Nizozemský farář Hans Visser se věnuje narkomanům a drogové problematice více než deset let. Původním záměrem naší redakce byl rozhovor, který by přinesl přesnější informace o holandském modelu – u nás jednou velebeném, jindy zatracovaném – přístupu k drogám. Souvislý text, který jsme namísto odpovědí na naše otázky obdrželi, chce být zásadním theologickým stanoviskem, prověřeným praxí. Ač je holandská situace jistě jiná než naše, máme za to, že článek v mnohém ohledu může pomoci i u nás – přinejmenším vyprovokováním diskuse.
Z němčiny přeložil Jan Plecháček
Z theologického pohledu rozlišuji tři aspekty; apoštolát, pastoraci a diakonát.
Apoštolát
Nikdy jsme tuto práci nezačínali s úmyslem, abychom ztracené duše mezi drogově závislými získali zpět pro církev. Nejde tu o „ztraceného syna“ ze známého podobenství, nýbrž spíš o jeho pravnuky, kteří jsou evangeliu vzdáleni už odedávna. Sotva lze mezi nimi narazit na nějaký odpor vůči církvi nebo evangeliu, povědomí o židovsko-křesťanské tradici je tu minimální. Příznačná je v tomto ohledu otázka: „Byl Ježíš ženatý a měl děti?“
Spíše nám šlo o to, aby se církev i s těmito lidmi setkala. Neměli jsme žádné přesně stanovené cíle. Chtěli jsme zjistit, k jakým překvapením nás takové setkání dovede. Budova kostela apoštola Pavla (v Rotterdamu – pozn. překl.) nám k tomu poskytla dobrou možnost. V roce 1981 jsem si řekl: „Ať mají okrajové skupiny také svůj vlastní kostel.“
Na začátku byla ovšem naše situace nejistá. Na jedné straně jsme věřili v prorocký obrat, který je evangeliu vlastní. Na druhé straně byly naše znalosti drogové scény nedostatečné. Nebyli jsme schopni rozvinout takovou formu evangelia, která by se hodila do tohoto kontextu. Historie apoštolátu byla v posledních desetiletích určena přechodem od missio corpus christianum k missio dei. Vyvýšeného Krista triumfujícího ve svém vzkříšení vytlačil Kristus, který se ponížil k smrti na kříži. Stále více se zdůrazňovala inkarnace. Theologický exklusivismus ustoupil pneumatologickému inklusivismu, který usnadňuje komunikaci s ostatními náboženstvími. Apoštolát objevil svět jako prostor k práci. To vedlo k tomu, že jsme se stali součástí drogové scény. A to znamenalo emigraci do jiného světa…
Obsahem apoštolátu byl ŠÁLÓM – pokoj království Božího. Nebylo naším záměrem dále vyostřit rozdíly mezi křesťany a ne-křesťany. Drogově závislí nám nastavili zrcadlo. Poznali jsme, že nejsme lepší než oni. Nacházeli jsme se na stejné lodi s toutéž nouzí a týmiž potřebami. Vzdálenost mezi drogově závislými a námi se zmenšila. Nejednou jsme poznali, že jsme prostě měli štěstí: nemuseli jsme vytrpět incest, zanedbávání, zneužívání ani psychickou a sociální nouzi. V apoštolátu jde o pořadí: Bůh – svět – církev. Cílem je humanizace země. To se má dít v úctě k člověku. Drogově závislé je třeba vidět jako lidi a ne jako odpad, jako věc na vyhození.
Kultura drogové scény je světem pro sebe. Svět žádosti, snů, opojení, kreativity, vzrušení, únavy a touhy zase jednou se pozdvihnout nad sebe sama. Drogy mohou vyvolat pocit uvolněnosti. Drogy mohou uvolnit tvořivou sílu. Kristus není proti takové kultuře; drogy neznamenají nutně hřích.
Kristus se nechce v drogové scéně rozplynout, on není žádná superdroga. Kristus ovšem ani není nad takovouto kulturu povznesen. Chce tuto kulturu proniknout a proměnit.
Z pohledu apoštolátu klademe důraz na model samaritána: není důležité obrácení drogově závislého, nýbrž změna směru pohledu k těm, kteří jsou na dně. Jde o to vydat se s druhými lidmi na cestu, žít spolu s nimi. Jde o to, aby rostla vzájemnost. Je to jako se zástrčkou a zásuvkou. Někdy je zástrčka v mém životě a zásuvka v životě jiného. Někdy je to opačně.
Pastorace
Pastorace se děje ve jménu dobrého Pastýře, který obětuje svůj život za ty, kdo jsou jeho. Pastýř hledá zbloudilé ovce. Ztracení mají přednost.
