Vladimír Svatopluk Košárek (24. 8. 1961–13. 9. 2023)
„Věčnej mír pod hladinou ať kolem tebe proudí,“ zapěl dnes na facebooku Bobeš Vejškovi na rozloučenou.
Zvláštní a krásná mantra. Smírný proud rozhodně teď Vejškova duše potřebuje. A ten ponor pod hladinu taky – i proto, jak to potřebují všichni jeho blízcí, přátelé a známí. Zastavit se a podívat se dovnitř věcí… Protože způsob jeho katapultu za kamarády na druhém břehu všechny zaskočil. Vzpomněla jsem si na rozloučení se Sváťou na motolském hřbitově. Vejška na něm zahrál jednu ne příliš častou praktikovanou Sváťovu píseň, která jde pěkně od podlahy: „Cesta životem je tak krátká – mně ani nestačí narůst bradka – na krátký cestě ještě je zkratka – srdce ti, bratříčku, zavřelo vrátka – Džongili mará, džongili dong.“
I když Vejškova bradka byla vpravdě biblická, vždycky na mně působil klukovsky. Poznala jsem ho díky Čárlímu. Čárlí byl Vejškovi – stejně jako mně – „přidělen“ Sváťou. Zhostil se role osobního sociálního asistenta se stejnou vervou, jako se naučil hrát a zpívat písničky obou pro nás ikonických bardů – Čárlího i Sváti. Jejich songy jsou držáci a pádla nevyzpytatelnou řekou života. Vejška měl pro ně buňky, vnímal kód přenosu důvodu a energie, se kterou byly vytvořeny. A my jsme jednoduše šestým smyslem brali jeho úsilí dát jim život věčný. Jeho interpretace byla svá, plnotučná, vyzývavá, příjemně nakažlivá a veskrze pochopitelná.
Pro Sváťu to byl kmotřenec se vším všudy. Pro Čárlího byl po návratu z Austrálie průvodce zpátky k nám – a to provázení vyžadovalo velikou trpělivost. Když jsme o tom spolu občas prohodili krátkou řeč, mile a decentně se rozčiloval, jaká je s tím Čárlím práce.
Vejška byl mladý člověk, Vejška je mladý člověk. Stali jsme se svědky jedné intenzivní kapitoly jeho života. Na té relativně krátké cestě udělal šokující zkratku. Možná těch zkratek v životě udělal víc – a my o tom nevíme ale skoro nic. Snad ani není třeba? Protože, slovy Magorovými – nemáme sudidla, abychom soudili. Podivme se do bratříčkova srdce a udělejme to, co můžeme a na co není nikdy pozdě – otevřeme to své.
Vejška byl v jedné věci opravdu hodně, možná příliš vysoko – a to v potřebě dávat. Dávat se. A s tím dáváním neskrblit.
V přednesu písní mu to šlapalo
čím dál tím víc…
a tak se teď snad sluší
tiše si pomyslet –
co tím chtěl ten
mladý člověk
říct?
20. 9. 2023