Církev, Sokol, Skaut, YMCA – to pro manžele Procházkovy není jen náhodný shluk názvů, ale podstatná část vlastního života. Jejich mnohaleté zkušenosti jsou neocenitelnou pomocí pro všechny, kdo se chtějí věnovat práci s dětmi a mládeží.
rozhovor s Ivanem a Věrou Procházkovými
Většinou tě, Ivane, lidé znají z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy jsi vedl evangelický tábor na Blažkově. Ale jak to vlastně všechno začalo?
Když přišla v roce 1937 naše rodina na Vsetín, bylo mi devět let. Otec byl členem Sokola. V roce 1941 ho Němci uvěznili a maminka zůstala bez prostředků. Tehdy se nás ujala církev, zejména rodiny Lukášova, Hovořákova a Simurdova. Předtím naše rodina žila, jak se říká „na okraji“ církve, ale teď jsem byl do dění v církvi naplno vtažen. V té době někteří sokolští pracovníci přešli do Klubu českých turistů. (Musím tu vzpomenout na vedoucího žáků bratra Menšíka a jeho zimní výpravy do valašských hor, které pro nás připravoval.) Záleželo jim na tom, aby mohli dál pracovat. Podobně to udělali mnozí skautští vedoucí za komunistů, proto v sedmdesátých letech vznikl např. turistický oddíl v Silůvkách, kam dojížděly děti z Brna a okolí.
Měli také fašisté nějaké organizace pro působení mezi českými dětmi?
Měli své „Kuratorium“, což byla odnož české fašistické organizace „Vlajka“. Chtěli přetvořit myšlení českého člověka. Zneužívali k tomu všeho. Cvičení, her, a třeba i skautské praxe. Jejich cíl byl ovšem špatný. Chtěli vychovat nadčlověka. A na cíli záleží především. Cvičení, hry, skautská praxe, to vše je jen prostředek k získání vlivu a zájmu. Nemá to cíl samo v sobě. Necvičím jen proto, abych se naučil kotrmelec. Cvičení, jak to chápu já, vychovává k ohleduplnosti, sebekontrole, ekologickému myšlení…
Věra: …k úctě k mravním hodnotám, demokracii, humanitě…
Kde a kdy vzniklo skautské hnutí?
Zakladatel skautingu Sir Robert Baden-Powell byl důstojníkem anglické armády v Indii, později i v jiných zemích. Během burské války v Africe zjistil, že jemu podřízení vojáci jsou ve velké nevýhodě vůči domorodcům, protože se neumějí chovat v přírodě. Baden-Powell vypracoval systém pro zvědy v armádě (scouts), aby mohli domorodcům konkurovat. Celý spisek měl asi 20 kapitol a vyšel roku 1894. Muži, vycvičení podle této knihy, získávali hodnost plukovníků stopařů. Když Baden-Powell odešel z armády, vypracoval systém pro výchovu kluků do čtrnácti let. Jeho manželka propracovala systém pro děvčata. To bylo někdy kolem roku 1906 a za tři roky měl Skaut přes jedenáct tisíc členů.
Nepřenesl pan generál do skautingu ducha vojenství?
Vůbec ne. Nepotřeboval rozkaz, ani poslušnost založenou na drilu. Potřeboval, aby se kluk choval správně i bez rozkazu a dohledu, aby to, co se na něm žádá, pochopil a vzal za své. To nejde bez demokratických zásad. Nejde to nadiktovat. Základem skautingu je demokratický, nikoli vojenský duch.
Pochopili to i jeho následovníci?
Baden-Powell ve svých vzpomínkách vypravuje o návštěvě carského Ruska. Loučil se s ním čestný oddíl ruských skautů, který organizovali carští důstojníci a podle toho také vypadal. To nebyla skautská družina, ale bezvadně se pohybující stroj. Baden-Powell velmi dobře rozuměl chlapecké duši a věděl, jak se jí příčí dril. Přešel kolem přehlíženého útvaru a najednou udělal něco, co nebylo v oficiálním programu: na konci řady se otočil a prvnímu chlapci podal ruku, usmál se na něj a pak dalšímu a dalšímu. Chlapci porušili masku oficiálnosti, zapomněli na své vedoucí a obklopiti Baden-Powella. Tak dostali důstojníci lekci, že skauting není vojáčkování, ale výchova hrou.
