a v Palachově kostele 29. ledna 1989
Přes dvacet Holanďanů a západních Němců, evangelíků a katolíků, jednalo v sobotu a neděli 28. a 29. ledna 1989 s několika českými a slovenskými katolíky a evangelíky, vesměs chartisty, o zachování míru a vůbec o zlidštění poměrů na planetě. V neděli po bohoslužbách v salvátorském chrámu jsem se nabídl zahraničním přátelům za průvodce do Všetat, když jsem zjistil, že vysílají delegaci k hrobu Jana Palacha. Vyjelo nás z hotelu Flora v půl jedné holandským mikrobusem osm, dvě Holanďanky, dva Holanďané, dva západní Němci, Jan Chudomel za Nezávislé mírové sdružení a já.
Kousek za Všetaty je po pravé straně od silnice obvyklý venkovský hřbitov a po levé straně do mírného svahu novější parkový urnový háj. Urny jsou tu v zemi, přikryté malými čtvercovými deskami s jmény pohřbených. Rozešli jsme se hledat Palachův náhrobek. Jednou jsem jej už po delším hledání našel, o Palachových narozeninách 11. srpna někdy v první polovině osmdesátých let. Jirka Pavlíček mne tenkrát vybídl pár dní před výročím k společnému položení květin. Přijeli jsme na hřbitov oba na kole, Jirka z Mělníka a já z Libiše, kde jsme tenkrát bydleli v kostelnickém bytě.
Dojel jsem půlhodiny po domluvené době. Jirka byl už pryč a když jsem kladl své tulipánky vedle jeho skromné kytičky, také už povadlé v parném dni, ptal jsem se, zda nezůstaneme toho dne jediní, kteří přijeli uctít Palachovu památku; zda režim, který nemohli ve 20. století hodit Palachův popel do Vltavy, přece jen nevyhrál, když vyhostil martyrovy tělesné pozůstatky, středověkým termínem relikvie či ostatky, z Olšanského hřbitova na venkov; zda bude někdy palachovská tradice tak silná, aby se staly také Palachovy Všetaty poutním místem národa, jako Husova Kostnice, Komenského Naarden, Masarykovy Lány. Šest dní pražských palachovských manifestací v dvacátém roce od Palachovy sebeoběti, od neděle 15. do pátku 20. ledna, a potom několika stovkami ctitelů směle podniknutá, i když policií zmařená pouť k Palachovu všetatskému hrobu v sobotu 21. ledna, to všechno dalo na mé někdejší obavy slibnou a snad konečnou odpověď.
Při hledání hrobu jsem ovšem letos v lednu neuspěl. Našli jej holandští přátelé, Jako při mé první návštěvě se od ostatních vůbec ničím nelišil. Nyní na něj položili Jan Paarakker a Jan Chudomel obrovský věnec, přivezený z Holandska, a na něj položili stuhu, také přivezenou z Holandska, s velkým nápisem bez jediné pravopisné chybičky: Mezikostelní mírová rada v Holandsku Janu Palachoví. Žel nevím, od koho pocházel menší věnec, pro který jsme se z hotelu stavili u Dany Němcové. Kytice, kterou položila jedna z obou Holanďanek, byla od Charty 77. Kolem té kytice bylo v Praze v předcházejících dnech mnoho starání, dopisování vzkazování. Následoval důstojný obřad. Jan Paarakker byl hluboce pohnut a řekl, že se před dvaceti lety pod dojmem Palachovy smrti zavázal pracovat k takovému přetvoření světa, aby nebyly nutné oběti. jakou přinesl Jan Palach. Potom jsem přeloží! projev Jana Chudomela: Byla to silná myšlenka, která přivedla Jana Palacha k jeho oběti. Jinak by tato myšlenka nepohnula příslušníky tří národů, aby se sešli dvacet let po jeho smrti u jeho hrobu. Poté zazněla nad hrobem německá modlitba Rolfe Gielefelda a holandská modlitba katolického přítele, jehož jméno jsem si nezapsal, protože jsem 29. ledna neměl v úmyslu napsat tuto zprávu. Česká modlitba nezazněla jen kvůli mé politováníhodné nepohotovosti. Potom jsme se všichni objali a odjeli do blízké Libiše. Dohodli jsme se, že nás další osudy obou věnců a kytice v urnovém háji nebudou zajímat. Evangelický kostel v Libiši byl postaven několik let poté, co Josef II. vydal v r. 1781 toleranční patent. Císař povolil tímto státním zákonem v našich a rakouských zemích evangelické vyznání, které u nás bylo v půldruha stech letech od bělohorské porážky téměř vyhlazeno. Libišský evangelický kostel je vlastně jen modlitebna a také tak byl dlouho úředně nazýván, protože kostely nebyly v toleranční době evangelíkům ještě povoleny.
