28. září pronesl v rámci svatováclavské mše prezident Klaus silně politický projev, který vyvolal mnohé ohlasy. Úzké spojení státní moci s církevním obřadem kritizoval Tomáš Halík. Ten také připomněl, že papež Benedikt XVI., ve kterém Klaus hledal v projevu svého spojence, opakovaně upozorňuje na negativní dopady neoliberalismu, připomíná nutnost ekologicky šetrného přístupu k životnímu prostředí, a stojí tak v zásadních otázkách naopak na druhé straně barikády než prezident. Bohuslav Sobotka pak ve své reakci na Klausovu kritiku sociálního státu jako „falešného experimentu“, který v člověku vytváří „nárok na absolutní z vnějšku zaručené štěstí,“ připomíná, že neoliberální politika, kterou sám Klaus prosazuje a prosazoval, se dá kritizovat ze stejného hlediska.
Ve svém článku se ale nechci zabývat ani přiměřeností Klausova vystupování v roli prezidenta republiky, ani přímo polemizovat s Klausovými politickými názory. Klausovo vystoupení, ač si jeho forma i obsah zaslouží jistě kritiku, je totiž i inspirativní. V prezidentově projevu se kromě tradiční kritiky sociálního státu a EU objevily dva důležité momenty. Především přesvědčení, že v této době je nutné, aby západní společnost konkrétně a kriticky promyslela, na jakých hodnotách chce v budoucnu stavět, a za druhé přesvědčení (ať už jakkoli politicky motivované), že církev by měla do této diskuse promlouvat. Právě na tyto dva momenty bych chtěl v článku reagovat především.
Dobré = to, co tu bylo?
Spolu s finanční krizí vyplouvají kolem nás další a další symptomy krize naší doby a důvěra v politicko-společenské uspořádání světa, ve kterém žijeme, se začíná otřásat. To lze lehce doložit mnoha případy společenského napětí, ať už u nás nebo ve světě. Tato situace logicky vede k bolestivému hledání nových záchytných bodů pro orientaci ve světě a společnosti. Do společnosti, která je v tomto rozpoložení, chtě nechtě patří i církev a křesťané jako jednotlivci.
Klaus jako odpověď na tuto nejistotu nabízí celkem jednoduchý pohled na věc. Ať už je to tržní liberalismus nebo klasický konzervatismus, dobré je to, co tu bylo, co je osvědčené. Špatné je naopak to nové – trochu zlomyslně řečeno – to, co tu v devatenáctém století nebylo. Na jedné straně vidí Klaus starý, dobrý a osvědčený hodnotový systém, na druhé straně naopak zlo v podobě pokroku a modernismu, které přinášejí sociální stát, multikulturalismus a nepřirozená privilegia pro skupiny obyvatel, „které je nikdy dřív neměly“. Celá struktura projevu je vedena v myšlenkové linii „staré – tedy dobré“ a „nové – tedy špatné“. Je to samozřejmě model naprosto zjednodušující, ale pro základní orientaci v rozkolísaném světě také do jisté míry funkční. Klause tak nestačí jen kritizovat, ale také přijmout jeho výzvu a pokusit se formulovat jiný funkční orientační model, který by měl být také přiměřený křesťanské zvěsti.
Domnívám se, že bible nabízí ke Klausově oslavě minulosti a strašení nejistou budoucností inspirativní alternativu. V následujícím textu se pokusím o jakýsi zběžný nástřel, kudy by se takové hledání na stránkách bible mohlo ubírat. První základní biblickou inspirací pro orientaci v dějinách by dle mého názoru mohla být deuteronomistická dějeprava, druhou pak židovská apokalyptika. Tyto dva velké příklady biblického dějinného myšlení shodou okolností oba pravděpodobně vznikly ve velmi rozkolísané a zmatené době.
Sebekritický pohled na dosavadní příběh
Deuteronomistická historiografie, způsob dějinného myšlení, který dal vzniknout podstatné části Starého Zákona, je způsobem, jak se bibličtí svědkové ohlížejí do své vlastní minulosti. Deuteronomistický pohled na dějiny charakterizuje celkem jednoduchá rovnice. Provinění Izraele (často modloslužba) následuje Hospodinův trest, když však Izrael činí pokání, odpovídá Bůh svým spásným osvobozením. Americký starozákonní teolog Daniel L. Smith-Christopher ve své knize The Biblical Theology of Exile zdůrazňuje funkci dějinného pokání a studu nad vlastními historickými přehmaty jako stěžejní předpoklad pro zdravý vývoj a úspěšnou transformaci židovské exilové komunity. Svízelná situace společenství a rozpad starého řádu izraelského království není přičítána ani Babylonu, ani multikulturalismu, viník není hledán vně komunity. Naopak dějinné pokání deuteronomisty je obráceno do vlastních řad, a poskytuje tak židovské exilové komunitě v těžké situaci možnost plodné a konstruktivní transformace.