Věra: …to zní skoro jak z Komenského …
Však má skauting s křesťanstvím společné rysy. Skautský slib končí slovy „k tomu mi dopomáhej Bůh“. Ale nejde jen o slib. Základem skautského zákona je pravdivý vztah, jak k sobě samému, tak k druhému. A samozřejmě vztah k prostředí, ve kterém žiji – čili ozývá se nám tu dvojpřikázání lásky.
Jak to bylo se skautingem u nás?
O tomto výchovném směru se dozvěděl poměrně brzy A. B. Svojsík, což byl profesor tělocviku, cvičitel Sokola a člen Českého pěveckého kvarteta. On zpracoval tuto metodu jako pomůcku pro brannou přípravu sokolského dorostu. Představitelé české obce sokolské to však odmítli. Na začátku tohoto století jsme byli v jiné situaci než Angličané. Sokolové skauty nepovažovali za rovnocenné partnery. Chodit v krátkých kalhotech, spát pod stanem – to byl převrat oproti způsobu práce národnostně cítících Sokolů, způsobu práce svázaného tělocvičnou soustavou. Sokol měl v té době za sebou již bezmála třicetiletou tradici podpory tehdy velmi důležitého národnostního sebeuvědomování. Skauting přišel s naprosto něčím jiným. Tehdejší sokolové ke škodě celé věci nepochopili, že spojením obou pojetí mohl vzniknout vyvážený systém pro práci s dětmi a mládeží. A. B. Svojsík se tedy rozhodl, že půjde samostatnou cestou. Po návratu ze studijní cesty do Anglie vydává v roce 1912 knihu „Základy junáctví“ a v témže roce se pod hradem Lipnicí koná již první tábor, na který šli jeho účastníci z Prahy pěšky.
Svojsík se seznámil se skautingem v Anglii a přepracoval jej pro naše poměry. Tato nová organizace nese od roku 1914 název Junák (ze srbochorvatštiny). V roce 1915 začínají pracovat děvčata a v roce 1919 je založen „Svaz junáků a skautek“. (Jen pro úpinost: Orel byla tělocvičná organizace podporovaná římsko-katolickou církví. Dělníci se sdružovali v DTJ.)
Podílel se demokratický duch skautingu na vytvoření demokratického klimatu první republiky?
Demokratický ráz české společnosti byl vytvářen „zespodu“ a Skaut, Sokol i YMCA na tom měli podíl. Za první republiky jsme v dětských a mládežnických organizacích byli vzorem i pro jiné země. Tyrš a Svojsík kladli velký důraz na vytrvalost, drobnou, nezištnou práci, jejímž měřítkem je humanita – to souznívá s masarykovským pojetím drobné práce pro národ.
Je možná spolupráce církví s takovými sekulárními hnutími jako je Skaut?
Zcela jistě. Ale Svojsík i jiní vycházeli z některých křesťanských zásad…
Věra: …už třeba jen tím, že silnější má pomáhat slabšímu
Například skautský pozdrav to vyjadřuje velmi názorně. Podáváš levou ruku a pravou rukou zdravíš - zvednuty tři prsty – tři body slibu a palec je před malíčkem: silnější chrání slabšího. Už tento pozdrav symbolizuje lásku k bližnímu.
Můžeme tedy mluvit o určitém prolínání s církví? Přinejmenším tu jde o kus společné cesty.
Věra: …ve Skautu i Sokole se učilo obětavosti …
Pracovali tam, jak se říká „idealisté“ - lidé, kteří dovedli dávat a nemuseli brát. Učili nás umění „být ztrátoví“. To, co dělali, dělali zadarmo. Jinak to asi ani nejde. Ono totiž, dělá-li se zadarmo, pak je jasné, že to člověk dělá pro věc samu, ne pro peníze. Nedovedu si představit, že by skautští nebo sokolští vedoucí byli placení. V církvi je ostatně podobně zakotvená tradice dobrovolné práce pro celek. Nedovedu si představit, že by se někdo z dobrovolných pracovníků těchto společenství ptal „kolik za to“?
Věra: U nás je to nepředstavitelné. Ale když u nás byli přátelé z Holandska, divili se, že některé práce dělají presbyteři nebo někteří iniciativní bratří a sestry zadarmo.
Tady platí křesťanská zásada: přijal jsem zadarmo, zadarmo i dám. Dostals’ hřivnu, tak ji zúroč!
Jak to vypadalo po druhé světové válce?
