Stává se, nebo je?
Na začátku předešlu teologickou tezi, kterou budeme rozvíjet v dalších dílech: Bible není Božím slovem jako taková, ale Božím slovem se stává. Tato teze, jak později uvidíme, se promítla i do zásad teologie Českobratrské církve evangelické. [Zásady Českobratrské církve evangelické. Vypracoval Josef L. Hromádka za spolupráce komise pro nové vyjádření víry. Synodní rada ČCE, Praha, 1968, s. 44n.] V tomto „stává se“ a „je“ spočívá rozdíl, zjednodušeně (a ano – poněkud vyostřeně) řečeno, mezi biblickým fundamentalismem a postojem pravověrným. Tento postoj je do jisté míry opuštění jakési prvotní, předkritické naivity (pojem P. Ricoeura), v níž se nacházely předchozí staletí a podle níž Písmo tedy sice Bůh sám nenapsal, ale užil si k sepsání lidské pisatele jako jakési sekretáře, kteří mu poskytli své psací nástroje a svou řeč. Je až banální říci, že v pozdním 17. a na počátku 18. století nastal proces, který dnes spojujeme s pojmy osvícenství či moderna, který byl pro mnohé bolestný a který pro mnohé skutečně otřásl věrohodností křesťanské víry. Nastala epocha obecného procesu kritiky nezpochybnitelné autority tradic. Motivy tohoto duchovního hnutí jsou mnohočetné, jedním z faktorů byly krvavé náboženské války 17. století. Věrohodnost historických tradic mohla být přijata až na základě přezkoumání racionálními metodami, tedy autonomně na základě vlastního úsudku.
V tomto kontextu se objevuje historická kritika, metodické zkoumání ústní či písemné tradice co se týče její věrohodnosti. Začalo se ukazovat, že bibličtí pisatelé se nedají jen tak považovat za Boží sekretáře či písaře, tradice a Písmo se začaly v plném rozsahu ukazovat ve své lidské stránce. Průkopnický byl spis osvícenského evangelického teologa Johanna Salomo Semlera „Pojednání o svobodném zkoumání Kánonu“ („Abhandlung von freier Untersuchung des Canon“, 1771–1775)
I texty Písma jsou dějinně podmíněné
Pro historicko-kritické zkoumání [Podrobnější výklad k historickokritické metodě v osvědčené učebnici: OEMING, Manfred. Úvod do biblické hermeneutiky. 2001, s. 45–61. „Cílem historicko-kritické metody je nalezení původního významu textů, které měly v době svého vzniku. Porozumět bibli z hlediska pojednávané metody znamená vypátrat to, oč autorům v jejich době šlo a co svými texty zamýšleli. K tomu záměru slouží jak prostředky užívané v teologii, tak i interpretační nástroje věd neteologických.“ (s. 46) K textové kritice: „má za úkol dochované varianty [velkého množství rukopisů Písma] třídit a pokud možno rozpoznat, který text je nejstarší a který by tak mohl být předpokládanou předlohou ostatních textů“. (OEMING, s. 47)] byly vypracovány metody, které vznášely nárok na všeobecnou srozumitelnost a kontrolovatelnost. Tento požadavek zůstal konstantní i přesto, že i samotné tyto metody se v dějinách proměňovaly. Konstantní zůstalo také to, že tyto metody jsou aplikovatelné na všechny dokumenty minulosti, tedy i na texty považované za svaté. Jestliže tyto zásady byly užity na biblický kánon, znamenalo to tedy prakticky rozhodnutí proti ortodoxní nauce o inspiraci.
Fundamentalistické chápání Písma, které vlastně na této staroprotestantské nauce „urputně“ lpí, se odevždy aplikaci těchto metod na bibli bránilo. Fundamentalistické čtení nechce vidět, že v základu jsou biblické knihy a texty dějinnými. A sice ve dvojím smyslu: že vnikly na dějinném pozadí (které je třeba historicky prozkoumat), jakož i to, že texty samotné mají za sebou dějiny vzniku až ke konečnému znění.
Ovšem s výjimkou textové kritiky, která „má za úkol dochované varianty [velkého množství rukopisů Písma] třídit a pokud možno rozpoznat, který text je nejstarší a který by tak mohl být předpokládanou předlohou ostatních textů“. [OEMING, s. 47] A právě původnost rukopisů a kánonu je pro fundamentalistické čtení důležitá, neboť právě tento Bohem autorizovaný pra-text (pra-kánon) zaručuje naprostou spolehlivost [Antropologicky viděno jde o „přirozený“ projev existenciální potřeby něčeho naprosto spolehlivého.] bible, kterou křesťan současnosti drží v ruce. I fundamentalisté však ví, že obecně máme dnes co do činění s pozdními opisy či překlady, a i oni můžou souhlasit s tím, že tyto pozdní rukopisy mohou obsahovat chyby. To pro ně však není v rozporu s přesvědčením, že vychází z nejpůvodnějšího textu, který pochází od samotného Boha.
