Prezidentská kariéra Václava Havla začala skvělým novoročním projevem 1. ledna roku 1990 o tom, jak naše země nevzkvétá. Jeho kariéra, která měla trvat pouze několik měsíců (do prvních svobodných voleb), prakticky skončila po třinácti letech rovněž zajímavým projevem o tom, jak naše země vzkvétá. Mezi tím je období, kdy se z jedné země staly země dvě. Přes problémy, které v České republice jsou, má Václav Havel pravdu. Jeho vize je optimistická: demokratický proces v naší zemi je nezvratný. Ve stejnou dobu jiný intelektuál, Havlův vrstevník, který se však nestal prezidentem, Günter Grass, vidí situaci poněkud jinak. Nahlíží na ni z perspektivy iráckého konfliktu, o kterém se Václav Havel, jako snad jediný státník, ve svém novoročním projevu nezmínil. Günter Grass má spíše pocit, že světový mír je ohrožen, a tím že je ohrožena i demokracie.
Měl jsem nedávno diskusi s českými senátory, kteří tvrdili, že demokracie buď je, nebo není, a že proto nemají rádi, když Václav Havel tvrdí, že demokracie je nezralá. Namítl jsem, že se jedná naopak o šedivou zónu a problém nelze vidět takto černobíle. Jako příklady jsem uvedl amalgamaci Toronta, kdy se v neoficiálním referendu 80 procent obyvatel vyjádřilo proti, a přesto se uskutečnila, či poslední americké volby, kdy o vítězi rozhodlo všechno jiné než hlasy voličů. Přesto si myslím, že jak Kanada, tak Spojené státy jsou demokratické země. Na druhé straně si i některé totalitní systémy ponechávají určité demokratické prvky, popřípadě v nich mohou takové prvky vyklíčit a někdy jsou tyto skutečnosti mnohem důležitější, než je ochotno ono černobílé vidění přiznat. Vzpomeňme jen Pražské jaro z roku 1968, kdy se podle černobílého vidění o nic nejednalo, protože v té době nebyly v Československu svobodné volby.
Günter Grass je levicový intelektuál a v osmdesátých letech kritizoval ruského spisovatele – disidenta Andreje Siňavského za to, že publikuje v ultrapravicových německých novinách. Siňavskij se bránil, že by publikoval třeba i v Pravdě, kdyby ta byla ochotna ho tisknout. Bylo to období, kdy ne každý politik či podnikatel se s disidenty z Východu stýkal a ne každé noviny je chtěly tisknout. Málokterá univerzita pak přispěchala s udílením čestných doktorátů nepohodlným lidem. Václavu Havlovi ho pokud vím tehdy udělila pouze Yorská univerzita v Torontě zároveň s jazzovým klavíristou Oscarem Petersonem.
Časy se mění a po revoluci začal český prezident sbírat doktoráty a ocenění jako na běžícím pásu a ve sbírce cen mu snad chybí již jen nobelovka, kterou mu vyfoukl lišák Walesa.
S končícím prezidentským obdobím ubude i jeho kritiků a jeho zásluhy ocení dokonce snad i úhlavní sok Václav Klaus. Ještě za tepla přišla v závěru roku se svou troškou do mlýna i Amnesty International, přesněji řečeno její česká odbočka, čili něco jako Amnesty National. Svoje první ocenění dala tedy Václavu Havlovi za celoživotní boj za lidská práva.
Jenže celá věc má několik háčků. Amnesty International je, jak název napovídá, organizace mezinárodní a nebývá zvykem, aby se ocenění udělovalo uvnitř vlastní země, pokud se nejedná o někoho, kdo je zrovna pronásledován.