Tři poválečná léta byla velice nabitá. To jsem už byl v brněnském sboru. Činnost Sokola, Skautu a YMCA jela napino, a v roce 1949 i náš brněnský sbor zorganizoval letní tábor v Myslibořicích. Věra: Hlavními organizátorkami byly Eliška Adamová, rozená Pavlíková, s Miladou Hánovou, rozenou Švandovou. Byl to první pokus práce s dětmi předkonfirmačního věku. Na to se zapomíná. Na Sázavě se sice konal chatový tábor vedený Janem Vondrou, ale to byl tábor pro dorostence a sdružeňáky.
Další rok se již tábor v Myslibořicích nekonal. Nevytvořila se tradice, přerušila ji totalita.
Podobně krátké trvání měly v šedesátých letech tábory pro děti organizované Vladimírem Kalusem a Mirko Nagyem na Blažkově. Po čtyři roky jsme je vedli s Jendou Pavláskem a Janem Vondrou a fantastickou sestrou Martou Nagyovou, která vládla kuchyni. Od roku 1972 byly opět zakázány.
Věra: Myslibořice byly zajímavé a důležité také tím, že vedoucími tam byli učitelé nedělní školy: Radek Novák, Věra Chlupová, Ivan, a já jsem tam dělala hospodářku. Všichni jsme učili v nedělní škole.
A to je právě to, co schází. Učitelé nedělní školy by měli rozšířit svou činnost, jednak na systematickou celoroční biblickou a mimobiblickou práci s dětmi, jednak právě na tábory. Tehdy v Myslibořicích, to neměl být sokolský ani skautský tábor. Měla to být letní církevní kolonie pro děti.
Věra: Kromě evangelických vedoucích tam byl také politruk, kterému jsme říkali ldouš – ten tam byl dosazen od státních orgánů a měl na nás dohlížet. Dokonce pak ještě přijel na inspekci inspektor školství. A nic závadného neshledal. Ani politruk nakonec nebyl špatný kluk. Do ničeho nezasahoval…
Možná, že do toho zasáhl až později – doporučením, aby se to už nikdy více nekonalo. Ale vraťme se ještě k poválečnému tříletí, k YMCA a ke Skautu.
Tříleté poválečné působení Skauta a YMCA bylo velmi bohaté, mnohému jsem se naučil právě tehdy a čerpám z toho doposud. YMCA měla na Sázavě vynikajícím způsobem vybavený tábor (Masarykův letní tábor na Sázavě, vedený nezapomenutelným Josefem Firstem). Bylo tam vše, co je potřebí k všestrannému rozvoji dětí a mladých lidí: hry, kanoistika, lukostřelba, softball, záchrana tonoucího, tábornická praxe, večery u kruhu táborového ohně. Zúčastňoval jsem se také ymkařských konferencí – tam začínali Jakub Trojan, Jan Šimsa, Ladislav Hejdánek, Bedřich Loewenstein, Dušan Franců. Po zrušení YMCA v roce 1951 její práce pokračovala na církevní půdě na lesních brigádách v Jeseníkách v Kolštejně (nyní Branná), v Alojzově, Josefově. Integrující postavou brigád byla paní profesorka Komárková. Z té doby mám fotografii chalupy „U vola“ a v ní přebývalo sedm kluků: Honza Čapek, Honza Tříska, Pavel Chvojka, Honza Adamec, Michael Hilde a dva Ivani – Mohler a já. Věra: …prof. Milič Lochman, Smat.
Můžeme mluvit o kontinuitě ymkařské práce v církvi?
Ano, kontinuita zde byla. Rozumím tím vzájemné ovlivňování způsobů práce s dětmi-vzájemnou inspiraci. Práce se však nesoustřeďovala na děti, ale na mládež. Faráři na sborech a učitelé nedělních škol však žel zůstali většinou u tradičních metod. Do nedělní školy chodily dál svátečně oblečené děti. Naslouchalo se vyprávění učitelů a četbě z Písma, zazpívalo se a šlo se domů. To je málo. To by se dnes mělo změnit, ale k tomu se dostaneme v další části rozhovoru.
Práce s dětmi byla v církvi v padesátých letech zredukována na minimum, kam zmizel Sokol a Skaut?
Sokol byl začleněn do jednotné tělovýchovy, což vedlo k naprosté degeneraci smyslu této činnosti. Organizace, která si nedovede vychovat a udržet vedoucí, není životaschopná a nemá ve společnosti co dělat. Skautské oddíly odešly do izolace pod různé firmy jako byl Svazarm, turistické oddíly mládeže, různé organizace při závodech apod.
