Jeden rok jsem nedostal moc vánočních pozdravů. Jednoho zatuchlého únorového odpoledne ke mně tohle zneklidňující poznání dorazilo ze zadní komůrky v mém mozku, která je zdrojem bezcenných informací. Zřejmě jsem potřeboval nějaký důvod, abych se doopravdy mohl cítit mizerně, a tak jsem ho měl. Ale nijak jsem si v té věci nestěžoval. Bral jsem to, jak to je. Jsem chlap. Přece nebudu brečet, že mým vypráskaným kamarádům nestojím ani za to, aby mi poslali pitomou pohlednici k vánocům. Já se bez lásky obejdu. Tak.
V srpnu jsem se usadil v podkroví; pokoušel jsem se tam trochu srovnat nepořádek a u vánočních ozdob jsem našel nacpanou celou krabici neotevřených přání k minulým vánocům. Hodil jsem je do krabice, že si je otevřu, až bude čas, a pak jsem v obvyklém vánočním třeštění čas neměl, a tak přání uvízla podle obvyklého „sbal to a vraž to na půdu a příští rok se na to mrknem“.
Vzal jsem krabici dolů a za horkého letního dne – uprostřed srpna, představte si to – jsem seděl v plavkách v zahradním křesílku na verandě a s brýlemi proti slunci, opalovacím krémem a hrncem čaje s ledem a se zmatenými pocity jsem začal otvírat vánoční přání. Na výpomoc jsem si z kazeťáku pustil pořádně nahlas vánoční koledy.
A najednou to tu všechno bylo. Andělé, sníh, Tři králové, svíčky a borovicové větve, koně a sáňky, Svatá rodina, skřítci a Santa Claus. Dojemné poselství lásky, radosti, klidu a dobré vůle. A kdyby to snad nestačilo, tak ještě ty rukou psané vzkazy lásky od mých vypráskaných kamarádů, kteří svátky nakonec vlastně nevynechali.
Brečel jsem. Málokdy mi v životě bylo tak hrozně, a zároveň tak pěkně. Tak nádherně mizerně a půvabně smutno, melancholicky a nostalgicky a vůbec. To je ale sentimentální. Příšerně.
Tak jako to osud skoro vždycky navlékne, načapala mě v tomhle rozpoložení sousedka, kterou na scénu přilákaly vánoční koledy. Smála se. Ukázal jsem jí ta přání. Brečela. A tak jsme si dali ten absurdní vánoční rituál na mojí verandě uprostřed srpna a zpívali jsme spolu s Mormonským chrámovým sborem při závěrečných mohutných tónech Tiché noci: „V městě Betlééémě Bůh zroozen dnes.“
Co k tomu dodat? Řekl bych, že údiv, posvátnou úctu a radost máme všichni kdesi zasuté a stačí málo, aby to vše vyplulo na povrch. A vánoce jsou vždycky prapodivné, ať už přicházejí v prosinci nebo koncem srpna.
R. Fulghum, Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, Odeon 1991, s. 71