Biblický způsob dějinného pohledu do budoucna
pak nabízí především apokalyptika, jak ji prezentují knihy Daniel a Zjevení. Nutno dodat, že apokalyptika je velmi široký a různorodý žánr, a pokud zde mluvím o apokalyptickém myšlení, záměrně se omezuji na to, jak ho podávají výše zmíněné kanonizované knihy. Jak poznamenává Jiří Mrázek ve svém nedávno vyšlém komentáři (k tomuto tématu doporučuji i poslední kapitoly z knihy Johna H. Yodera Ježíšova politika), apokalyptické vidění světa nás zásobuje velkolepými a těžko uchopitelnými snovými vizemi, za nimiž se ale ukrývá celkem velmi jasná a uspořádaná filosofie dějin. Jaký je její konkrétní přínos pro hledání orientace v dějinách? Pokusím se nastínit jen několik základních bodů.
Za prvé jde o zásadní relativizaci možností vládců tohoto světa. A to ať se jedná o konkrétní mocipány, režimy nebo vůdčí ideologie. Klausovi tak můžeme z tohoto hlediska jen přitakat: Ano, sociální stát ani žádná ideologie člověku štěstí samy od sebe nezajistí (vztahuje se to však na každý režim a každou ideologii včetně neoliberalismu). Boží hlas je hlas tichý, opravdovou moc nad lidským osudem přijímá beránek zbitý. To nám dává pro diskusi o funkčním hodnotovém základu naší společnosti potřebný odstup. Nemusíme ani nemáme ztotožnit svůj pohled s konkrétní ideologií, funkce všech liberalismů, konzervatismů ale i demokracií je důležitá, ale jen dočasná a jejich moc nad lidským životem je omezená.
Za druhé nám apokalyptika zvěstuje ujištění, že dějiny mají smysl, že přes všechny katastrofy a utrpení směřují k nebeskému Jeruzalému, konečné slovo v nich má Pán Bůh. K budoucnosti lze tedy přes všechny otřesy a pády lidských vládců, režimů a společensko-politických konceptů hledět s důvěrou a s očekáváním. Strach z nejisté budoucnosti jako nástroj demagogů všech barev v tváří tvář této naději ztrácí svou sílu.
Měli bychom si asi začít zvykat, že mezi střídající se obludy z Daniele i Zjevení patří i ta vyzdvihovaná křesťanská civilizace, jak jsme ji znali. Pokud se na její dějiny podíváme brýlemi deuteronomistické dějepravy, jistě pro to objevíme dost konkrétních důvodů. To, že měla a má také své zářné chvíle a momenty, na věci nic nemění, ty mělo ostatně i izraelské království. Může nás to naučit také přesměrovat naše naděje do budoucna tam, kam opravdu patří. Od mocné civilizace k beránku zbitému.
Orientace je možná i nutná
Vraťme se zpět ke Klausovu projevu. Ano, církev se má účastnit rozhovorů o směřování naší společnosti, a spíše než jako mocenská instituce by tak měla činit prostřednictvím konkrétních křesťanů, kteří jsou zároveň občany našeho státu. Aby však měla naše účast v tomto dialogu smysl, je nutné vycházet ze specificky křesťanských pozic. Kdo trochu sleduje ekonomické zpravodajství, dá mi jistě za pravdu, že doba, kdy jsme mohli věřit v kostele pánu Bohu a v politice ekonomům, je nenávratně pryč. To, co platilo včera jako neochvějná jistota, už pomalu platit přestává, a je nutné najít nový funkční orientační rámec. Z toho pak můžeme vycházet v diskusi nad konkrétními problémy. Pokud se tak nestane, iniciativu převezmou zjednodušená černobílá vidění světa, na která ve výsledku doplatí především ti nejslabší. A jak to dosvědčuje historie, takové trendy s sebou až příliš snadno strhávají i věřící. A tak nezbývá než kvůli společnosti, ve které žijeme, kvůli slabým, kteří jsou v ohrožení, ale především kvůli nám samým hledat dějinný pohled, který nám pomůže orientovat se nejen ve společenství našich sborů a v našich osobních vztazích, ale i ve světě kolem nás. Deuteronomistická dějeprava i knihy Daniel a Zjevení snad mohou poskytnout pro naše hledání slibný výchozí bod.