O vernisáži v jedné vysočinské galerii
Starý Pelhřimov leží dva kilometry od okresního města Pelhřimov na Vysočině a čítá asi tři stovky obyvatel. Málokdo z těch, kteří do obce zavítají, by čekal, že zde natrefí na galerii současného umění. A přece tomu tak je. Na kraji obce u cesty směrem k Pelhřimovu stojí bývalé hospodářské stavení, které upoutá na první pohled. Fasáda domu je vyzdobena uměleckými malbami a texty básní, kterých si těžko může kolemjdoucí nevšimnout. Kdo překoná ostych a dům číslo popisné 46 navštíví, zjistí, že se ocitl v prostředí experimentálního tvůrčího prostoru. Tvoří ho ateliér umělce rozšířený o galerii.
Tím umělcem je Jakub Minářů, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru malby. Jakub se, na rozdíl od většiny svých kolegů, rozhodl po ukončení studií vrátit do rodného kraje a svou prací sem vnést pozitivní dílo i určitý druh osvěty o současném výtvarném umění. Neuzavřel se totiž před okolním světem do neprostupné vlastní umělecké bubliny, naopak, otevřel prostor svého ateliéru návštěvníkům a pořádal a pořádá akce, na které zve své přátele i všechny uměnímilovné lidi z okolí. Jeho neúnavná činnost vede k nezapomenutelným setkáním na uměleckých i mimo uměleckých aktivitách. Vedle různých vernisáží výstav zde totiž Jakub uspořádal například i soutěže o nejchutnější rybí pomazánku nebo ochutnávku kávy nebo čili papriček z vlastní zahrádky.
Zatím poslední akcí, na kterou nás pozval, byla vernisáž výstavy nazvané V krajinách třetích (Rejnkovi zavařeniny) s bohatým doprovodným kulturním programem. Večer se nesl v přátelském duchu a nechybělo ani nezbytné občerstvení v podobě švédského stolu plného pochutin, ke kterému přispěli i návštěvníci vernisáže.
Akci otevřeli svými projevy kurátoři výstavy Jakub Minářů, Eva Frühaufová a Jaroslav Trnka (ten se však akce nemohl z časových důvodů zúčastnit) a představili svůj projekt: Pro účel výstavy volili ze tří umělců působících na Vysočině, objížděli jejich ateliéry a každý z kurátorů směl vybrat od každého umělce dvě díla. Název V krajinách třetích odkazuje na to, jak se vliv krajiny rodné Vysočiny promítá do tvorby těchto autorů. Každý z nich představuje svébytný přístup. Setkali jsme se tak se snovými obrazy Terezy Říčanové, barevnými abstrakcemi Jendy Kozáka i klasickou krajinomalbou vyvedenou olejovými barvami z ruky Jaroslava Grodla.
Zatímco ve tvorbě Terezy Říčanové se vnitřní krajina vynořuje v prostoru snění a její obrazy mají blízko k surrealismu, díla Jendy Kozáka bychom mohli řadit k abstraktnímu expresionismu. Jde o rozměrné grafiky tvořené vlastní technikou „želetisku“ (odkazující k využívání materiálu želatiny), která Jendovi umožňuje překrývání barevných abstraktních kresebných ploch přes sebe. Jaroslav Grodl je na první pohled zástupce civilní malby, která vychází z konkrétních inspirací, přesto i v jeho uměleckém postupu nacházíme silný důraz v překrývání paměťových informací a zachycení psychologických nuancí v zobrazovaných krajinách.
Vernisáž tak byla oficiálně zahájena a mohlo se přejít k doprovodnému programu. Ten tvořila pásma performance na motiv snů Zbyňka Hejdy a textů Miloše Doležala, dále vystoupení hudební skupiny Zamo-tag, poté následovala audiovizuální báseň k poctě Ivana Martina Jirouse zvaná Heron od Aleš Kauera a večer uzavíral Petr Tureček se svou hravou sbírkou poezie jménem Malismy. Zvlášť umělecky silnou a nevšední projekci předvedl Aleš Kauer, básník a organizátor kulturního dění v Jihlavě. Obrazovou část básně Heron promítal na fasádu domu. Tvořily jí střípky vzpomínkových videí na velkého básníka Vysočiny Magora Jirouse smíšené s jeho čtenými básněmi, výkřiky a až halucinogenními obrazci výrazných barev. To vše podbarvené elektronickou hudbou a zakončené vlastní Kauerovou sugestivní básní, která vzdávala hold poezii jako nanejvýš svobodnému tvůrčímu výrazu. Šlo o silný umělecký zážitek, který nabídl nejen znovu zhodnocení pohledu na Magorovu poezii. Večer se rozhodně povedl a věřím, že nešlo o poslední takové setkání. Celá výstava byla zpřístupněna v rámci Otevřených ateliérů Vysočiny, které proběhly první víkend v měsíci říjnu.
