Válkova práce je podáním naší historie od počátků a k roku 1740 z pera jednoho autora. Naší historie proto, že nelze psát o dějinách Moravy, aniž by nebyla řeč o tom, co se vskutku podstatného stalo v Čechách. Obyčejně však nejdřív v takovém případě musel přijít do Prahy někdo z Kroměříže, Komni, Hodslavic, Hodonína, nebo aspoň z Brumova.
Dílo zahrnuje onen v českém historickém povědomí vedle Mnichova stále ústřední bod – Bílou horu. Nabízí tedy mj. srovnání období před a po tomto předělu. Válka konstatuje: Nikdy se dosud v historii neprojevila osudová spjatost Čech a Moravy i historická specifičnost a autonomie obou zemí tak výrazně jako v době husitské revoluce. (I,115) Poznali jsme v dějinách Moravy 15. století, že značná část šlechty byla husitská a utraquistická, ale že téměř celá šlechta, a zejména velcí páni – Pernštejnové, Lomničtí, Kunštátové, z Boskovic, z Lipé a další rozhodující rody „panské oligarchie“ – vyznávali biblické, obecně křesťanské náboženství a vůči poddaným byli tolerantní. (II,15) Stále ještě se neprosadilo právo biskupů visitovat po celé zemi farnosti a dosazovat nebo sesazovat faráře a kazatele. Rozhodující vliv měla v této věci vrchnost a ta nechávala značnou volnost svým poddaným. Jen výjimečně prosazovali páni na svých panstvích jen kněze „svého“ vyznání. I na biskupských a klášterních panstvích panovala tichá dohoda, že poddaní si sami mohou volit a platit svého faráře podle své víry. … Země se tedy otevřela reformaci své hranice a ponechala volnost jejímu šíření. Nevyslovila se pro reformaci ani proti ní. (II,16)
Representanta onoho „nadkonfesijního“ křesťanství vidí Válka v Janovi z Pernštejna, nejbohatším muži v dějinách české šlechty vůbec, s panstvími v prostoru od Frenštátu po Hlubokou a od Židlochovic po Náchod. Kunrátu Krajířovi z Krajku na Mladé Boleslavi, nejvýznamnějšímu příslušníku vysoké šlechty v řadách Jednoty bratrské, psal: Těch rozdílů, které jsou mezi námi, za víru nedržím, než o všech věřím, kteříž v Kristu věří, že jsou křesťané a protož pro ty rozdíly, kteréž jsou mezi lidmi, tak držím, že pán Bůh ráčí všechny své míti, kteříž se jeho svaté milosti líbí, tak jak jest Petr pověděl, že u pána Boha není přijímání osob. (II, 29)
Moravští stavové hájili a uhájili v době vlády Ferdinanda I. zásadu, „aby jeden každý mohl pánu Bohu svobodně a pokojně slúžiti mohl podle toho, což by za dobré podle zákona a naučení Páně poznal“… (II, 49)
Uznale Válka hodnotí ústavu českého státu, tzv. Konfederaci, přijatou 1619 povstavšími stavy. Všechny články o náboženství směřují k zaručení svobody víry a nejsou zaměřeny proti katolíkům. I jim je zaručena svoboda, pokud budou přisahat na ústavu. Konfederace ovšem fedruje ve všech úřadech evangelíky a zaručuje jim politickou převahu podle skutečného poměru náboženského vyznání. Restrikce se týkají katolické církve. Církevní majetek jí má být zachován a tam, kde fara má katolického patrona a kde si to farníci přejí, má zůstat katolický farář… V případě odporu vůči konfederaci mají být preláti vyloučeni ze sněmů a církevní statky zabaveny… (II, 96)
Po autorově vysokém ocenění svobody a tolerance nenásledují slova soudu nad uzákoněním státního náboženství v Obnoveném zřízení zemském 1627 a naopak přichází ohražení proti jiráskovské představě Temna (II, 187) Bádání posledních desetiletí překonalo názor, že v českých zemích období baroka se zastavil pokrok ve vědění a bádání a že právě v této oblasti existovalo „temno“ … (II,194)
Nicméně v řadě konkrétních údajů se dovídáme, že Jesuité jsou ovšem proti Komenskému konservativnější, nesledují výchovou všenápravu, ale spíše prokazují oprávněnost daného světa … převažuje u nich scholastická metoda memorování a opakování pevných dogmat a poznatků. (II,190)
Podobně si autor protiřečí: Studie o šlechtě v posledních letech prokázaly zatím pouze jednu věc: že z politickokulturního hlediska není Bílá hora a třicetiletá válka takovým předělem, jak se dříve soudilo. (II,139) Dále však: Předbělohorská šlechta byla většinou zemsky patriotická a stále ještě se identifikovala se zemskou obcí… (II, 139) Politické zvraty první poloviny 17. století nepochybně zemský patriotismus a historicitu oslabily. Hlavní šlechtickou ctností se nyní stala služba panovníkovi. (II, 140) Zemský sněm přestal být baštou stavovské politiky odporu proti absolutismu a tribunou zemských a stavovských svobod a stal se poslušným vykonavatelem panovníkových příkazů. (II, 147)
