Tradice nebo nálepka?

Číslo

Co je tedy pro dnešní evangelickou církev vlastně víc – tradice, nebo nutnost žít a nést víru právě v dnešní době? Anebo je pravda – jak už to bývá – někde uprostřed, a ještě k tomu různá? Různá podle místa, sboru, generace, ale třeba i od evangelíka k evangelíkovi?

Jedna z mála věcí se zdá být jasná. Staré tradiční evangelické písmáctví minulých století bylo samo pevně ukotveno ještě v jiných tradicích – v tradici místa, konfese, jistého typu zbožnosti i liturgie, ale třeba i v tradici rodinné. Tedy v řadě tradic, které se po velmi dlouhou dobu takřka neproměňovaly a mohly tak písmákům být pevným bodem. Písmáctví tak mělo pevné společenské, historické i kulturní kořeny, z nichž teprve vyrůstalo do květu. I za konkrétním využitím tradičního reformačního hesla Sola scriptura tedy stály ještě jiné než jen teologické „ukotvující jistoty“. Dnes se i na venkově nezadržitelně a někdy i zásadně rozrůzňuje život jednotlivých generací i rodin; ve městech pak mnohdy volně vane vítr přestupového hnutí a vzácností není hledání osobně nejlibějšího typu spirituality, který by teprve přinesl ten správný „duchovní prožitek“. Může tedy ještě tradice písmáctví vůbec fungovat tak, jak fungovala dříve? A pokud zmizela, nebo postupně mizí živná společenská i kulturní půda „starého“ písmáctví, jakou roli může, anebo má sehrávat teologie? Může, popřípadě má být právě ona tou dnešní „ukotvující jistotou“ výkladu Bible – což by nejvíce odpovídalo instrumentálnímu pojetí Písma ve svrchu zmíněném reformačním hesle – nebo je i ona jen svazující přítěží? Nemůže se odkaz na tradiční písmáctví snadno stát laciným pseudoargumentem pro obhajobu jakéhokoli osobního lpění na textu Písem a libovolného způsobu jejich výkladu i použití?

Publikované příspěvky nechtěly být jen dokumentem daného stavu, ani nabízet odpovědi nebo dokonce recepty. Jako podstatnější se pro tuto chvíli jeví svrchu položené otázky. Ať si je po svém a pro sebe odpovídá každý, koho nyní téma hlouběji zaujalo.

dt

Pozn. red.: Původní souvislý autorův text jsme rozdělili a částečně přepracovali. Publikované fotografie pocházejí z knihy Ferdinanda Bučiny Lidé z Javorníka.