Jakub Minářů nyní věnuje svou energii přístavbě dřevěného altánu na pozemku stavení. Ten inspirovala tvorba významného umělce Karla Malicha. Do budoucna tu plánuje další výstavy vybraných umělců z regionu Vysočina. Máme se tedy opět na co těšit.
Ahoj Jakube jak se vede, na čem právě pracuješ?
Ahoj Petře, jestli se mi něco vede? Nechce se mi dokončovat rozdělané činnosti, myšleno na první dobrou, prostě nechávám vše zrát. Někdy něco uspěchám, a najednou zjistím, že velká technika z pily je příliš velká, a kvůli „kůrovci“ odloženému na louce neprojede prázdná, natož naložená, po příjezdové cestě mezi domy, kudy občas projíždí běžná zemědělská technika, a podobné přešlapy. Tedy – Učím se! To bude za mne uspokojivá odpověď, na místo pracovního kolotoče :-)
Co je to Ticho 46?
V té bazálnější rovině půjde nejspíše o dva podlouhlé v rohu prolnuté (propojené) domy ne tak docela v pravém úhlu (4 stupně k ostrému úhlu). A v tomto svírání, mírně svažitém místě s výhledem kamsi do údolí, na „dolinu“ (jak říkávala moje babička), pod kterou tušíme město, možná půjde o ten bájný Pelhřimov. V tomto místě s č. p. 46 by každý, zdá se, očekával ticho. Ale jak jsme na kopci, nutí nás to si různými audio-vizuálními setkáními takové ticho vyrušovat a tím ověřovat, být v harmonii s tichem. Tuším, že navazuji (s příchozími společně navazujeme) na historickou tradici místa.
Povíš něco o Cca?
Jde o zkratku. Ale i v mém případě to píši bez verzálky „cca“, to by mohlo věrohodněji významově symbolizovat nějakou přibližnost. Zkracuji tak nepřímo tato tři slova: Klub korealistických aktivit (Club of Correalistic Activities). V budovách současného Ticha 46 jsme se tenkrát mezi lety cca 2013–2016 scházeli buď jako dramaturgové nebo aktivní účastníci dadaisticky-hravých zkušeností, jež podněcovaly radost z iracionálna. Pro někoho to mohl být i dokonce první „vlastnoruční“ umělecký počin ve snaze překonávat vlastní vnitřní rozumové nastavení. Ano, v ccaARCHIVu v zadní části jedné z budov jsou uskladněny multimediální formou stopy těchto autentických rukopisů. Navazovalo se na oficiální Manifest of Correalism Fredericka John Kieslera, dále na zmíněné Dada, na Fluxus a jiná podobná hnutí a hry. V archivu je samozřejmě i dokumentace z jiných míst než Starý Pelhřimov. Po roce 2017 jsem využil zkušenosti z předešlých let také k propagaci vybraných děl ze sbírek oficiálních institucí (ve spolupráci s institucemi) a to v interakci přímo s veřejným prostorem, s kolemjdoucími.
Jaké plánuješ další výstavy? Pozveš nás?
Rád bych. Bylo v plánu navázat spolupráci s více mimopražskými institucemi umění a po konkrétní domluvě napsat program o jistý grant. Leč v maximální rovině mělo jít o bezprostřední aktivace veřejného prostoru. S tím je momentálně ve vztahu k opatřením v rámci nové chřipkové pandemie konec. Příliš mě neláká při určitých nedokonalostech především grafické roviny displayové technologie něco např. foto-dokumentačně nasnímat a poté prostředkovat. Uvidíme, jak to bude s přímým kontaktem v následujících měsících, možná odpověď v mé režii nakonec bude mnohem komornější. Tedy prozatím nic konkrétního.