy dnů, šlo o řadu dnů v proudu života a v této řadě má být jeden (hebrejsky šabbat, řecky sabbaton) dnem odlišným od těch ostatních. Otci toho vznikl sedmidenní týden a dodatečně též názvy dní. Ani zpráva o vzkříšení neužívá ustálených názvů: mluví se např. o prvním dnu po sobotě, nebo že třetího dne vstal z mrtvých-ani ne v neděli, ani ne v sobotu, jen jiný den poté, co byl dodržován svátek odpočinutí. Domluvíme-li se, že napříště budeme den odpočinku nazývat pondělí nebo nějak úplně jinak, proč ne – důležité bude, zda si budeme moci ve dnu zvláštním a odlišném od ostatních připomínat slávu i závazek Kristova vzkříšení.
Na celém dopise mi však přišlo nejhorší, že někdo bojuje za „svatý“ den Kristova vzkříšení, a přitom se necítí nadějí tohoto vzkříšení osvobozen a zavázán k přímosti a otevřenosti, ani k odvaze jít s kůží na trh, ani k smělosti hájit vlastní názor, a nakonec ani k obyčejné slušnosti. Nepodepsat se, to je pro kristovce ostuda. Škoda, že mu to nemohu říct přímo.