První novodobý evangelický farář v Libiši, z Uher přišlý Maďar Jan Végh, překonal odpor obřístevské vrchnosti proti stavbě modlitebny až po několika letech a po zákrocích samotného osvíceného císaře, u kterého se dvakrát domohl audience. Česky učil pastora Végha chudý student Václav Matěj Kramerius, kterému za to Végh v Libiši poskytoval přístřeší, stravu a jeden dukát měsíčně. Zmiňuji Végha proto, že od tohoto vzdělaného člověka, autora několikrát vydané české modlitební knihy, pochází latinsky psaná zpráva o jednom z Palachových předků, a sice o tom, který jako první nesl rodné příjmení Palachovy matky, Libuše (rozené Kostomlatské). Jak se dověděli čtenáři Rudého práva 20. ledna t. r., chodil Jan Palach do libišského evangelického kostela s maminkou jako chlapec. Nedlouho před svou smrtí tam byl dvakrát: na Boží hod vánoční 25. 12. 1968, kdy přistoupil s matkou a sborem k svaté večeři Páně, a při pohřbu svého strýce Ferdinanda Kostomlatského 15. ledna 1969 odpoledne.
Do kostela nás v neděli 29. 1. t. r. místní farář ochotně pustil a já jsem ukázal zahraničním hostům a českému příteli lavici, ve které seděli Palachovi, matka se synem, o vánocích 1968. Kde seděli o tři týdny později s Janovým starším bratrem Jiřím při pohřbu Libušina bratra, v předvečer Janova sebeupálení, není známo. Z kostela se odebralo osm zahraničních a domácích poutníků ve stopách Palachovy rodiny na blízký hřbitov, k hrobu Libušina bratra a Janova strýce. Hrob je na levé straně hřbitova vzadu a na náhrobku jsme četli datum smrti Ferdinanda Kostomlatského: 11. 1. 1969. Stáli jsme na místě, kde četl 15. ledna 1969 tehdejší libišský farář, dr. ing. Jakub Trojan, devatero Kristových blahoslavenství z 5. kapitoly Matoušova evangelia, a kde tenkrát naslouchal student čistého srdce, který lačněl a žíznil po spravedlnosti. Následujícího dne otřásl neslýchaný čín neznámého studenta svědomím národa a mnoha lidí ve světě.