Tato organizace měla svoji váhu právě proto, že nezasedá s mocnými za jedním stolem, nehledí nalevo či napravo. Proto se zastávala Václava Havla zrovna tak jako chilských vězňů za Pinocheta. Kritizovala popravování v Texasu, když tam byl guvernérem současný americký prezident G. W. Bush, stejně jako v Číně. Proto měla tu úžasnou důvěryhodnost, protože nebyla poplatná politikům. By se Václav Havel tváří, jako že je nepolitický prezident, je figura politická a přestoupil z klubu „MOC BEZMOCNÝCH“ do klubu „MOCNÝCH“.
Je pravdou, že se nekamarádí s Grebeníčkovou Komunistickou stranou Čech a Moravy, která měla v minulosti na svědomí potlačování lidských práv v Československu. Sládkovým republikánům byl vskutku trnem v oku. Castrově Kubě se Havel ani nepřiblížil, jak to učinil Petr Pithart, v dobré vůli zachránit trosečníky Pilipa a Bubeníka. Do Číny na Velkou zeď se nepodíval a Vietnam je pro něj spíš zemí, odkud utíkají boat people, než zemí, kam mohou plynout naše investice, jak to těm blbečkům novinářům vysvětlil Miloš Zeman. Místo s čínskými papaláši se raději schází s Dalajlámou. Nutno říci, že Václav Havel patří mezi státníky se slušným vychováním, a za to sklízí obdiv.
Jenže vše má své hranice a jako politik je v jednom klubu s lidmi, kterým se jaksi porušování lidských práv toleruje. Tu zasedne za jeden stůl s Georgem W. Bushem, ačkoliv je tato postava kritizována Amnesty International za to, že se v Texasu popravovalo a popravuje jako na drátku – občas i ženy, nezletilí, či mentálně postižení. Proti všem mezinárodním zvyklostem jede před volbami na Floridě podpořit jeho bratra při předvolební kampani. (Prý tam jel pozdravit kubánské emigranty.) Při kosovském konfliktu se zcela správně zastal albánských utečenců, ale jaksi zapomněl na srbské běžence, kteří se narozdíl od těch albánských již do svých domovů nevrátili. Když jsem se ho při poslední návštěvě Kanady zeptal, jestli by se místo „humanitárního bombardování“, neměla podpořit srbská opozice (skupina, která nakonec sesadila Miloševiče), nechápal, oč jde, a řekl, že přece tam mohou hrát jeho hry. Jeho přístup byl přesně opačný než přístup, který v době kosovského konfliktu projevila právě Amnesty International.
Václav Havel byl po dobu prezidentského období politikem a i jeho vztah k lidským právům byl bohužel politický. Na tom není nic špatného, jenže proto jsou zde nevládní organizace jako právě Amnesty International, které tyto politiky kontrolují, aby lidská práva dodržovali i tam, kde se jim to nehodí do krámu. Pokud tedy chtěla česká Amnesty International udělit někomu cenu, mohli to být lidé věznění režimem, kteří nebyli rehabilitováni. Myslím tím třeba „výtržníky“ z roku 1956 při maďarských událostech – ti přece byli vězněni z politických důvodů, nikoli pro výtržnictví. Mám na mysli svědky Jehovovy, kteří si za své přesvědčení odseděli léta v kriminálu. Mám na mysli čínské či kubánské disidenty. Členy opozice v Íránu. Křesany v islámském světě. Možná i amerického televizního komika, který přišel o zaměstnání kvůli tomu, že se vyjádřil podle svého svědomí.
Mocní nebudou mít radost z toho, že česká Amnesty International chce rozjet kampaň za svobodu slova v Rusku. Je to správné, ale svoboda slova je ohrožena nejen v Rusku a černobílé vidění, že demokracie buď je, nebo není, nás může přivést jednoho krásného dne k rozpoznání, že demokracie tu už není. Pak najednou zjistíme, že už není také Amnesty International nebo že je tu od toho, aby udělovala různým potentátům medaile za zásluhy. I když to začalo právě cenou někomu, kdo se o lidská práva skutečně zasloužil.
(psáno pro Satellite 1–416 a Protestant)