Ulehčovat lidem z Ukrajiny jejich úděl

Číslo

Humanitární středisko Diakonie ČCE se kromě své přímé pomoci na Ukrajině angažuje v České republice především jako koordinátor aktivit pro uprchlíky z Ukrajiny, které napřímo organizují střediska Diakonie po celé České republice – ať už jsou to nízkoprahové kluby pro děti a mládež, kurzy češtiny, terénní služby a různé svépomocné skupiny. Pomoc Diakonie je samozřejmě pouze jednou kapkou v moři pomoci, kterou poskytují další organizace, spolky a církve.

Pokud bych nicméně měla shrnout to, jak dnes vnímám situaci na Ukrajině a také situaci uprchlíků z Ukrajiny v České republice, řekla bych nejspíš jednou větou asi to, že se stále snažíme – snažíme se ulehčovat lidem z Ukrajiny jejich pobyt v České republice, jejich stesk po domově i jejich integraci do běžné české společnosti, ať už dětem jejich integraci mezi české školáky nebo dospělým jejich integraci v zaměstnání a do české společnosti obecně. Snažíme se také pomáhat na východě Ukrajiny – respektive se velmi snaží naše partnerská organizace Myrne Nebo, kterou podporujeme jak z prostředků naší sbírky, tak také, a především z prostředků humanitárních dotací českého Ministerstva zahraničních věcí.

Přesto asi všichni cítíme, jak dlouhá se válka už dnes zdá být, a to přitom bohužel ještě určitě není u svého konce. Vidíme osamělé seniory ve vesničkách kolem měst jako je Izjum nebo Kupjansk, jak vděční jsou za teplé jídlo, které jim každý den přivezou pracovníci Myrneho Neba. Vidíme děti v centrech volnočasových aktivit v Charkovské oblasti, které jsou šťastné, že se mohou potkávat se svými vrstevníky, protože do školy díky pandemii Covid 19 a válce už více jak 4 roky nechodí. Vidíme děti ve střediskách Diakonie v České republice – například v Plzni, Jaroměři, Vsetíně nebo Ústí nad Labem, které jsou vděčné za možnost smysluplného trávení volného času nebo odpolední doučování školních předmětů a především češtiny, nebo ukrajinské ženy, které jsou vděčné za prostor, kde se mohou společně setkat a sdílet.

Vidíme ale také řadu překážek, které těmto lidem stojí v cestě. Ještě mnoho rodin (především tedy žen s dětmi, ale také například seniorů nebo lidí s postižením) žije v České republice ve velmi nevhodných podmínkách na ubytovnách, koncentrovaní na jednom místě v podmínkách, které nenabízí příliš soukromí a už vůbec nemotivují k další integraci. Slyšíme i o bezradných učitelích na českých školách, kteří se rozhodli přistoupit k integraci stylem, kdy hodnotí ukrajinské děti přísnými známkami za nedokonalý přednes básní v češtině nebo si prostě jiným způsobem nevědí s integrací dětí do českého kolektivu rady. Slyšíme a vidíme, jak na Ukrajině rostou ceny potravin a jak jsou potraviny především v oblastech blízko fronty logicky velmi špatně dostupné a velmi drahé. Vidíme, jak těžký život lidé na Ukrajině vedou s ohledem na neustálé nebezpečí vzdušných náletů – i kdyby varování během dne a noci znělo o polovinu méně, než je tomu dnes, i tak by situace byla pro lidi velice stresující.

Víme tedy, že je třeba ještě vytrvat a neztrácet naději a neztrácet také pochopení pro různé lidské osudy lidí z Ukrajiny, kteří s námi v České republice žijí. Vznikají samozřejmě situace, které jsou složité. Nepopírám, že jsou lidé, kteří svou zoufalou situaci řeší zoufalým a nevhodným způsobem. Nicméně si myslím, že naší úlohou je nepolevovat ve snaze co nejvíce potřebným lidem z Ukrajiny usnadňovat integraci do české společnosti, protože složité to už jako váleční uprchlíci mají sami o sobě dost. Kéž v nás stále přetrvává vědomí, že válka na Ukrajině bohužel stále neskončila a nekončí. Kéž si ponecháme ve svých srdcích alespoň kapku toho jasného přesvědčení a odhodlání, které jsme snad skoro všichni měli po bezprecedentním útoku Ruska na Ukrajinu 24. února roku 2022, a kéž nepolevujeme v hledání cest, jak umožnit lidem z Ukrajiny žít důstojný život.

Autorka je vedoucí Střediska humanitární pomoci Diakonie ČCE. Text je redigovaným záznamem jejího projevu na demonstraci Modlitby za Ukrajinu 18. února před vyslanectvím RF