Vraťme se k libišskému kostelu a jeho staviteli. V publikaci Ze zápisků Jana Végha z roku 1882 uvádí evangelický reformovaný farář v Černilově Justus Szalatnay toto: „Ano, Végh se zmiňuje i o obrácení a pokřtění některých židů v době této. Tak se dala dne 15. července L. P. 1786 jedna celá židovská rodina z Kostomlat na panství Beřkovickém, zaležející z otce, matky a čtyř dítek pokřtíti. Otec se jmenoval původně Herschel Pinkas a přijal na křtu sv. jméno Jakub Kostomlatský.“ Palachův židovský praotec se nestal křesťanem proto, aby sobě a rodině usnadnil existenci. Josef II. přece rázně skoncoval s více než stoletým krutým útlakem židů v našich zemích a otevřel jim tím cestu k rychlému společenskému vzestupu. Svým připojením k těm, kteří platili za křesťanské rozkolníky, si musel Herschel Pinkas uškodit u všech kromě chudé hrstky úředně diskriminovaných a na císařovu osobní ochranu odkázaných rozkolníků. Zmínil jsem potíže se stavbou libišské modlitebny. Jan Végh skutečně zaznamenal, že Kostomlatský utrpěl velkou škodu „v obchodě i živnosti, ale strpěl vše bez reptání, a že z něho se stal dobrý evanjelík, toho důkaz máme v tom, že jej sbor Lečický i do svého staršovstva zvolil“. Dodejme, že se v rodině Kostomlatských sebezapíravé hledačství pravdy udrželo. Josef Kostomlatský, nar. 1848, přestoupil jako student k početně nepatrné a tenkrát na nepochopení až i persekuci narážející Svobodné reformované církvi. V jednatřiceti letech opustil výnosné zaměstnání železničního inženýra, aby mohli vystudovat bohosloví, a sloužil potom své nové církvi jako kazatel do svých sedmdesáti let. Jeho synovec Antonín Kostomlatský sloužil téže církvi, přejmenované na Jednotu českobratrskou a nakonec na Církev bratrskou, jako kazatel osmačtyřicet roků.
Vraťme se však ještě do 18. století. Z uvedeného citátu o Jakubu Kostomlatském zdůrazňuji slovo „strpěl“. Jakub Kostomlatský „vše strpěl“, protože byl pokorný služebník pravdy. Poslušně podřídil hmotné zájmy své osobní i své rodiny tomu, co poznal jako svrchovanou pravdu nad světem a nad sebou a nad svou rodinou. Po stoosmdesáti letech se rozhodl jeden z potomků Jakuba Kostomlatského strpět v mladém věku smrt, protože také on byl pokorný služebník pravdy. Jeho farář, už zmíněný dr. ing. Trojan, vyjádřil nejhlubší záměr Palachova činu z 16. ledna 1969 biblickým textem k svému kázání nad Palachovým hrobem 25. ledna toho roku: „Větší milování nad to žádný nemá, než aby duši svou položil za přátely své.“ Překlad kralické bible, zvolený farářem Trojanem, není méně srozumitelný, než moderní překlad ekumenický: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí Život za přátele.“ Položit duši, položit život za přátele, za celý národ, aby národ trval na svobodě tisku, to znamená aby se národ nesmířil se lží, aby se všichni, kdo si říkají Češi snažili pravdivě mluvit a pravdivě jednat i za cenu velmi těžkých osobních obětí, když přece jeden student dobrovolně přinesl kvůli vyburcování národa k statečnému mluvení a hájení pravdy oběť nejvyšší – toto byl Palachův sebeobětovný záměr, a farář Trojan nemohl vybrat pro jeho pohřeb lepší biblický text než Kristovo slovo z 15. kapitoly Janova evangelia.
