Na výstavě projekcí Douglase Gordona
„I‘ll be your mirror,“ budu ti zrcadlem, prozpěvuje si na jedné z videoprojekcí sám jejich autor, Douglas Gordon. Než se však k zátiší s touto obrazovkou návštěvník dostane, má už za sebou řadu projekcí – Hitchcockův film Psycho, zpomalený tak, že v záběrech ze sprchy lze vnímat každou kapku. Synchronizované smyčky krákajících havranů. Zpomalené záběry gest dirigenta řídícího pařížskou filharmonii. Slona, tančícího v jakémsi abstrahovaném, jakoby mramorovém prostoru. V nejvyšším patře můžete usednout mezi desítky obrazovek, kumulující motivy z vystavovaných projekcí spolu s mnoha dalšími zneklidňujícími záběry.
Vizuálním instalacím a projekcím se může vystavit i výtvarně zcela nepoučený divák. V holešovické galerii Dox má dostatek prostoru, aby si sedl a nechal na sebe působit zpomalené a opakující se projekce – a pracoval s tím, co v něm vyvolávají. Zjistí pak třeba:
Zpomalené záběry působí jako divácká hygiena. Divák přijde ze světa přesyceného a přesycovaného rychlými sekvencemi a ostrými střihy měnících se klipů a přehuštěnými scénami akčních filmů. Před sebou má najednou pomalu se odvíjející děje, jejichž vyústění či pointy nemá šanci dohlédnout (z galerie vás zaručeně vyvedou dřív, než 24 hodinovou verzi filmů dokoukáte). Zato může vnímat takřka pohyb chlupů na dirigující ruce, záhyby kůže masírované dlaně či stékající kapky na vystrašeném dívčím těle. Tam, kde nás obvykle fascinuje akce, rozkládá Gordon obrazy na prvočinitele. Jako by se ptal, koukejte, z čeho je to utkáno – koukejte, nač vás dokázali nachytat. A nebo – naznačoval – ona ta stékající kapka je děj sám o sobě napínavý – a pozoruhodný – a přitom ho ve svém obvyklém diváckém vesmíru nemáte šanci zahlédnout a dopozorovat.
Gordonova tvorba je vzácným způsobem poctivá, neefektní. Poctivost lze spatřit i v tom, že když už se autor uchýlí k zobrazení destrukce, pak destruuje vlastní obličej, nikoli cizí tělo. I takto podtrhuje naléhavost svého tázání, jestli a nakolik si uvědomujeme, co jsou zač ty hýbající se obrázky, kterými se denně krmíme, kterým jsme přizpůsobili své vnímání světa i života.
Když si pak uprostřed desítek formátů jednoho portrétu prozpěvuje ležící autor „I’ll be your mirror,“ vtírá se neodbytně ještě jedno „poselství“ jeho tvorby: Když Gordon nastavuje zrcadlo obrazům, se kterými a mezi kterými žijeme, neportrétuje vposledu lidskou samotu? Osamělost stvoření, které bylo stvořeno k obrazu Božímu, čemuž lze rozumět i jako životu ve společenství – a které obklopeno jen obrazy ztrácí tento rys své stvořenosti?
Douglas Gordon, Krev, pot, slzy
DOX, centrum současného umění, 4. 6.–27. 9. 2009