o Českobratrské církvi evangelické a znalosti dobrých dokumentů, natož o ochotě využívat kvalitní filmovou tvorbu pro život církevních společenství či jako impulz pro porozumění dnešnímu člověku. Bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické, nyní farář sboru ČCE v Krabčicích, člen předsednictva Spolku evangelických kazatelů, vedoucí komise synodní rady pro lidská práva a též člen evangelické organizace Interfilm se ohlíží za Mezinárodním filmovým festivalem Karlovy Vary 2021 (KVIFF 2021). Otázky kladl Pavel Keřkovský.
Kolik let jezdíš na Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů (KVIFF) jako člen ekumenické poroty?
Nejprve jsem jezdil jako synodní senior reprezentovat církev na setkání s ekumenickou porotou na KVIFF, pak jsem se účastnil jako host, potom jsem byl při semináři Film a spiritualita; pak jsem se stal členem organizace zvané Interfilm a pak jsem začal být nominován do porot; celkem jsem byl čtyřikrát členem ekumenické poroty v Karlových Varech a jednou ve Zlíně (Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež). Mimochodem letos byla nominována do poroty ve Zlíně farářka Marta Sedláčková. Povinností porotců je shlédnout a hodnotit všechny filmy v hlavní soutěži, kterých je v Karlových Varech dvanáct. V současné době mají nestatutární poroty většinou po třech členech (hlavní porota má pět členů). Vedle hlavní poroty ještě existuje v Karlových Varech další statutární porota Na východ od Západu.
Jaké další sekce zde jsou?
Nestatutární poroty jsou čtyři: porota FIPRESCI, to je porota mezinárodní asociace filmových kritiků; porota FEDEORA – filmoví kritici z Evropy a Středomoří, kteří oceňují filmy v soutěži Na východ od Západu; porota Europa Cinemas Label složená z provozovatelů kin ze sítě Europa Cinemas. A pak ekumenická porota.
Máte dohodnutá nějaká kritéria hodnocení?
Ekumenická porota je delegována dvěma evropskými organizacemi – protestantskou Interfilm a římskokatolickou Signis, obě se zajímají o umění a spiritualitu. Protože jde o porotu, která působí na festivalech již od roku 1974 (Cannes) a v Karlových Varech od roku 1994, je třeba, aby její rozhodování bylo vcelku jednoznačně podchyceno a zarámováno. Cituji z podmínek činnosti poroty: Ekumenická porota má na filmy specifický pohled. Své ceny (a také pochvaly) uděluje režisérům, kteří prokázali skutečný talent a dokázali ztvárnit lidskou zkušenost, která je v souladu s evangeliem, nebo dokázali diváky upozornit na duchovní, lidské či sociální otázky a hodnoty. Oceňuje umělecky kvalitní díla, která vstupují do hlubin lidských bytostí, aby zpracovávala témata bolestí, selhání i nadějí člověka. Upozorňuje na kvalitu těch děl, která se dotýkají duchovního rozměru naší existence a zdůrazňují hodnoty spravedlnosti, lidské důstojnosti, úcty k životnímu prostředí, míru a solidarity. Tyto hodnoty, které jsou společné všem kulturám, jsou také hodnotami křesťanského evangelia. Ekumenická porota svým výběrem zohledňuje otevřenost vůči kulturní, sociální či náboženské rozmanitosti.
Konají se zde také nějaké semináře?
Doprovodných programů je celá řada, většinu neorganizuje festival jako takový, nýbrž organizace, které se z různých důvodů na festival akreditují. Několikrát toho využili filmoví fandové z ekumenického prostoru a v rámci karlovarského festivalu pořádali seminář Film a spiritualita, který měl v sobě to zajímavé, že účastníci měli čas debatovat o filmech právě ze spirituálního, mnohdy až teologického hlediska. Film je otevřené umění. Pátraní po významech jeho sdělení, mnohdy ukrytých do jednotlivostí (slov, gest, záběrů, detailů) a vtěsnaných do vcelku omezeného časového prostoru, který je divák ještě ochoten s filmem strávit, velice pomáhá sdílení různých přístupů a pohledů. Takový prostor není snadné v ruchu festivalu vytvořit, ačkoliv je potřebný. Letos se však tento seminář nekonal.
