Proč je křesťanská církev rozpolcena, když se přiznává k jedinému Bohu? Mezinárodní časopis Concilium (3/97), do nějž přispívají autoři různých vyznání, otázku klade poněkud jinak a v širším kontextu: Je množství fragmentů znakem rozpadu či naopak nadějí, že z nich vyvstane nová mozaika netušené krásy? Nejen církev, ale celý moderní svět je rozpolcen, lidská zkušenost se ocitá v nepřehledném labyrintu protichůdných možností, vyplývajících z velkého množství názorů. Ztratili jsme skutečně jednotící životní perspektivu (křesťanství? náboženství? morálku?)? Nebo ji máme hledat jinde než jsme dosud byli zvyklí? – Článek profesora sociologie náboženství M. Tomky (1941) z Budapešti není jednoduchou odpovědí na takové otázky, spíše vysvětluje, proč se objevují.
Francis Fukuyama nedávno konstatoval, že svět se radikálně změnil. Přibývá informací. Vývoj se tolik zrychluje, až se zdá, že nejde jen o novou fázi, ale o naprostý zvrat – jako když přesednete z muly do letadla. Minulost již nelze přenášet do budoucnosti.
Vnitřní organická jednota předindustriální společnosti byla zajištěna totožností či aspoň překrýváním základních organizačních principů: člověk byl současně sousedem, příbuzným, kolegou v práci, souvěrcem, hospodským kamarádem. Ani společenská dělba práce ani politické vztahy tuto jednotu výrazně nenarušily (například politické strany se organizují i místně). Lidské šance byly přehledné.
Lidský život byl strukturován nejen zvenčí, ale i zevnitř, postupně předávaným souhrnem životně důležitých znalostí, sociální normou. Tradice se dovedla vypořádat i s nárazy nevypočitatelna. Poslední oporu nalézala v náboženství, které kultuře propůjčilo kosmický, ontologický rámec a otevřené otázky buď řešilo odkazem na nadpřirozeno, nebo je odbylo jako všetečnost. Postupně se tak všude vyvinuly podobné, všechny zásadní otázky řešící výklady světa. Náboženství se stalo garantem jednoty světa. Za takové řešení však společnost zaplatila daň: náboženství ve službách společenského systému se stávalo pohodlnou odpovědí na palčivé otázky. Tak se náboženství přestalo od světa odlišovat, vstoupilo do něj – a tím narušilo jeho autonomii.
Bůh Starého zákona a Bůh křesťanství je však „zcela jiný“. V inkarnaci Bůh vstoupil do světa, aniž by se tím zrušil jeho odstup od světa, jím stvořeného (K. Rahner). Teprve tak je možná autentická, nemodlářská světskost. Instrumentalizace náboženství je z biblického hlediska zásadně nemyslitelná; pokud k ní přesto dochází, je to proto, že křesťané raději vytvářeli a chránili neproblémový společenský řád, než aby si od něj udržovali prorockou distanci. Tím se křesťanství vystavilo oprávněné kritice (např. že je „opium lidu“).
Vpád moderny
Rozvoj průmyslové, občanské a moderní společnosti byl doprovázen rozšířením prostoru i času. Věda a technika, hospodářství a politika získávají vlastní autonomii a mění životní podmínky společnosti. Jednota se rozpadá: nastupuje jedinečný historický proces rozrůzňování. Přitom však bylo vynaloženo mnoho úsilí pro záchranu jednotného, křesťansko-evropského pojetí času, v němž historie má svůj směr a cíl. Jen díky takové linii lze navzájem porovnávat jednotlivá stádia překotného vývoje. Představa jednotného kontinua se udržovala i v prostoru; proto Evropané zaváděli v objevovaných zemích svůj životní řád. Přibližování jednotlivých kultur posilovalo vědomí o společném údělu lidstva. Je přirozené, že se objevují různé globální teorie, které odpovídají lidské potřebě po jednotícím pohledu na svět i jednotlivce. Také vývoj dalších, zdánlivě neutrálních oborů lidského myšlení, jako sociologie, hospodářství či přírodních věd, je určován snahou o nalezení nějakého jednotícího prvku a předurčenosti – a už se jedná o neviditelnou ruku trhu, třídní boj nebo determinismus přírodních zákonů.
Auguste Comte formuloval pozoruhodný „zákon tří stádií“: světové dějiny se vyvíjejí od stádia magickonáboženského přes filosofickoevoluční až po „positivní“, v němž lidé budou znát i využívat přírodní a společenské zákony. Nemusíme sice souhlasit s tak mechanickým dělením, nicméně Comte správně předjal „velké teorie“, které na místo světovládného Boha dosazují světaznalého člověka.
Fragmentace světa a náběhy k nové pluralitě
Svět naší zkušenosti se však rozpadá do fragmentů. Prosazuje se pluralismus, tradice vyspělých kultur si konkurují. Nejdůležitější změnou je ztráta danosti a nástup alternativ. Roste mobilita lidí a vznikají neosobní společenské systémy. Naše okolí je stále více určováno věcmi pomíjivými. Život se začíná podobat náhodně poskládané mozaice. Uvnitř společenského systému se osamostatnily zvláštní podsystémy (politika, hospodářství, školství…), které se v různé míře odpoutaly od etických či náboženských norem.