O vytlačení češtiny z úřadů a soudů se zmiňuje jen okrajově, průběh procesu nesleduje. Charakteristická je odpověď olomouckého kapitulního děkana z r. 1655 na stížnost tamních jesuitů, že kapitula se obsazuje převážně cizinci:Kapitula není jen pro Čechy a Moravany. Obě tyto země jsou ostatně podrobeny císaři a jsou součástí římsko-německé říše. Rakušané a Němci jsou tedy stejnými patrioty jako Moravané … Neznalost domácí řeči není žádným důvodem ke stížnostem, protože na sněmu i u Tribunálu se úřaduje jen německy. (II, 158)
K porovnání doby před Bílou horou a po ní se čtenář dostává tedy porůznu. Spíše při charakteristice doby předbělohorské se dovídá o jejích přednostech proti tomu, co následovalo. To jsou ovšem anachronismy. Případnější by bylo naopak porovnat změny, k nimž došlo, s dřívějším stavem. Tak čteme: V této době (koncem 16. století) se ještě nevyskytuje pozdější velká bolest sedláků, totiž ponižování jejich lidské důstojnosti a na panstvích ještě není smutně proslulá postava drába. (II, 41)
Ke známému honu na čarodějnice na Šumpersku 1678–1688, jenž stál na sto životů, Válka píše: České země byly dlouho masového honu na čarodějnice ušetřeny a to je nepochybně důsledek rozumného soužití lidí od konce husitství do počátku 17. století. … (II,153) Během honu samého procesy vyvolávaly pochybnosti a odpor zejména v řadách duchovenstva, ale nejvyšší církevní kruhy nenalezly odvahu řádění komisí zastavit. (II,154)
Úspěchy pokatoličťování vysvětluje Válka oprávněně vedle přímého násilí, konjunkturalismem, lhostejností i působivostí barokní zbožnosti: Nová víra byla sice stěží přijatelná pro evangelické a zejména bratrské kněžstvo, ale měšťané nebo sedláci se na „změnu víry“ dívali jinak: u nich totiž nešlo o změnu víry, ale o změnu faráře a obřadů. Obě náboženství byla křesťanská a teologické rozdíly mezi různými vyznáními prostým lidem unikaly. Pro ně bylo stále smyslem života dosáhnout spasení a k tomu vedla cesta příslušenstvím k církvi a náboženskými obřady. Náboženství bylo kromě toho důležitou součástí každodenního života a civilního práva, např. sňatkového. … (II, 102) Autor si nevšímá již těch prostých lidí, jimž nicméně svoboda svědomí nebyla prázdným pojmem. (Není řeč o emigrantech z Fulneku založivších 1722 Ochranov)
Zajímavá je pasáž o neuspěvším náběhu k reformám za císaře Josefa I. (1705–1711). Následovala reakce vlády Karla VI., (1729 svatořečení Jana Nepomuckého, Koniášův Klíč). K represivním zákonům proti kacířům 1725 se pojí soud: Je mimo jiné také dokladem, že církev kontrolu nad dušemi obyvatelstva ztrácí, že se posiluje ideologický a politický význam katolického náboženství v habsburské monarchii, který měl pro její budoucnost a celistvost tak neblahé následky. (II, 166)
Není však na místě toto říci k samotnému Obnovenému zřízení z roku 1627, tedy k celé protireformaci?
Až přímo v posledních větách své práce autor píše: Není možné se však zbavit dojmu, že tento lesk a vrchol je historicky opožděný – že oddálil proces reforem … Z této doby se nám zachovala krásná maska, která však pracovala k pádu systému. (II, 244)
Jenže právě to staví otazník nad celým krásnem baroka.
Celkový soud zní: Katolické baroko je antitezí racionální ekonomiky a sociální dynamiky. Odvádí bohatství ze sféry podnikání do sféry representace a stává se součástí systému, který spěje do krise. (II, 241)
Válkovo dílo je tedy záslužnou prací na roli takřka neorané. Množství zajímavých údajů a řada výstižných soudů. Ne vždy přehledná struktura, text při vší čtivosti náročný na orientaci. Téma se týká skutečností ještě mnohotvárnějších a mnohoznačnějších než jak tomu bývá obecně. Výklad nepřesvědčuje, že by se autorovi zdařilo je zvládnout v plnosti, jakkoliv právě o toto mu zřejmě šlo, když uvádí fakta i soudy v různém směru.