Je ti některá z kritiček či kritiků blízká/ý?
Při festivalech byla milá setkání s Janem Follem, filmovým publicistou, který letos na jaře krátce po svých sedmdesátinách zemřel. Další kritiky nebo publicisty znám pouze z jejich písemných projevů – např. Kamila Fillu, Mirku Spáčilovou, Ondřeje Štindla. Je zajímavé číst kritiky nebo hovořit a konfrontovat se s jejich míněním a pohledem na shlédnuté dílko. Někdy to je mínění hodně odlišné. Ale většinou je taková různost základem pro odhalení hlubšího záměru tvůrců. Proto se velice často stává, že se i rozhodnutí jednotlivých porot vzájemně liší, k čemu však letos nedošlo.
Stává se občas, že se cena diváků shoduje s oceněním odborné poroty?
To se stát může, ovšem potíž je v tom, že poroty hodnotí jen malou část filmů, např. dvanáct. Zatímco diváci téměř všechny, pak může být rozptyl hodnocení značný. Letos u diváků zvítězil film Zátopek, možná proto, že je vnímán jako jistý národní symbol, zatímco poroty (pokud by onen film hodnotily) byly složeny z filmařů, odborníků, kritiků z řady zemí. Nakonec ani v rozhovoru uvnitř ekumenické poroty jsem nezaznamenal nějaké mimořádné hodnocení onoho filmu. Zkrátka pravděpodobnost, že se sejde hodnocení diváků a porot je možné, ale spíše vzácné.
Ovlivnila tvorbu filmů koronavirová pauza? Jaké žánry letos převládaly?
Příliš nedokážu zhodnotit, zda právě koronavirová pauza ovlivnila tvorbu filmů, bezpochyby se jich točilo méně, tak si vysvětluji mj. i vyšší počet českých příp. koprodukovaných filmů v hlavní soutěži – ze dvanácti jich byla třetina (Atlas ptáků, Zpráva o záchraně mrtvého, Každá minuta života a Láska pod kapotou). Neobjevil se ani film, který by zpracovával koronavirové téma. Ovšem na základě toho, co jsem viděl, se ve filmech objevovala témata vztahů v rodině (např. Nö, Na cestě, Nuuccha), genderové problematiky (Zkouška, Mé slunce Mad), téma pohybů lidí mezi kulturami, ať z donucení nebo dobrovolných a profesních (Flee, Memory Box, Drajv maj kár), nevyhýbají se pohledům na důsledky střetů či válek (Quo vadis, Aida?; Země potomků). Zajímavé bylo třeba i to, že se v hlavní soutěži objevily dva snímky soustřeďující se na zázemí jisté profese – Sborovna a Bod varu, tj. učitelství a řízení luxusní restaurace. Myslím, že se v letošní žánrové skladbě více obrážely aktuální výzvy i potřeby současných lidských osudů.
Viděl jsi vítězný film diváků – Zátopek?
Zátopek nebyl soutěžní film. Festival jím byl zahajován. Zvítězil pak v anketě diváků. Já jsem z něho byl trochu rozpačitý, nikoliv však z hereckých výkonů, a asi ani ne z provedení celého filmu. Spíše jsem se zarazil nad pojetím osoby Emila Zátopka, vadilo mi, že z jeho života, když název dělá dojem, že zahrne jeho celý život, zpracovává jen část. Tím zůstává stranou dalších více jak třicet let (Zátopek zemřel v roce 2000), kdy by bylo zajímavé jeho další osobní srovnávání s praktikami tehdejšího totalitního režimu, kterého byl nejen součástí, ale po jistou dobu i vývozním artiklem. A to druhé, co mi vadilo, že se v onom filmu totalitní režim zobrazuje jako něco, čím šlo projít s úsměvem na rtech. Některé Zátopkovy brebty a jeho jistá povznesenost nad trampotami života, pomáhají vytvářet nepravdivý dojem, zvláště pro ty, kdo tu dobu nezažili, že ono kruté a zločinné období bylo snadno zvládnutelné. Mimochodem hodně dobrý rozbor tohoto filmu, také s ohledem na to, co v něm bylo nevěrohodné a zkratkovité, má Jiří Peňás v Týdeníku Echo. č. 36 z 9. září 2021.
