Progresivní křesťanství (progressive christianity) je teologicko-společenské hnutí, které vzniklo ve Spojených státech a snaží se kráčet mezi fundamentalismem a teologickým liberalismem. Není přitom kompromisní, ale právě naopak. Z internetového portálu Patheos přebíráme rozhovor s Marcusem Borgem, progresivním teologem a jedním z vůdčích představitelů tohoto směru, který se v USA a dalších, většinou anglofonních, zemích těší čím dál větší popularitě. Podle mnoha svědectví právě cesta progresivního křesťanství přivádí zpět k víře lidi znechucené či zraněné fundamentalismem.
Co je podle vás jádrem progresivního křesťanství?
Progresivní křesťany lze snadno popsat tím, co nejsou. My to koneckonců děláme sami. Není to tak, že by o nás někdo říkal něco ošklivého. Často říkáme, že jsme proti doslovnosti a proti exkluzivismu. To jsou dvě základní negace. Abych ale uvedl i pozitivní charakteristiku, chápeme křesťanství jako cestu k dvouvrstvé proměně – jednak člověka jako jednotlivce, jednak celého lidského světa. Tento lidský svět je světem nadvlády jedněch nad druhými, nespravedlnosti a násilí. Nemám na mysli násilí jako jednotlivé zločiny, ale spíš války a tak dále. Progresivní křesťané tedy hovoří o proměně, ke které je třeba směřovat. Pracovat na ní tady a teď.
Nejde ani tak o to, co bude po smrti. Neznamená to, že by nás posmrtný život nezajímal, ale pokud jde o mě, nechávám to na Bohu a moc se o to nestarám. Nikdo neví, co bude po smrti. Že člověk v něco věří, neznamená, že je to pravda. Když někdo říká, že věří, že půjde do nebe, odpovídám: „Dobře, věř! Nemá to ale nic společného s tím, jestli nějaké nebe je.“ Progresivní křesťanství tedy nečerpá svoji sílu z toho, že v něco věříme, abychom pak byli odměněni. Ani z toho, že jsme dobří, abychom pak byli odměněni. Záleží nám na prožívání přítomnosti. V tomto životě a v této chvíli chci být co nejotevřenější působení Ducha svatého jak v sobě samém, tak ve společenství. A chci mít na tom působení účast.
Někdy říkám, že křesťanství znamená účastnit se Boží lásky. Starat se o to, na čem Bohu záleží, což je celé jeho Stvoření. O přírodu se tolik starat nemusíme. Poradí si bez nás – stačí, když ji přestaneme devastovat. Bohu v Bibli ale nejvíc záleží na přeměně lidského světa, aby v něm bylo víc spravedlnosti, porozumění a lásky.
Co to znamená pro zodpovědnost progresivního křesťana v otázkách politiky? Jak máme být „ve světě, ale ne ze světa“?
Mám rád tenhle Janův výraz. „Ve světě, ale ne ze světa.“ Pro mě to znamená soustředit se za všech okolností na Boha a dávat mu přednost před tím, co jsme si tady vytvořili, ale zároveň milovat svět. Osobně jsem přesvědčen, že křesťané by měli chodit k volbám. Pokud odmítáme tuto zodpovědnost z náboženských důvodů nebo předstíráme, že se náboženství s politikou nemá míchat, znamená to, že necháváme svět napospas lidem, kterým jde jen o jejich zájmy.
V konkrétním případě americké politiky říkám, že nikdo, kdo bere vážně Bibli a Ježíše, nemůže podporovat zákony na podporu hrstky bohatých a cpaní peněz do zbrojení. Naše armáda je silnější než všechny ostatní dohromady a tvrdit, že je potřeba do zbrojení investovat ještě víc, je úplná hloupost. To je v naší společnosti tolik strachu, že se lidem z obavy o vlastní bezpečnost tohle líbí?
S klidným svědomím říkám, že jsem volič Demokratické strany – z náboženských důvodů.