Při každé návštěvě libišského kostela viděl Palach na stěně vlevo od kazatelny Husův reliéf se známým Husovým sedmerem: „Proto věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“ U Husa znamená „až do smrti“ totéž, co staré české „až do těch hrdel“, s nasazením života. Palachovo sebeupálení v Praze evokovalo v národě Husovo upálení v Kostnici okamžitě a všeobecně. A srovnání obou upálení je oprávněné. Hus umřel jako mučedník svého svobodného kázání Božího slova, a bylo to věrně ve smyslu jeho odkazu, že jeho přívrženci postavili čtyři roky po jeho smrti do čela svého programu obnovy křesťanstva, proslulých čtyř pražských článků, tento požadavek: „Najprvé, aby slovo Božie po království Českém svobodně a bez překážky od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno.“ Palach odeslal před svým upálením na různá místa dopis obsahující dva požadavky, z nichž první byl tento: „Okamžité zrušení cenzury.“ Ale požadavek zrušení cenzury není nic jiného než světské, sekulární vyjádření požadavku Husova a husitských evangelíků, aby bylo Boží slovo zvěstováno „svobodně a bez překážky“. Toto světské vyjádření je neúplné a nedokonalé, protože odhlíží od Boha, který je základem veškeré svobody a lidské důstojnosti. Přes tuto neúplnost je však sekulární vyjadřování křesťanských požadavků oprávněné a společensky užitečné. Svou smrtí za svobodné kázání Božího slova připravil Hus víc než jiní velikáni lidstva novověké vítězství sekulární zásady svobody projevu a demokratické samosprávy, a Palach zase podvrací svým úděsným protestem proti cenzuře samotné základy takticky kamuflovaného, ale před jakoukoli skutečnou revizí žárlivě chráněného programu dnešních československých vládců, využívat socialistickou státní moc proti zvěstování evangelia. Husův požadavek svobody Božího slova a moderní sekulární odmítnutí cenzury jsou historicky a obsahově neoddělitelné.
Už proto jsou Hus a Palach mučedníci jednoho rodu. Jiskra z hranice českého arcikacíře zapálila po půl šestém století živou pochodeň, která chtěla v lednu 1969 zastavit proces demoralizace národa, proces tzv. normalizace. Kostnický mučedník se sice sám neupálil, ale je podobný Palachovi v tom, že jeho smrt nebyla zcela nedobrovolná. Šel do Kostnice, ačkoli věděl, že ti, kteří ho tam obeslali, ho tam velmi pravděpodobně, téměř jistě upálí. Jeho rozhodnutí se mohlo jevit jako sebevražedné. Palach se zase podobá Husovi v tom, že jeho smrt nebyla zcela dobrovolná. Stál pod morálním tlakem konspirativní skupiny, ke které se připojil sice dobrovolně, ale zase pod tlakem morálních důvodů, z mimořádně silného vědomí spoluodpovědnosti za „naše národy“. Koncem roku 1968 byla v národě právě mezi studenty, po nezdaru jejich politické stávky, nejsilnější ochota k osobním obětem v zájmu morálního zdraví národa, a byl tu příklad buddhistických mnichů v jižním Vietnamu, kteří se jeden po druhém upalovali na protest proti režimu Nao Dinh Diema.
Zmíněný dopis, který Palach napsal nedlouho před svým činem, začíná slovy: „vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsa první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.“ Mnoho lidí věří, že si Palach skupinu „pochodní“ vymyslel, ačkoli nemají pro své podezření žádný skutečně pádný důvod. Plán donutit národ sérií živých pochodní k ráznému a vítěznému odporu proti tzv. normalizaci byl ovšem pochybený, ať už byla skupina dobrovolníků realitou nebo fikcí. Národ by nebyl ani po několika veřejných sebeupáleních schopen splnit položené požadavky. Vzbouřil by se proti příliš krutému vydírání a Palachova sebeoběť by nakonec posílila pozici nemorálních normalizátorů. „Řetěz sebevražd by znehodnotil, čeho dosáhla smrt první“ (Kantůrková, O etice Palachova činu). Palach byl jako člen konspirativní