Naskytla se mi zcela nečekaně úžasná příležitost – zúčastnit se architektonického workshopu ve Vodňanech.
Iniciátorem celé akce byl Pavel Janšta – rodák z Vodňan. Je to jeden z mladých lidí, kterým není jedno, jak jejich rodné město vypadá, a snaží se zjistit, čím by se dalo město a život v něm vylepšit. Oslovil svého kamaráda ze studií, Ondřeje Synka, zda by neměl zájem a chuť se ještě s dalšími studenty architektury zamyslet nad tím, co Vodňanům chybí. Místní lidé totiž cítí, že něco není v pořádku. Město vlastně funguje, ale nikdo nedokáže definovat, co je špatné. Vše začalo postupovat jako řetězová reakce – a nakonec z toho vzniknul čtrnáctidenní architektonický workshop.
Když jsem byla dotázaná, zda bych nechtěla na workshopu vařit a být tak přítomná celému programu, měla jsem obavy. Jak mě, o dvě generace staršího člověka, studenti přijmou? Jak zvládnu vařit pro takové množství lidí, navíc na polní kuchyni, kterou jsem neviděla ani z rychlíku? Jak zvládnu vstřebat takové množství dojmů – o kterých jsem vlastně ani neměla přesnou představu? Obavy byly zbytečné. Studenti – ve věku mých vnuků – mě přijali báječně. Pomáhali mi, kde mohli, byli skromní, ohleduplní.
Hlavním tématem workshopu byly problémy malého města. Studenti by měli získat představu, jak obecně k takovému městu přistupovat. První týden část studentů tedy jezdila na kole nebo chodila pěšky po městě a fotografovala dům od domu. Druzí vše dávali do počítače – měli za úkol vyrobit 3D model města. Měli zjistit, co je na něm hezké, a poučit se z toho. Vyzvednout klady a potlačit nedostatky. Postupně studenti došli k řadě bodů, jejichž společným jmenovatelem se stal posléze soubor „drobných změn“ (viz rozhovor s M. Kuzmenským), které by mohly vést následně i k velkým změnám. Pak už bude záležet na městě samotném, jak s jejich návrhy a nápady naloží a jak je využije.
Každý den večer se všichni scházeli v osm hodin v pracovní místnosti a začínala společná práce, promítání návrhů. Diskuse šly neuvěřitelně do hloubky, každé téma bylo prověřováno ze všech stran. Další den dopoledne v deset hodin probíhaly konzultace, jakési shrnutí předcházejícího večera, dodatky noční práce, přemýšlení. Odpoledne probíhaly přednášky hostů. Bylo velmi zajímavé pozorovat rozdílnost přednášejících – jak lidskou, tak ve způsobu pojetí přednášek. Stejně zajímavé jako přednášky byly diskuse po nich. Vedoucí dílny Michal Kuzemenský je neústupný diskutér. Tím, že otvíral všechny možné souvislosti politické, společenské, lidské, kulturní, vzniklo na workshopu hodně živé prostředí. Studenti se ptali, diskutovali, někdy hosté zůstávali na více dnů než plánovali.
Mně osobně velmi nadchly vojenské mapy města, do kterých studenti zakreslovali svoje nápady a návrhy. Nikdy dřív jsem si nedovedla představit takovýto pohled na utváření města – nebo obce – prostě jakéhokoliv osídlení lidmi. Otevřela se mi úplně nová dimenze nahlížení na krajinu, osídlení, chování lidí jako jednotlivců i jako celku. Neuvědomila jsem si např. nikdy, že materiální dostatek – dobré zabezpečení – může vést ke stagnaci. Město Vodňany vlastnilo rybníky. Ty byly zdrojem snadné a dobré obživy, a tak město zaspalo a nedovolilo zavést do města železnici. Nádraží je tak vzdáleno pár kilometrů od města, což je nyní handicap.