Některé družiny či oddíly tak ztratily kontakt s ostatními, jejich vedoucí se stávali poslední autoritou, a to vedlo k nekritičnosti vlastní práce, až k deformacím. Sokolský cvičitel to měl o něco těžší než skautský vedoucí - potřeboval tělocvičnu, kde byl snáze kontrolovatelný. Pamatuji se, jak k mému družstvu byl nasazen stranický dozor. Skautským oddílům stačí klubovna a příroda, a tam nebyly tak na ráně.
Mám jednu úsměvnou a zároveň povzbudivou historku z té doby. (V tělocvičně se cvičitel, podobně jako ve škole učitel, musel oslovovat „soudruhu“.) V zájmu všestrannosti jsem jezdíval se svým družstvem žáků do kanoistické základny v Dolních Kounicích, které šéfoval kapitán vodních skautů Franta Brustman. Ve vlaku jsem zahlédl, jak čas od času někdo zaplatil desetník – oni se totiž kluci mezi sebou domluvili, že kdo mne osloví titulem „soudruhu“, zaplatí pokutu.
K mírnému rozvlažení došlo až na konci šedesátých let.
Byl omilostněn Jaroslav Foglar. Objevily se na trhu jeho knihy, příručky Miloše Zapletala a jiných. A pak přišla léta 1968–1971. V církvi se jelo v práci s dětmi na doraz, jako v období 1945–50 ve Skautu. Ta horečná práce měla smysl. Mnoho dnešních oddílových vedoucích jsou odchovanci této doby. Promiň, ale musím zase jmenovat – vedli jsme kluky spolu s Lubošem Taušem. Považuji za velký dar, že jsem mohl s tímto vzácným člověkem pracovat mezi dětmi.
Takže jsme u dnešní situace.
Skaut, Sokol ani YMCA nemohli dlouho vychovávat své vedoucí, a tak teď shánějí, kde se dá. Mladší generace často nemá stálost v práci. Přijde kluk, chce dělat rádce a je nadšený. Projde rádcovským kursem a začne pracovat. V družině má 8–10 dětí. Jenže za rok řekne: „Já už to dělat nebudu.“ A co teď s dětma? Dále dnes často schází to, co pro nás bylo a je samozřejmé: „umět být ztrátový.“ Vedoucí musí mít fantazii, musí vymýšlet, využívat a aplikovat – to je dlouhodobý proces, k tomu musí být člověk vychováván. Je mnoho těch, kteří se nadchnou, ale pak práci rychle opouštějí. Jak říká Honza Šimsa — „je velká vodůrnrť“. Zůstávají jen fandové. Schází dospělí vedoucí (např. studenti 18–25 let), kteří by mohli samostatně pracovat. Doufáme, že ti dnes čtrnáctiletí vydrží! Čtyřicet let bez soustavné skautské práce je znát právě při výchově vedoucích. Totalitní režim nadělal obrovské škody.
Výhledy tedy nejsou beznadějné, přestože dosti svízelné?
Nedávno jsem četl v časopise Skauting článek od Miloše Zapletala. Setkal se se svým odchovancem, který už vedl oddíl po několik let. Po listopadu 89 při obnovování skautingu jeho odchovanec nechtěl do Skautu vstoupit. Namítal Milošovi, že si jeho oddíl již vytvořil vlastní životaschopnou tradici. Nakonec do Skautu vstoupil, protože pochopil, že každá takováto práce potřebuje zázemí širší organizace a že zase naopak bude moci takto lépe sloužit společnosti. Z toho pro mne vyplývají dvě věci: že i v totalitě vzdor snahám komunistů všechno nestagnovalo, ale dalo se smyslupině sloužit dětem – a že bude velice záležet na tom, abychom pomohli aktualizovat nosné prvky programu, kterým jsme žili a který máme povinnost předat dál.
Už tady zazněla jména Blažkov a Vladimír Kalus. Jsme u zvláštní církevní tradice, která má kořeny někde v Myslibořicích roku 1949. Jak došlo k obnovení práce s dětmi na táborech?
Jednou večer, bylo to někdy na podzim v roce 1968, objevil se u nás v Kuřimi farář Vladimír Kalus. Zazvonil a povídá: „Nepůjdu dál, Ivane, oblíkej se, nasedej, jedeme do Rovečného, budeš dělat Blažkov.“
Věra: Vladimír přijel i s manželkou Janou, bylo asi osm večer a jeli jsme do Rovečného za seniorem Mirko Nagyem.