Otevřeně se zpochybňuje i tzv. „antropologická konstanta“. Jednotlivci a skupiny sami určují svůj vztah k jednotlivým, nezávislým životním oblastem, a tím i své postavení ve společnosti. To, co dříve bylo dané, se stává předmětem volby. S tím souvisí multikulturalismus. Evropská křesanská misie je zpochybňována; ukazuje se, že měla úspěchy spíše u primitivních národů než u vyspělých východoasijských kultur. Ty dnes překonávají dlouhé období izolace a vstupují na světovou scénu jako naši hospodářští a kulturní partneři a konkurenti.
Moderní člověk zažívá svět jako vnitřně nesouvislý. Den za dnem pociťuje, že není schopen vystupovat vůči světu jako suverén, chopit se skutečnosti a ovládnout ji v její mnohotvárnosti. Někteří tomu byli vystaveni nečekaně: po pádu komunistického režimu nebo po přestěhování z pralesa do měst. Ale ani lidé, kteří v této realitě vyrostli, ji často nezvládají, podléhají drogám a dalším náhražkám přehledného, jednoduchého světa.
Co s tím?
Fragmentární životní zkušenost můžeme a) potlačit, b) odmítnout, c) přijmout. K prvnímu postoji lvím dílem přispívá trivializace světa: především média nám téměř všechno překládají ve formě zábavy: „celý svět ve vašem pokoji!“. Vede to k fatalismu a obecné nedůvěře v cokoli, za kterou přitom vězí nereflektovaná důvěra ve statistiku, všední průměr.
Odmítnutí fragmentárního světa má více podob. Někteří si vytvářejí vlastní modly: svou osobu, moc, kariéru, sex – to jsou centra jejich života. Jiní prostě rezignují: zjišťují, že se nemohou stát odborníky ani v jedné vysoce specializované oblasti, a tak se stahují do soukromé sféry. Nakonec nechodí ani volit. Permanentně se cítí podvedeni, soustřeďují se pouze na konzum a hospodské kritizování všeho, co k nim přichází z oblastí jinak nedostupných (nadávání na politiku). Něco podobného se může přihodit nejen jednotlivci, ale i skupině. Církev se může sama uzavřít v ghettu a ohradit proti „hříšnému světu“, protože ten není ochoten beze zbytku přijmout její pravdu. Izolovaná skupina není připravena vystavit se kritickému rozhovoru. To, čím se sama zabývá a čemu věří, jí slouží pouze k tomu, aby měla proč se distancovat od zbytku světa. Vyhýbá se tak konfliktům. – Tomuto procesu nahrává vytváření autonomních subsystémů, které budí zdání úspěšnosti takového postupu. Například katolická církev v mnoha evropských zemích zvolila kolem roku 1900 instituční výjimečnost. Dodnes jsou tu a tam patrné náběhy k podobné strategii, i když izolaci brání nevídaný rozvoj komunikace a pohyblivost světa.
Existuje také agresivní varianta ozvláštnění, kdy jedna kultura nebo skupina se snaží vybojovat si na jiných vyšší status. Zatrpklý nacionalismus se někdy nerozpakuje vyhlásit válku celému světu. Skupinka přesvědčená o vlastní pravdě se může vytvořit i v rámci vlastní skupiny (sekta v církvi), dochází k odmítání dialogu. Tento proces může být spojen s přesvědčením, že skupinka se vrací k původním kořenům, jimž se skupina jako celek zpronevěřila. Týká se to církví i politických stran.
Přijmout fragmentární svět, a přitom v něm nechat zaznít vlastní hlas – to znamená trojí: vyrovnat se s autonomií jednotlivých životních oblastí; uvědomit si, že svět je roztříštěn, chybí mu jednotící základní struktura, rychle a nevypočitatelně se mění; a konečně, je možné nenechat se tím vším odradit a přece jen se pokusit o nalezení vlastního pozorovacího východiska, z něhož by se jednotlivé životní scény daly uspořádat do jediného systému. Osobnost tak může (a každodenní životní praxe ji přímo nutí) zachovat svou integritu navzdory rostoucí nepřehlednosti svého okolí. Potom však ona sama – žádná instance místo ní – musí zvolit hodnoty a kritéria pro své jednání. I tato volba je ovšem složitá, a to tím víc, čím komplikovanější je okolní svět.
Naše volba sice může být podpořena souhlasem jiných lidí, nikdy už se však nestane předem danou nutností; už ji nemůže garantovat ani stvoření, postrádající osobní blízkost, ani zvěcnělá, často odcizená civilizace. Proto nemůže být fragmentace životní zkušenosti jednou provždy překonána v oblasti poznání. Přesto se jí nabízí nosný rámec: lidská vzájemnost (M. Buber) a vztah mezi Bohem a jeho pozemským obrazem. Zopakujme však znovu: ani tyto vztahy nejsou dány předem a automaticky, ale musí být obnovovány vlastními rozhodnutími.
Upravil a přeložil Jan A. Dus.