Jak se vyrovnávají tvůrci filmu Zátopek s minulostí?
Možná se tam objevuje generační pohled, možná i nechuť se k celému tématu minulého režimu vracet a otevírat je. Zátopek je ten, kdo závodil a vlastně fenomenálně porážel své soupeře. Mimochodem scény ze závodů jsou dobře udělané, jsou podmanivé. Takže Zátopek tam figuruje jako člověk té doby, pochopil, jak je třeba jednat a žít, aby co nejméně narážel. Tím, že se tam neobjevilo nic věrohodně životopisného, tedy jeho život po roce 1969 až do smrti (2000), může mít důvod i v tom, jak Zátopek dožíval. S tím mám spojenu jednu osobní vzpomínku – když jsem byl malý, padesátá šedesátá léta minulého století, musel jsem jako výchovnou radu občas přijmout příklad Zátopka, na kterém otec oceňoval jeho běžeckou taktiku – nepřepálit začátek a mít dost sil do finiše. Přeneseně řečeno: chladit počáteční nadšení a počítat s nároky celého běhu. Zátopkovi to vycházelo na závodní dráze, ve svém životě to uplatnit neuměl nebo nechtěl. Film tvoří obraz hrdiny, cena diváků naznačuje, že se tvůrci trefili do poptávky. Nicméně je to za cenu potlačení až zamlčení slabých míst, a to se tvůrcům také podařilo. Zátopek šel životem jako ten, kdo neustále věci zlehčoval, jako takový bavič. A to je národu srozumitelné. Prochechtat se životem je dodnes přijatelná možnost, co na tom, že kolem cesty zůstává mnoho obětí?
Jak přijali diváci vítězný film? Bude tento film pomocí, abychom se přestali bát uprchlíků?
Zvítězil film Strahinja Banović, je to film široké koprodukce, režisér a jeho tým jsou Srbové. Jde o téma uprchlíků z Afriky, směřujících do Evropy, divák sleduje jejich příběh především v srbském uprchlickém táboře. Film stojí skoro na hraně dokumentu, cenné je, že z něho nemíří k divákovi jakákoliv snaha tvůrců nasměrovat divácké emoce pro nebo proti. Paní „presidentka“ naší poroty (evangelická farářka z Berlína) napsala do své zprávy o činnosti poroty toto: Poetika velkého milostného příběhu jde ruku v ruce s dojemně přesnými obrazy, které dokumentují realitu v uprchlických táborech, a to až po noční zvuky doprovázející migranty při jejich pokusech dostat se nějak dál a ilegálně přes hranice. Kombinace dokumentu a epiky dodává filmu zvláštní hutnost a migrantům důstojnost, kterou si zaslouží. Jako mávnutím kouzelného proutku se v rozhovoru ekumenické poroty objevila slova „pašijový příběh“ a „exodus“. Velká biblická témata byla ve filmu přítomna bez záměru, což překvapilo i samotného sympatického režiséra, když přebíral cenu od ekumenické poroty: „Ano, je to duchovní,“ řekl zamyšleně u skleničky po předání ceny.
Byl pro tebe některý z dokumentárních filmů inspirací pro tvou farářskou pastorační činnost?