V roce 1969 se uskutečnil pokus Vladimíra Kaluse začít systematickou práci v církvi s dětmi předkonfirmačního věku. Co všechno měl v plánu, nevím. Zřejmě to chtěl ještě nějak rozvinout, ale už k tomu nedošlo. Tábor na Blažkově se uskutečnil čtyřikrát – vždy tři desetidenní běhy. Bylo fajn, že to dělali lidi, kteří tomu fandili – to dneska není tak jednoduché.
Zkušenost minulého roku z tábora v Bělči to potvrzuje. Pracovní tým fandů se teprve musí vytvořit. Zatím to byla víceméně improvizace.
Je to otázka výchovy a další soustavné práce. Je ovšem zajímavé, že i když po roce 1972 musela být práce s dětmi opět utlumena, na Blažkově se pokračovalo. Konaly se rodinné a sborové rekreace. A Vladimír Kalus si pochvaloval, že sborové rekreace, na nichž se samozřejmě dělala práce s dětmi, stmelily sbor. V situaci, kdy byla společnost sesypaná, „stmelování“ mělo velký význam. Dnešní situace asi vyžaduje domyslet a rozvinout typ práce, jak ji Vladimír začal na Blažkově na konci šedesátých let.
Na táborech se to dařilo. Jak to bylo v brněnském sboru?
Tehdy už byl v druhém brněnském sboru, kam jsem patřil, bratr farář Miroslav Heryán. Nabídl jsem mu mimobiblický program pro konfirmandy. Měl jsem pár vedoucích a už to běželo, ale nakonec to zhaslo vinou administrativních zakroků komunistických funkcionářů. Chtěl jsem v předkonfirmačním cvičení zorientovat děti na dorost, tzn. na dorostenecké schůzky, které také měly biblickou a mimobiblickou část. To měl být mezičlánek. Myslel jsem dál na podobné rozšíření práce s dětmi v nedělní škole, tzn. s dětmi předkonfirmačního věku ve sboru.
Jak dalece se tato práce po listopadu obnovuje?
Zatím vidím živelnost. Informovanost v naší církvi je v oblasti práce s dětmi nedostatečná. Ztrácí se tím možnost vzájemně si pomáhat, vzájemně se inspirovat. A já jsem systematik. Mně zde chybí systém. Žasnu, jak je církev sebespokojená a nevynalézavá právě v té oblasti, kde ostatní společenství pracují nejintenzivněji.
Že jsi systematik, je vidět třeba na Modré stezce, která nepravidelně vychází v rámci časopisu Katechetická příloha. Jak se díváš na současnou sborovou práci s dětmi?
Myslím si, že je velký rozdíl v práci s dětmi v městském a venkovském sboru. Městský sbor žije uprostřed prostředí, které nabízí plno aktivit v podobě sportovních a kulturních kroužků. Učitelé nedělní školy zde budou dost těžko hledat skulinku, kde by mohli zapůsobit. Kdežto na venkovském sboru dítě nemá čas tak roztříštěný. Mnohde na vesnici, jak to znám z okolí naší chalupy, se práce s dětmi vůbec nedělá. Důsledek je potom v tom, že odrostlé děti vidí vrchol vyžití v diskotékách, v hospodě, anebo v nejlepším případě.v hasičském sboru. A to je všechno! Mizerně málo. Co kdyby právě tady, v menších městech či na vesnicích byl iniciátorem smysluplně různorodé práce s dětmi někdo ze sboru?
Jsou zde zas problémy s diasporou. A hlavně, kdo to bude dělat?
Podobně mně odpověděl senior Petr Čapek, když jsme o tom spolu hovořili. Nemůže to samozřejmě dělat farář, jehož čas je příliš roztříštěný. Ale farář by měl vědět, co od té práce očekávat. Měl by najít laika ve sboru, který k tomu má vlohy, nebo to kdysi dělal. Měl by vědět, co bude vedoucí na schůzce s dětmi dělat, aby si z toho neudělal rejdiště svých choutek. Třeba by vedoucí mohl být sportovec a udělat z toho jen sportovní oddíl. To by nemělo smysl. To musí být církevní práce. Tak koncipuji Modrou stezku – povídání, pobyt v přírodě, hry – to vše pouze jako inspiraci, ne jako kuchařku pro vyvážené koncipování biblického a mimobiblického programu schůzek dětí.