Přednášející předkládali účastníkům opravdu rozličné koncepty pohledu na město. Architekti „ideálové“ (Jirka Bíza, Pavel Nasadil, Petr Souček) vysvětlovali, jak by mělo vypadat „ideálně“ navržené město. Petr Rezek hovořil o světoznámém švýcarském architektu Miroslavu Šikovi a jeho formování nového proudu tzv. analogické architektury. Každá z budov je rozdílná, přitom spolu ale „vnitřně souzní“. Přirovnal to k orchestru, kde hraje množství různých nástrojů – ale výsledek je skladba, která ladí. Radek Suchánek přednášel o zániku měst a nejasné budoucnosti urbanizace. Michal Šiška hovořil o kulturní krajině, jejím ničení, potřebě ji obnovit, vrátit samu sobě. Z jeho diplomové práce, útlé knížečky Malé věci v krajině, mne zaujalo: „Drobná světélka, mihotající se občas večerní mlhou v krajině. Svádějí k močálům, do křovin, na hlubinu, do sebe.“ (Bludičky) „…mohutný kamenný kvádr, pečlivě usazený do krajiny. Dá se na něm ležet a dívat se na hvězdy, sedět a číst si nebo sloužit bohoslužby.“ (Oltář)
Poslední sobotu byla závěrečná prezentace za přítomnosti odborných oponentů (Jan Jehlík, Ondřej Císler, Mojmír Pukl, Karolína Jirkalová a David Kraus). Oponenti provokovali studenty, aby je přiměli podrobněji vysvětlovat a obhajovat důvody svých jednotlivých návrhů.
Nedovedla jsem si představit, jak složitá je práce architekta a kolik má souvislostí. Moc nevěřím, že laici vědí, jak široké mají architekti vzdělání. Sama nechápu, jak to celé dokážou pojmout a z té tíhy se nezbláznit. Architektura není nějaké okrašlování ani doplněk navíc. Zabývá se podstatou našeho života.
Workshop byl mimořádně úspěšný, jak průběžně konstatovali přednášející odborníci a jak bylo znát i ze zájmu občanů Vodňan, kteří přicházeli jak na přednášky, tak na závěrečnou výstavu, která se konala v kostele.
Jednou z nejdůležitějších osobností celé této akce byl Michal Kuzemenský, který workshop odborně vedl.
Jeho specifický přístup k úkolu, ale hlavně ke studentům a všem zúčastněným, byl jasně znatelný. Dalšími osobnostmi, na kterých všechno stálo, byl Ondřej Synek a Jiří Žid. Ale bez nadšení, chuti pracovat kolektivně, bez upřednostňování jednotlivců, pomáhat si, vzájemně o sebe pečovat, bez báječné nálady plné humoru všech zúčastněných studentů by celková atmosféra nevyzněla tak úžasně. Neustále se odkudsi ozýval smích, i při stoprocentní vytíženosti měli všichni dobrou náladu a byli plní humoru. Pro uvolnění hrávali fotbal.
A tak jsem s jejich pomocí zvládla dobře i vaření pro tolik lidí na té obávané polní kuchyni. A z čeho mám největší radost – jsme i nadále ve styku – dokonce mě pozvali do Liberce, kde někteří ještě studují. Je to pro mě úžasné poznání, že ke vzájemnému porozumění není překážkou ani větší věkový rozdíl.
(redakčně upraveno podle autorčina blogu)
Z rozhovoru s M. Kuzmenským:
S čím jste konkrétně do Vodňan jel?
Abych dal studentům i sám sobě možnost do hloubky poznávat město. V Holandsku je urbanismus a architektura jednou ze státních priorit. V Česku se pořádně neví, co to urbanismus je. Města si pořizují územní plány, ale ty se dělají většinou technokraticky a s odstupem. … Při urbanismu musí být architekt silně přítomen a nahlédnout do města… Takže jsme tam jeli citlivě a pečlivě hledat neuralgické body.
Co bylo cílem dílny?
… Za prvé, frekventanti budou mít představu, jak obecně přistupovat k malému městu, to je aktuální evropské téma. Za druhé, jak Vodňany mají samy se sebou naložit.
Co by se mělo změnit?
Společným jmenovatelem je soubor „drobných změn“, které vedou k sebereflexi a posléze k velkým změnám. Například jsme přišli s nápadem umístit nad město rozhlednu. Stále tak upozorňovat na hrdost města a jeho kvalitu. Snažili jsme se rozlišit jednotlivá místa na obvodu historického centra… a díky těmto vyřešeným místům propojit centrum s okolním městem … Vodňanům hrozně uškodila změna směru, kterým se přijíždí do města … nejhorší pohled na Vodňany je z hlavní silnice… Ale je třeba aby se do města přijíždělo hrdě. Tam jsme navrhli rekultivovat rybník, popř. rozšířit soustavu rybníků.
… Neuralgický bod celých Vodňan je oblast kolem kulturáku. Kromě náměstí a okruhu kolem něj mají Vodňany další přirozené centrum mezi autobusovým a vlakovým nádražím a průchodem do takzvané „republiky za tratí“. Zaměřili jsme se na propojení, artikulování těchto center a jejich napojení na zbylé město. Toto místo bylo jedním z největších témat a zůstalo záměrně nedořečeno…