Letos byly dokumenty ve festivalové nabídce silně „cítit“. Právě proto, že dva české byly v hlavní soutěži (Láska pod kapotou a Každá minuta života). Jakkoliv třeba nevzbudily přílišný zájem porot, snad až na jedno čestné uznání, nelze jim upřít jedno – velice zdařile otevírají témata, se kterými se běžný občan sotva kdy setká, nemluvě o nás, přebývajících v duchovenských bublinách. Proto rozhovory po shlédnutí takových filmů byly intenzívní, protichůdné, a ovšem i smysluplné. V dokumentech jde o obraz myšlení a životního stylu lidí, kteří žijí kolem nás, svobodu berou spíše jako něco, co má sloužit právě jim, případně jí pohrdají. A když církevně a teologicky nedokážeme krásu svobody popisovat tak, aby si jí většina vážila, pak se musíme o budoucnost svobody obávat a dívat se na filmy, které ukazují, proč tomu tak je a kde může být příčina současného stavu. A vážit si odvahy tvůrců, že taková témata zveřejňují a nabízejí.
Který film – kromě oceněných – bys doporučil českému publiku?
Kromě již zmíněných doporučuji: filmy Klícka (The Nest), Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem (Crock of Gold: A Few Rounds with Shane MacGowan); Bestsellery (Best Sellers), Rekonstrukce okupace; Quo vadis, Aida; a dva animované filmy: Moje slunce Mad a Utéct (Flee).
Je v naší církvi – na kurzech pro členy naší církve atd. – zájem o to, jaké nové filmy s náboženskou tematikou je možné shlédnout nebo si stáhnout?
Obecně bych řekl, že je čím dál více možností, jak umožnit filmu, aby přišel až domů a do obývákového pohodlí. Nebo do církevního prostoru. Potíž je spíše ta, jak se dostat k dobrým filmům, nabídka v multikinech nebo i v komerčních televizích se podřizuje obchodním pravidlům, kdy platí, že získat diváka znamená utáhnout jej spíše na filmech dobrodružných, fantastických, pohádkových než získat pro ty myšlenkově složitější, ovšem inspirativní a motivující. Dobré filmy uvedené na festivalech se do běžné distribuční sítě dostávají obtížně, protože výdělek ze vstupného je u nich velice problematický. Proto bych řekl, že zájem o film mezi církevníky je, ovšem cesta k dobrému filmovému umění je přece jenom trochu složitá. Na druhou stranu stále cítím jistou přezíravost členů církve i duchovenstva vůči filmovému umění. Možná to souvisí s názorem, že příběh na filmovém plátně, které vlastně snese cokoliv a snad i všechno, není pravdivý. Ovšem něco podobného se děje i ve virtuálním prostoru domácích počítačů, kde se snadno vytváří prostor nereálný a vzdalující se skutečnému životu. Protože považuji film za jeden z nástrojů prostředkující kontakt člověka se životem druhých (a to jak tvůrců, tak i samotných aktérů), zajímá mě. Vlastně není divu, že se pak i na karlovarský festival do hlavní soutěže dostávají dokumentární filmy, které ještě více zpravují o životě, který je a o kterém máme vědět a do kterého máme umět hovořit.
Jaká byla celková atmosféra?
Bylo méně diváků než v jiných necovidových letech, tím, že se tam člověk pohybuje jako člen poroty, dojde k mnoha jiným setkáním, protože jednoduše má přístup trochu dál než běžný divák. Taková setkání mají svou krásu a svůj význam. Navíc při základním zajištění ze strany festivalu odpadají určité starosti a člověk může shlédnout více filmů, dařilo se, a ještě bylo snesitelné, shlédnout denně 3–4 filmy. V každém případě si myslím, že je dobré, že se něco jako ekumenické poroty „usazují“ v rámci filmových festivalů, protože mohou upozornit na obsahy a sdělení filmů, které by mohly zapadnout a zůstat stranou. Navíc činnost ekumenických porot je dobře ukotvena ve zmíněných evropských organizacích, které si dávají práci s jejich obsazováním a starají se o jejich činnost a výstupy. Bohužel v nahlížení na tyto souvislosti a hledání přínosu takové oblasti pro činnost církve nám trochu ujel vlak.