Památku zemřelého profesora Amedeo Molnára připomínáme přetištěním části jedné z mnoha jeho studií.
Reformace svým poselstvím jednoznačně zdůraznila výchozí a naprostý význam Božího díla v Kristu Ježíši, jeho prvotnost a záchrannost vzhledem k jakémukoli lidskému, tedy i uměleckému dílu. Radost z nabídnutého evangelia podmaňovala reformátory, aspoň v období nástupu reformační myšlenky a reformačního činu natolik, že v jejím světle pobledly tradiční svatozáře všech kulturních hodnot a výtvorů. Dostaly se do zcela nové perspektivy. Dostalo se jim však také nových možností, dokonce tam, kde se už dříve zastavily ve slepé uličce. Převrat, který reformačně pojatá biblická zvěst způsobovala všude, kamkoli pronikla, projevil se v oblasti umění nejprve krizí, vyvolanou přehodnocováním hodnot pod tlakem soudu i naděje božího Slova. Pozorovatelé této krize, do níž se dostalo umění v setkání s reformací, většinou usoudili, že reformace ve svém prostředí zasadila smrtelnou ránu nejen uměleckému tvoření, nýbrž i vnímavosti pro umělecká díla. A zdá se opravdu, že místo a vývoj umění v protestantské společnosti mnohdy takový soud potvrzují. Napomohli k tomu nepřímo sami reformátoři, když pro nutné soustředění na podstatné úkoly zápasu, který podstupovali, nestačili důkladně domyslet a včas popularizovat své náběhy k teologickému řešení otázky křesťanova vztahu k umění. Přesto však se takových náběhů vskutku odvažovali. Ochuzujeme jejich odkaz, jestliže jejich pokusů v této význačné oblasti lidské tvořivosti dbáme tak málo.
Krizi, do níž se umění dostává za reformace, výrazně ilustruje husitství. Mluvívá se o jeho obrazoborectví. Husitská revoluce přece vymetla kultické obrazy z chrámů s rozhořčením svaté očisty. Jakoubek ze Stříbra, Jan Želivský a táborští bohoslovci neustále opakovali, že obrazy v kostelích svádějí k modlářství a zkreslují obsah křesťanského učení. Jejich nesmiřitelný odpor k umění, které naplnilo křesťanstvo vybájenými představami a zakrývalo skutečný vztah mezi Bohem a lidmi a mezi lidmi navzájem, se projevil i zlobným odmítáním těch, kdo ospravedlňovali svůj zájem o udržení starých pořádků uměnímilovnou starostí o pomalované desky.
Ale ani u nejradikálnějších husitů se nesetkáváme se zamítáním všeho umění. Jejich zbystřená kritičnost se obracela proti náboženskému zneužití obrazů. V tom navazovala na Starý zákon. A právem. Vždyť středověké umění zajisté plnilo některé funkce, vlastní „obrazům“, s nimiž se napořád střetal starozákonní Izrael. Nejenže obrazy měly zpodobovat Boha. Byly navíc obdařeny náboženskou hodnotou, byla jim přisuzována moc zpřítomňovat to, co zobrazovaly, ano často se od nich očekávaly rovnou božské projevy. Tím se stávaly vítaným a mnohonásobně využívaným nástrojem kněžské převahy nad lidem i nadvlády instituční církve, a to nejenom nad společností, nýbrž i nad jednáním Božím. Biblický zákaz vytváření obrazu Božího upíral člověku právo, aby se o jakémkoli prostředku domníval, že mu dává nad bohem a jeho pravdou moc. Ani uměním si nelze Boha zeslužebnit. Umělecký obraz nemá spasitelnou cenu. Husitský básník dospěl k tomuto závěru na základě svého biblického poznání, že spasitelným obrazem Božím je toliko Kristus a pro Krista potom odvozeně i každý člověk, každý bližní v podstatě svého Bohem určeného lidství: „Byť Pán Kristus, můj teď soudce (jenž vše věci jedná moudře, žeť jest k spáse obraz, poznal) jistě by jej míti kázal.“ Zato stvořenost člověka k obrazu Božímu zavazuje naši mravní odpovědnost za bližního. Toť ústřední husitská myšlenka. Objevuje se znovu a znovu v polemickém vyhrocení proti kultickému kostelnímu obrazu. Krásný výraz jí dal ještě v poděbradské době Bratr Paleček: Když jednou nalezl bezmocně ležícího zbídačeného člověka, poslal o pomoc k arcibiskupu Rokycanovi se slovy: „Nalezl jsem v hnoji zakopaného samého Pána Krista.“