Jsme jednak u otázky informovanosti, a potom u systému práce s vedoucími. Vedoucí družiny ve Skautu se jmenuje rádce – to vysvětluje vše. S vedoucími, kteří vedli družiny na Blažkově, jsme se pravidelně 3× do roka scházeli v různých sborech na instruktážích. Teď nám připadl opět tábor v Bělči. Konají se tam pobyty pro děti. Nějaký systém bude nezbytný, aby člověk věděl „odtud sem chci přijít“. Mladý člověk má vědět, že se s ním systematicky pracuje. Má se setkat s autoritou. My bychom zas měli vědět, co po něm můžeme žádat. V církvi by se měli spojit lidé, kteří s dětmi pracují. Iniciativa by měla jít zespodu.
Věra: Mluvili jsme o tom s různými lidmi, a zvláště bratří faráři dali najevo, že iniciativa v tomto směru by byla pomocí. Ale to už nemluvím jen o práci s vedoucími na táborech, ale vůbec o pracovnících s dětmi na sborech.
Farář a členové staršovstva by měli být iniciátory této práce ve sboru – předpokládám totiž, že znají farníky natolik, aby vyhmátli nesmělé fandy a pozvali je k této práci. A pak by zde měl být někdo, kdo umí zasvěceně poradit. Nejmíň o jednom vím bezpečně.
Zní to pěkně, ale máme velmi silnou teologickou tradici, která se tohoto způsobu práce poněkud štítí.
Ale pokus v Myslibořicích a Blažkov ukazují, že tato cesta je schůdná. Já ty paradoxy znám také. Někteří mají strach, že se církev stane spolkem – díky Modré stezce. Příslušný kritik by si měl dát tu práci a měl by říci: „Místo toho, co tam píšeš, by tam mělo být to a toto a to.“ Jenže v církvi je to jinak. Místo abychom se pohádali o obsah, mi jeden bratr řekne: „Bratře, aby se nám z církve nestal spolek.“ Takovou kritiku neberu. Ten farář by se měl buď uráčit shlédnout dolů, co užitečného by se právě z práce těch různých spolků a organizací dalo využít v práci sboru, anebo raději mlčet a pozorně vyslechnout ty, kteří se tím chtějí zabývat. V církvi přece nejsme nikdo jediný chytrý. Farář by měl vycítit, že tady se jedná o rozšíření práce s dětmi předkonfirmačního věku, ve které - tvrdím – dělá církev minimum minima: bez fantazie, bez vynalézavosti. Vztah k přírodě, problémy ekologické - to je přece teologický problém, který souvisí s teologií stvoření.
Sbor zde má naopak velkou příležitost.
Věra: …jinak děti dovedou aktivně zmáčknout jen knoflík od televizoru.
Církev má v tomto ohledu velké resty. A jiný typ kritiky, který se míjí cílem, je povzdech jednoho bratra: „Když začaly v dorostu hry, tak jsem mizel.“ Tentýž bratr mi svého času několikrát telefonoval a ptal se mne, jak má koupit běžky, jak to má dát dohromady, jak je má namazat. On tedy sportoval, vodil děti do přírody, ale z dorostu mizel, když začaly hry. Jádrem dorostu samozřejmě nejsou hry. Ale do dorostu také patří. V hrách si dítě mimo jiné cvičí postřeh, paměť, ale také se modelově učí řešit některé sociální role a situace. Ten bratr mi dále namítl: „Podívej se, tady sedí další a další bratři, kteří také mizeli, když začaly v dorostu hry – a kde jsou dnes ti, kteří je hráli?“
To byl nějakej suchar.
Spíše z něj mluvila pýcha: Podívej se na nás, my tvoříme kádr církve. Ale nemá pravdu.
Co bys řekl závěrem ke koncepci práce s dětmi v církvi?
Minulý rok se konalo jedno školení v Bělči, ale vůbec jsme se nedostali k praktickým ukázkám práce vedoucího. Pro příští setkání bych navrhoval setkání třídenní – třeba v Sola Fide, Herlíkovicích (to pro ty nádherné kopce tam) nebo i v Bělči, intenzívně soustředěné na tábornickou praxi, ukázky her a pobyt v přírodě. Dále je zapotřebí větší informovanost, k tomu bychom mohli využít Modrou stezku a Katechetickou přílohu. Po sborech se toho děje poměrně dost, ale každý sbor jede na vlastní pěst. Vím, že v některých sborech se konají sborové rekreace, tábory pro děti, někde již po mnoho let jezdí pravidelně „na vodu“, někde se pokoušeli i o tábory putovní. Bylo by dobré, kdybychom si vyměňovali zkušenosti a našli společnou řeč.