Píšete a přednášíte už skoro čtyřicet let. Co se za tu dobu změnilo? A proč je progresivní křesťanství ve srovnání s jinými směry celou tu dobu docela neviditelné?
Ať už tomu říkáme progresivní křesťanství nebo ne, mám dojem, že posledních alespoň dvacet let v Kristově církvi sílí touha po tomto hodnotovém uspořádání, po této orientaci. Pořád mě někdo někam zve a moji kolegové z „branže“ (Diana Butler Bass, John Crossan, Joan Chittister, Karen Armstrong) to mají stejně. Dostávám tolik pozvánek, abych někde přednášel, že musím některé odmítat. Dokonce i naše knihy se výborně prodávají, byť samozřejmě konzervativní autoři jsou na tom pořád podstatně lépe. Zdá se mi tedy, že touha po progresivním křesťanství sílí.
Proč se o nás málo ví? Myslím, že hlavní důvod je ten, že většina mainstreamových církví se snaží být vstřícná ke všem. To je v zásadě samozřejmě dobře, ale když to řeknu jinak, znamená to vyhýbat se jakýmkoli konfliktním situacím. Bojí se, aby se náhodou někdo neurazil. Distancují se od křesťanské ultrapravice a místo ní nabízejí konvenční křesťanství pro všechny. Bojí se ostrých hran, bojí se vyjadřovat k ožehavým tématům, protože to by mohlo znamenat úbytek členů. Členové jim totiž skutečně ubývají. Kdyby přibývali, třeba by je tak neděsilo k něčemu se vyjádřit a riskovat, že se pár lidí naštve.
Prozaičtější důvod je ten, že na rozdíl od konzervativců neprovozujeme rozhlasové ani televizní stanice. V tomhle ohledu za křesťanskou ultrapravicí skutečně zaostáváme.
Co by se dalo dělat, aby se progresivní křesťanství víc dostávalo do veřejného prostoru?
Už existují společenství, která jsou natolik silná, že by se mohla k progresivnímu křesťanství otevřeně hlásit, aniž by jim hrozil rozpad způsobený tím, že někdo bohatý odejde. Nevím, komu by se do toho skutečně chtělo. Ale byl by to jeden způsob, jak o sobě dát vědět. Druhý způsob vidím v horizontu příštích třiceti let. Myslím, že bude přibývat malých společenství, která třeba nebudou mít faráře na plný úvazek a místo vlastního kostela jim bude stačit něco menšího, třeba pronajatého. Pro taková společenství nebude těžké hlásit se ke konkrétnímu směru a identitě, protože to nebude znamenat finanční ohrožení. Byl by to trochu návrat k prvotnímu křesťanství: malá společenství aktivních lidí.
Čím dál častěji také vídám aktivní křesťany na demonstracích a vůbec akcích, které nějak narušují status quo.
O budoucnosti křesťanství už bylo napsáno mnoho knih. O čem by byla ta vaše?
Za mě to podstatné vlastně řekla Elaine Pagelsová. Její kniha se jmenuje Beyond Belief (Za hranice víry). O to podle mě jde – jít za hranice víry, směrem ke vztahu, k aktivitě.
Největší přikázání podle Ježíše není věřit v Boha nebo věřit Bohu. Největší přikázání je Boha milovat. Víra sama o sobě nikam nevede. Když něčemu věřím, pořád mi to může vadit, můžu to odmítat, můžu to ignorovat.
Je zajímavé, že ve svém původním významu slovo „believe“ neznamená věřit nějakým výrokům nebo učením. Vždycky se vztahuje k nějaké osobě. Znamená to plně se oddat. Věřit něčemu nic neznamená. Aby se v člověku něco pohnulo, musí milovat.
Hodně lidí říká, že se nic nového nezrodí, dokud nezaniknou velké církve. Co si o tom myslíte?