Husitský útok na kultické obrazy znamenal tedy ostrou kritiku umění ve své funkci přeceněného a zneužitého proti člověku, pravému obrazu Božímu. Ale sám tento útok se dál také již prostředky uměleckými. Husitský básník, kterého jsme citovali, vyjádřil svou teologii Božího obrazu v umělecké veršované skladbě Hádání Prahy s Kutnou Horou. A palečkovské Historie řadí literární bádání k nejpůvabnějším plodům starší české úsměvné literatury. Nemusím snad ani připomínat plodnost husitského hnutí v oblasti písňové tvorby, v níž dosáhla vrcholné umělecké podmanivosti slovní i hudební. Leč i ve výtvarném umění zanechalo husitství nemálo výraznou stopu v bojujícím ilustračním malířství. Bylo by proto nesprávné vykládat husitské kultické obrazoborectví jako zásadní odpor k umění vůbec. Husitská reformace naopak vracela očištěnému umění jeho služebnou a v plném slova smyslu pomáhající funkci, umocňujíc ji zvěstným patosem k nesrovnatelné údernosti.
Ani v bohosloví reformátorů 16. století nenalézáme, jak se často myslívá, teoretické vyvracení vhodnosti umění. Ovšem, reformátoři protestují proti falešnému náboženství a spolu i proti umění, které takovému náboženství přisluhuje a pomáhá zvyšovat jeho svůdnou přitažlivost a vliv. Lutherův smysl pro hudbu je znám stejně jako jeho kladný vztah k malířům, jako byli Dérer nebo Lukáš Cranach. Ale dokonce i strohý a kriticky výbojný Calvin napsal ve své Instituci: „Nejsem takovým předsudkem jat, abych myslil, že se naprosto žádných obrazů trpět nemá. Protože sochařství a malířství jsou dary Boží, žádám, aby se obojího řádně užívalo. Co Pán propůjčil ke své slávě a k našemu dobrému, nechť se neposkvrňuje převráceným užíváním a neobrací se k naší zkáze. Vyobrazovati boha viditelným způsobem pokládáme za nepravost, protože on sám to zapověděl.“ V umění jako ve vědě spatřoval znamení obecné Boží milosti, prostředek k podpoře a ochraně života. Mají být provozovány pro dobro lidského pokolení pod vedením Ducha svatého. Protože tedy umění žije z obecné Boží milosti, je třeba si vážit i pohanských umělců. Kritická bdělost je ovšem ve vztahu k umění zvlášť důležitá, neboť umění úzce souvisí s úctou k Bohu, který chce být uctíván v duchu a v pravdě především. Calvin proto varuje před aplikací umění v té míře, jaké se mu dostalo v římské církvi. Tam je totiž výrazem papežského imperialismu. Úkolem umělce osloveného evangeliem je vidět záměr Boží slávy ve všední skutečnosti. Touto cestou se může stát i profánní, ano právě světské umění bohoslužbou, když „bude učit, napomínat a rozradostňovat“ a odhalovat Bohem chtěnou „symetrii života“. Ta nespočívá, jak soudila renesanční estetika, v pouhém odhalování poměrů a vztahů rovnováhy, nýbrž v oddanosti pravdě o ústrojném působení Božího Ducha ve stvořeném světě.
Ve smyslu náznakových reformačních odpovědí na otázku funkce umění můžeme souhrnem povědět: Reformátoři soudili, že umění nemůže vzbuzovat křesťanskou víru. Víru působí svědectví Ducha, přiznávající se ke zvěstovanému slovu. Ale umění může a má věřícímu odhalovat skutečnosti víry tím, že ho vtahuje do údivu nad Boží skrytou slávou a dává mu tak ochutnat čiré radosti. V zápalu boje proti kulticky zneužitému umění si ovšem reformátoři nepoložili otázku po možnostech umění podpůrně zvěstného.