Příklad k problematice kánonu: Dnes již víme o jeho hybridnosti. Reformace sice, vedena humanistickou zásadou „Ad fontes!“ („K pramenům samotným!“) dala přednost hebrejské bibli místo řeckého překladu SZ, tzv. Septuaginty, z něhož vycházela do té doby v církvi užívaná Vulgata (byť i zde se přihlíželo k hebrejskému originálu). Reformátoři ovšem nepoužili již existující kánon, ale vytvořili kánon hybridní, který předtím nikdy neexistoval a který od té doby existuje v nejrůznějších národních jazycích. Navzdory směrodatnosti hebrejského textu evangelické překlady nepřejímají jeho strukturu, ale strukturu Septuaginty (bez deuterokanonických knih). Pozdější rozhodnutí židovstva uznávat hebrejskou bibli (jejíž kánon byl uzavřen v 1. století), nikoliv Septuagintu, souviselo s vymezením se vůči křesťanství, které tento řecký překlad užívalo jako svaté Písmo. „Křesťanský kánon, který se sestává z hebrejského Tenaku a řeckého Nového zákona, neexistuje a nikdy neexistoval.“ [KÖRTNER, Ulrich. Dogmatik, Leipzig, 2020, s. 532.] Písmo, na nějž se reformační církve odvolávají, není východisko, nýbrž výsledek reformace.
S jakými otázkami se od té chvíle vyrovnáváme?
Pro mnohé tento kritický pohyb osvícenství a moderny znamenal demontáž principu Písma. Absolutní neomylnost Písma? A co pak všechny ty nepřehlédnutelné omyly v historických, chronologických, kosmologických, biologických biblických údajích? Za tím tedy nemůže být bezprostřední Boží diktát, instance, která se nemůže mýlit, ale výsledek díla lidí a jejich dobově podmíněných představ.
Autenticita, stáří, apoštolský původ bible? Najednou se objevil mnohovrstevnatý proces vzniku jednotlivých spisů, spolupůsobení různých proudů tradice, pseudonymní a nehistorické označování biblických spisů jmény autorů, pozdní vznik mnohých spisů NZ, které byly považovány za apoštolské.
Jednoznačnost Písma, perspicuitas? Ukázalo se, že bibli není možné považovat za jednotnou ve smyslu plánovitě souhlasného díla jednoho autora – Písmo je polyfonie hlasů a teologií, mezi nimiž nejen nepanuje konvergence, ale divergence, ano i rozpor. Můžeme říci, že vedle lidství byla objevena pluralita Písma, vůči níž fundamentalista urputně lpí na jeho jednotě a Božském původu. Předešleme: otázku po soudržnosti, jednotě, středu Písma ovšem není možné odmítnout, ta je legitimní, jde „jen“ o to najít na ni méně nekritickou a teologicky naivní odpověď.
Facultas semetipsam interpretandi, tj. rozumět autoru z kontextu jeho díla? Nejde už jednoduše rozumět jednotlivosti z kontextu celé bible jakožto díla Ducha svatého a na pozadí zázraku její inspirovanosti, ale jde o to jednotlivost chápat z hlediska celku díla určitého lidského autora, resp. celku vrstvy tradice. Jestliže interpretace bible toto přeskakuje a dál lpí na postulátu, že Písmo jako celek musí dávat jednotný smysl, tak touto harmonizací zatemňuje pravý smysl textu.
Joest shrnuje: „Tento proces je však možné chápat také tak, že učí vidět plné lidství a dějinnou podmíněnost biblických svědectví o slovu Božího zjevení, aniž by se tím popíralo, že je to právě toto nepodmíněné slovo, co probudilo tato lidská svědectví, protože způsobilo víru a skrze ně se s námi stále setkává a víru působí (dění, které historická kritika nemůže popřít už proto, že to svými metodickými prostředky sama vůbec nemůže posoudit).“ [JOEST, Fundamentaltheologie, s. 160.]
Potom je akutní otázka, co biblické texty odlišuje od jiných textů a jiných lidských dosvědčování a zvěstování Božího slova a co vůči nim bibli dává kanonickou autoritu.
Kanonická autorita se od té doby musí zdůvodňovat také dějinně – odkaz k zázraku inspirace nestačí. Vzhledem k objevení plurality Písma se jako klíčová znovu objevila otázka po „kánonu v kánonu“, „středu Písma“, po tom, co u Luthera je spíše jen naznačeno.
Historicko-kritická exegeze a fundamentalisté paradoxně usilují o totéž, totiž přivést ke slovu skutečné Boží slovo a autentickou pravdu víry, očistit ji od dobově podmíněné skořápky a nechat ji zaskvít se v jejím původním smyslu. „Způsob, jakým je třeba Boží slovo z bible vyčíst, v tom se ovšem fundamentalisté od ostatních křesťanských teologů odlišují.“ [KIENZLER, Klaus. Der religiöse Fundamentalismus. Christentum, Judentum, Islam. 5. Auflage. München, 2007, s. 44.]
Na další vývoj v proměně principu Písma v reformační teologii se více systematicky podíváme v příštím díle.