skupiny za pochybený plán spoluodpovědný. Mučedníkova velikost byla však spíš v intuici a v etickém rozhodnutí (Kantůrková), než v racionální reflexi činu, který z té geniální politické intuice a z toho heroického rozhodnutí vzešel. Bylo na národu, aby zkorigoval nepatrný a vlastně nutný nedostatek mučedníkova činu. Bylo by přece odpudivě velikášské, kdyby martyr neplánoval svůj čin pouze jako první v řadě, nýbrž jako osamělý, jedinečný, zbožně uctívaný milník na cestě národa. Tím, že chtěl být pouze jedním v řadě, dokázal martyr svou skromnost, a národ spravedlivě odměnil tuto skromnost tím, že okamžitě povýšil prvního na jediného. Morální autority jako Jaroslav Seifert hned začaly zapřisahat Palachovy druhy a všechny ostatní, kdo by chtěli jeho čin zopakovat, aby to nečinili. Dvacátého pátého ledna 1969 doprovodilo Jana Palacha na poslední cestě půl miliónů lidí, ale jako by tím chtěli říci: Naše Čechy nejsou Vietnam. a my jsme přijali studenta Jana vedle Mistra Jana za národního mučedníka v důvěře, že vy mladí už nezapálíte žádnou podobnou pochodeň, ale necháte se mladým martyrem, svědkem a mučedníkem života v pravdě a svobodě, strhnout k něčemu užitečnějšímu: k takovému doživotnímu zbožnému meditování Palachova činu, aby světlo z jediné živé pochodně zahánělo i beznaděj i zbabělost; aby Palachova sebeoběť zůstala jedinou svého druhu, nenapodobenou a neopakovanou, ale jako taková aby se stala nám všem a našim potomkům inspirací k statečnému jednání v zájmu morálního zdraví národa. Situaci zachránili také dvojka a další ze skupiny dobrovolníků, pakli existovala, a všichni mladí lidé schopní nejvyšší oběti tím, že se nechali přesvědčit.
K nejmasovějšímu vystoupení národa proti normalizátorům nedošlo od Palachova nezapomenutelného pohřbu 25. ledna 1969 ani loňského 21. srpna v dvacátém výročí invaze, ani loňského 28. října v sedmdesátém výročí vzniku republiky, ale v předvečer letošního dvacátého výročí Palachova sebeupálení 15. ledna a v následujících šesti dnech. Palachovu pochodeň, nikoli fyzickou, ale duchovní, převzal přesně po dvaceti letech na Václavském náměstí Václav Havel, vedle pana kardinála neformální mluvčí národa, když se nechal zadržet při uctění Palachovy památky. Také nynější mohutné petiční akce kulturních a vědeckých pracovníků byly bez prostřední odpovědí na palachovské manifestace 15. a 21. ledna a zvlášť na zatčení předního Palachova ctitele. Souvislost těchto protitotalitních vystoupení s Palachovým odkazem vůbec nebyla jen vnější. Tisíce manifestantů a signatářů muselo překonat strach, a právě k tomu jim pomohla Palachova památka. Havel vyjádřil postoj tisíců, když řekl své soudkyní těsně před svým nespravedlivým odsouzením 21. února: „Budu-li odsouzen, bude to oběť nesrovnatelně menší než ta, kterou přinesl Jan Palach.“ Dodejme, že tisíce takových nesrovnatelně menších, přitom však skutečných a také velmi těžkých obětí přibližují národní obnovu, bez které bychom museli zahynout.
Noc, kterou ozářila Palachova pochodeň, ještě neskončila. Dnes ještě není uctění Palachovy památky prázdným gestem. Národ si všímá nejen toho, kdo se k Palachovi hlásí, ale i toho, kdo se k němu nehlásí. Přihlásil se pan František kardinál Tomášek, pražský katolický arcibiskup, touto větou svého dopisu předsedovi federální vlády 21. 1. 1989: „Jestliže v minulých dnech naši občané chtěli využít příležitosti výročí smrti Jana Palacha, který obětoval svůj život v přesvědčení, že naš: občané si uvědomí cenu lidské svobody, pak pokojné uctění památky tohoto mladého milovníka a obránce svobody jen vyjadřuje skutečné smýšlení našeho lidu a jeho touhu po plné svobodě.“ Nejen katoličtí křesťané jsou panu kardinálovi ze srdce vděčni za tuto symbolickou kytici na mučedníkův hrob.
22 února 1989