Často slýchám, že do dvaceti pěti let velkým církvím zanikne půlka sborů, protože nebudou mít peníze na provoz nebo prostě vymřou. Přijde změna. Já ji vidím v malých společenstvích aktivních lidí, kteří nebudou potřebovat vlastní prostor ani profesionální faráře. Nemusíme ale hořekovat nad zánikem Kristovy církve, protože malé společenství lidí, kteří vědí, o co jim jde, může být silnější než velký konvenční sbor. Sto nadšenců je podle mě lepší než tisíc vlažných členů.
Nechci se nějak naparovat, ale abych uvedl příklad – s manželkou na chod svého sboru přispíváme přibližně deset tisíc dolarů ročně. Znám asi dvacet dalších rodin, které dělají totéž. A teď si představte, že by z těch peněz nešlo vůbec nic na provoz kostela a plat faráře. Samozřejmě si nemyslím, že v těch malých nezávislých sborech budou samí bohatí lidé, ale odhaduji, že takových 90 % rozpočtu většiny normálních sborů spolknou výdaje na provoz a zaměstnance. Když tyhle výdaje prostě nebudou, mnohonásobně se zvyšuje potenciál dělat něco užitečného pro okolí nebo přispívat na činnost zajímavých neziskovek.
Když jsem napsal na Facebook, že s vámi budu dělat rozhovor, několik lidí mi napsalo, na co se vás mám zeptat. Jednoho z nich zajímala vaše osobní spiritualita. Jak se modlíte?
Mám to štěstí, že při své práci trávím několik hodin denně přemýšlením o Bohu, Kristu, křesťanství. Nechci se tvářit, že je to něco kdovíjak velkého, ale myslím, že to moji spritiualitu ovlivňuje. Prostě v tom přemýšlení s Bohem velkou část dne aktivně počítám.
Další věc je, že se snažím několikrát za den mluvit s Bohem. Není to přesné vyjádření, ale lepší nemám. Dá se to dělat potichu, ale když jsem sám, dělám to i nahlas. Umožňuje mi to vnímat přítomnost posvátna a také to, jak je pro mě Bůh důležitý. Myslím, že vztah mezi Bohem a člověkem se dost podobá mezilidskému vztahu. A mezilidský vztah se prohlubuje tím, že mu věnujeme pozornost, soustředíme se na něj, věnujeme mu čas.
S tím souvisí i pozornost, kterou člověk věnuje Božímu stvoření. Vyjít si ven, dívat se na nebe, na tvary mraků… i tak věnujeme pozornost Bohu.
Vaše poslední kniha se jmenuje Evolution of the World: The New Testament in the Order the Books Were Written (Evoluce: Nový zákon uspořádaný podle doby vzniku). Mohl byste o ní říct pár slov?
Ta myšlenka je jednoduchá, ale zároveň si myslím, že to ještě nikdy nikdo neudělal. Už řadu let se píše o tom, jak je ta a ta kniha stará, ale uspořádat podle těch dat Nový zákon asi ještě nikoho nenapadlo. Zajímavé je, že na začátku je sedm epištol, které skutečně napsal Pavel. První evangelium je Markovo, poslední pravděpodobně Lukášovo. Zjevení je přibližně uprostřed. A nejde jen o to, že je to zajímavé, ale může to ovlivnit, jak jednotlivým knihám rozumíme. Starý známý Nový zákon končí knihou Zjevení a my Zjevení tradičně rozumíme jako vizi něčeho, co teprve přijde. Je to dramatický závěr Bible: „A přijde znovu!“ Když si ale Zjevení dáme doprostřed, je to najednou dopis autora konkrétním křesťanským sborům na konci prvního století. Popisuje nějaké věci a čeká, že se každou chvíli stanou. Zjevně se ale nestaly. Místo velkolepého závěru se to najednou dá číst jako nenaplněné proroctví.
Rozhovor pro Patheos připravila Deborah Arca, vybral a z angličtiny přeložil Jan Škrob