Za války a po válce. Uspořádal Jan Čapek. Synodní rada ČCE, Zdeněk Susa ve Středoklukách 1995.
Evangelický sborník, zahrnující čtyři přednášky předních intelektuálů této konfese a elaborát poradního odboru synodní rady ČCE nazvaný „K problematice vysídlení sudetských Němců“, přispívá zásadním způsobem k současným diskusím o válečných a poválečných událostech. Je vynikající, že se v něm interdisciplinárně i „disciplinovaně“ prolíná rovina historická s teologickou.
Příspěvek Jana Šimsy, vášnivého přednašeče i diskutéra, vyměřuje válce neúprosně místo v rozporuplných biblických sentencích. I dnes zní stále ještě osvobodivě Šimsovo tvrzení, že biblické poselství není nic měkkého, nezřetelného, spiritualizovaného, nemá takřka nic společného s protiválečným mírováním a neupřímným polovičatým pseudopacifismem (s. 8), ale také upozornění, že křesťan nesmí nechat nenávisti proniknout až do svého srdce (s. 9). Jako ostatně vždy, Šimsův styl je zaujatý, razantní, přesvědčivý. Odkazy na Bonhoeffera, Komárkovou a Jaroslava Šimsu objevují čtenáři, který dobře nezná evangelické prostředí, takřka nový svět.
Martin Prudký, starozákoník, působící ve šlépějích (i mimo šlépěje) svého učitele Jana Hellera na Evangelické teologické fakultě, rozebírá ve svém příspěvku nazvaném „Záhuba Židů a postoje křesťanů“ důležitá témata, doslova otřásající budovou křesťanské teologie v posledních dvaceti letech. Je to předně otázka theodiceje: Můžeme ještě tváří v tvář obludné hrůze věřit v Boha, jenž je spravedlivý otec? Že to není otázka úzce konfesionální, dokládá i zájem katolické teologie o tuto tématiku (jak nevzpomenout J. B. Metze nebo celé odvětví tzv. procesuální teologie!). Prudký ovšem navíc provádí jakousi historicko-teologickou revizi křesťanského antijudaismu, a co je ještě užitečnější a podnětnější, křesťanskou reakci na šoa (stuttgartské vyznání viny, seelisberské a schwalbacherské teze apod). A ještě to není vše – na závěr Prudkého textu přijde něco, o čem se sice občas šeptá, ale co bude v budoucnu vyžadovat „celé teology“ (ženy počítaje): Problém rozchodu, vzájemného odcizení a nepřátelství (židovsko-křesťanského) je v tomto kontextu možné pojmout jako problém schismatu – rozkolu společenství církve. Rozchod židovského a křesťanského společenství na počátku církevních dějin skutečně má mnohé rysy jako pozdější velké církevní rozkoly. (Neodpustím si zase katolickou glosu – mnohokrát v českém prostředí poplivaný Hans Küng svým dílem posledních deseti let objevuje mimo jiné i tuto zanedbanou ekumenickou oblast…)
„Křesťané v odboji a jejich odkaz“ – tak zní název otištěné přednášky brněnského historika Jaromíra Procházky. Je podnětná kupř. zmíněním zajímavé skupiny „evangelických marxistů“ i poukazem na deficity a pozitiva odbojové činnosti.
Říká se, že to nejlepší nakonec. I přes výraznou dominantnost a promyšlenost stati Martina Prudkého se přikláním k názoru, že společensky nejaktuálnější je skutečně dvojice, tvořená zaznamenanou přednáškou Tomáše Růžičky a již zmíněným církevním dokumentem. Tento „duet“ se výborným způsobem doplňuje: Růžička je detailní, pečlivě historicky argumentující. Dokument je vyvážený a v tom nejlepším slova smyslu politický. Napadly mě při jeho čtení dvě věci: 1. Není to vlastně (svou základní osnovou) text, který mají připravit reprezentace Německa a ČR jako své vyjádření dobré vůle ke stálému zlepšování vzájemných vztahů? 2. Mnohokrát jsem byl v posledních šesti letech v pokušení naříkat nad tím, jak církev není schopna dostát v mnoha ohledech požadavkům a nárokům současného světa, jak beznadějně zůstává kdesi pozadu za uříceným letícím světem, jak si neustále pobrukuje své „pravdy“, o kterých už pomalu nechce nikdo nic slyšet. Dokument „K problematice vysídlení…“ mne jako církevní reakce mile překvapil. Hle, oblast, v níž církev drží nejen krok (týká se to zaplaťpánbů i katolické), ale je i o pověstnou píď vpředu.
Přetištěno z revue Proglas 4/96.