Rafíq Šámí, Temná strana lásky
„A věříš opravdu, že naše láska má šanci?“ Farid svoji otázku pokládá hned na první stránce. Na odpověď jeho milé Rany musíme spolu s ním čekat dalších tisíc stran románu Temná strana lásky Rafíqa Šámího.
Poznávat ostatní kultury můžeme mnoha různými způsoby. Jedním z těch pravda méně dobrodružných, ale přitom velmi napínavých je četba románů. Rafíq Šámí nám k tomu ve svém románovém špalku dává dostatek prostoru. Šámí není jedním z těch, kdo by se trápili nekonečnými diskuzemi o zániku velkých románů. Místo toho je píše. Jejich oblouk se pne přes několik generací, desetiletí i měnících se politických režimů Sýrie. Nevyžívá se přitom v epických popisech romantické krajiny. S citem pro detail kaligrafa se soustředí na lidské vztahy, na pestrobarevnost jejich různých forem. Do 34 let dlouhé práce na Temné straně lásky se totiž Šámí pustil s touhou napsat „román o všech variantách zakázané lásky v Arábii“. A milostné vzplanutí nakonec neomezuje jen na lidi. Vyprávění je protkáno zdánlivě nesouvisejícími povídkami i krátkými historkami, které spojuje téma zakázané, nebo různě komplikované lásky. Je mezi nimi třeba i ta o vilném kohoutovi, který nakonec vždycky překonal plot, aby se dostal k milovaným slepicím.
Námět na Temnou stranu lásky Šámí získal ještě v Sýrii, několik let před tím, než ji v roce 1970 opustil. Odejít se rozhodl, když poznal, že pro svobodu jeho psaní a učitelské činnosti není v nastupující asadovské diktatuře místo. Na románu pracoval další roky už z exilu v německém Heidelbergu. Výuku chemie na tamní univerzitě kombinoval s psaním a hojnými veřejnými čteními.
Na širokém rozvrhu stovek stran románu je dostatek prostoru, aby se ústřední vyprávění mohlo odvíjet na pozadí společenského a politického dění prvních sedmi dekád minulého století. Šámí se nechce nechat svázat odpovědností historické přesnosti. Proto mění jména střídajících se vládců a volně pracuje i s délkou jejich vlády. Přesto se mu daří do románových osudů přesvědčivě zaplést a vylíčit jemnou mechaniku fungovaní diktátorských a násilnických režimů. Jeho vyobrazení provázanosti osobních křivd s politickou mocí řeže do krve. Elektrické šoky mučících přístrojů kroutí čtenářovu páteř.
Šámí umožňuje sledovat vývoj svých hrdinů v rámci desetiletí i jejich složité genealogie. Právě takové detailní příběhy jednotlivců dovolují sledovat propojenost individuálního se společenským a politickým. Milostnou lásku střídá teror, rodinnou lásku rodičovská selhání, přátelské vztahy osobní msta, manželství politická kariéra. Žádný z těchto jevů se neukazuje izolovaně. Šámí má cit pro souvislosti – osobní, historické, náboženské, vnitropolitické i mezinárodní. Člověk pak nakonec lépe začíná rozumět i dlouhodobým procesům, které vedly až k válce v Sýrii. Její bída trvá, i když už jsme na to většinou zapomněli. (Právě schopností pro komplexní vidění provázanosti různých úrovní vztahů je Šámího románová analýza autoritářských režimů poučná i v rámci současné diskuze o normalizaci. Všímá si totiž nespravedlnosti jdoucí ze shora i odspodu, stejně jako – pro mocenskou zvůli podvratné – síly lásky, přátelství a solidarity.)
Šámí ale není zhrzeným exulantem - kritikem. Svoji zemi a své rodné město Damašek popisuje s neskrývanou láskou. Člověk cítí sálající horko letních kamenných uliček, vůni kardamomu v kávě, prádla na šňůrách, vzrušení sexuálních dobrodružství i bodání venkovských strnišť do bosých dětských nohou. Z malebného ale spořádaného Heidelbergu popisuje syrský autor barevný a halasný Damašek. Chce psát o všech variantách lásky. Není autorem černobílých příběhů. Proto dokáže milovat i hněvat se zároveň. Proto se jeho kritika politické, společenské a náboženské kultury Sýrie a potažmo Blízkého východu neuchyluje k moralismu a „besserwisserei“, ale je pevně propojena s láskou k domovu.
Témat, kterých se dotýká, je mnoho. Tvrdou kritikou provází zkostnatělý systém neprodyšných klanových struktur prorůstajících politickou mocí. Zároveň s nebývalou jemností Šámí popisuje něhu vztahu mezi matkou a dospívajícím synem. Na mnoha ženských postavách nás nechává prožít nespravedlnost druhořadého postavení tehdejších syrských žen. Nechává ale zakusit i svobodu těch, které se z krunýře společenských konvencí po letech manželského znásilňovaní vymanily.
Křesťan Šámí líčí trapné soupeření mezi katolíky a pravoslavnými na malé vesnici. Ukazuje nebezpečnou moc náboženských hodnostářů i pochlebování bohatých podnikatelů ještě vlivnějším mocipánům. Při tom všem dokáže v krátkých lapidárních rozhovorech spojit břitkou kritiku s přátelskou náboženskou otevřeností: „Mešita má na rozdíl od křesťanského kostela mnoho života a málo sakrálního. Člověk se cítí dobře.“
Celá pointa 1034 stran (v českém překladu 709) Šámího románu by se jistě dala shrnout do prostého zvolání „láska nakonec většinou vítězí nad nenávistí“. Síla Šámího romanopisectví, leží ale v tom, že nám ukazuje, že některé věci zkrátka vyžadují čas. V době, která nutí k co nejrychlejším vyjádřením a ke zkratce, ukazuje, že život člověka a společnosti se nedá shrnout do jedné vznešené věty. Člověka a jeho lásku můžeme pochopit až teprve v celé spletité síti všemožných vztahů. A tak si Rana dává s odpovědí Faridovi na čas.
PS: Syřan Rafíq Šámí dnes platí za jednoho z nejpopulárnějších německy píšících autorů. Přitom u nás vyšla právě jen Temná strana lásky. Snad je na vstup do jeho díla přeci jen moc tlustá. Mým zbožným přáním je, aby se mezi čtenáři této recenze našel nadšený překladatel a pustil se do překládání další Šámího knihy. Jistě by se dalo pokračovat s Šámího kratšími povídkovými a esejistickými knížkami. Síla jeho vypravěčství se ale naplno projevuje právě v jeho románech (nabízí se Das Geheimnis des Kalligraphen).
Die dunkle Seite der Liebe, Rafik Schami, DTV: München, 2006. Temná strana lásky. Český překlad Kateřina Klabanová, Praha: Dobrovský, 2012.