Drogově závislí pocházejí ponejvíce z velmi problematických rodinných poměrů. Bývají na tom hůře kvůli psychiatrickým onemocněním nebo jako oběti sociálních dluhů. Často se tito lidé už od mládí setkávali s odstrkováním a odmítáním. To se stalo typickým pro celý jejich život. Také ve škole a později v práci se cítili odstrčeni. Měli příliš málo sociální podpory. Druhy si tito lidé často nacházeli mezi lidmi podobného osudu, kteří se pohybovali vně řádné společnosti. Stali se zranitelnými, a proto, aby získali peníze, vydali se neortodoxními cestami jako jsou prodej drog, prostituce a kriminalita. Společnost je často tvrdá: Jsem snad strážcem svého bratra? Mnozí drogově závislí trpí negativním míněním o sobě samém. Je mnoho takových, kteří se vyhýbají ostatním lidem. Mnozí se zase naopak chtějí na druhé vázat.
Pastor se má pokoušet drogově závislého člověka přijmout. Nemá u takového člověka jeho negativní mínění o sobě samém posilovat. Má se pokusit vytvořit pro něj „domov“. V roce 1985 jsem pro „Příručku pastorátu“ napsal kapitolu „Starostlivě pečovat o drogově závislé“. Zabývám se tam pojmem akceptance. Tento pojem hraje v mé práci důležitou roli. V mých úvahách o poslání (misio) má dialog životně důležitou funkci.
Akceptance neznamená, že se vydáme stavu zpustlosti, do kterého mohou konzumem drog bližní upadnout. Jde o to, že musíme prostě přijmout určitá fakta. Lidé mohou mít pro užívání drog důvody. Může se stát, že bez alkoholu, heroinu nebo kokainu nemohou dál. Akceptance znamená, že si toho druhého pustíme k sobě, že ho akceptujeme jako bližního, spolučlověka, že vztah k němu přijmeme jako něco, co se nás týká. Akceptance znamená přijmout, že nás druhý člověk může o něco žádat. Znamená to také, že se vedle toho druhého člověka postavíme. Opravdová solidarita znamená, že se s druhým člověkem setkám na jeho úrovni, že se nemám za lepšího. Akceptance nekončí, když se ten druhý proviní. Akceptance nesmí být selektivní. Podmíněnou akceptanci je třeba zavrhnout.
Akceptance ovšem právě tak neznamená, že toho druhého budeme už předem omlouvat, zbavovat viny. On zůstává za své činy zodpovědný. Akceptance má své kořeny v lásce, která se stará o dobro druhého.
V roce 1986 jsem četl knihu, jinak bohužel nepovšimnutou, která mne hluboce ovlivnila. Jmenuje se Když hledáme život (Wenn man Leben sucht), autorem je dr. J. H. M. op’t Root. Kniha mluví o apelu Tóry, který vychází od Boha. Tóru chápe jako ukazatel pro pozemský život. Tóra, k níž se ve svém protestu a kritice vztahují proroci, se předává v konkrétních příbězích, vypráví o Izraelcích na základě zkušeností, které udělali s Bohem. V Ježíši z Nazareta k nám tato Tóra přišla velmi blízko. Chrání nás před čtyřmi chybnými kroky:
1. modlářstvím, absolutizací, posedlostí, magií a okultismem
2. vraždou, pomstou, podvodem, krádeží a vykořisťováním
3. chaotizací vztahů mezi rodiči, dětmi, partnery a bližními
4. nadměrnou námahou, stresem, přepracováním, neklidem a nepokojem
Tóra je Boží apel na člověka, aby byl zodpovědný. Tento Bůh vyvádí lidi z mizérie. Tóra umožňuje neporušený život, podporuje naše zdraví. Kdo se dopustí chybného kroku a odchýlí se od Tóry, stává se nemocným a duchovně nebo tělesně umírá. Zdravý život zachovává pravidla Tóry, objevuje a poznává v životě smysl. Zdravý život je zodpovědný život. Tóra ukazuje, že jde o všední praxi. Netýká se jen psychosomatického života, nýbrž i společensko-politického kontextu, v němž jednotlivec žije.
V jednom diskusním příspěvku pro své spolupracovníky jsem kdysi napsal, že při naplňování diakonátu je třeba za výchozí bod vzít Tóru chápanou jako vzor pro život. Spolupracovníky žádáme, aby Tóru brali vážně právě jako apel. Od našich spolupracovníků očekáváme chování, které spočívá na a) respektu k bližním, b) pohnutí ve vztahu k bližním, c) porozumění kontextu, ve kterém bližní žije, d) respektu k tomu, kdo je docela jiný.
Bližního nesmíme objektivizovat a stigmatizovat. Pokoušíme se poznat, co jsou skutečné problémy lidí, s kterými se potkáváme na cestě životem. Musíme se ptát, co která potíž pro ně vlastně znamená. Co se vlastně děje s člověkem?
Co druhý říká, zakouší, co od tebe žádá, má veliký význam. Nejde o to u nějakého člověka hledat určitý problém. Máme se učit orientovat se na celý život svého bližního. Druhý člověk tě oslovuje. Prosí tě o odpověď. Bližní ode mne očekává, že se vzdám svého autonomního chování. Cítím se být povolán k tomu, abych se obrátil k tomu druhému a abych ho vpustil do vlastních představ o životě.
Nejde tedy o to, že já mám něco dělat s tím druhým, že se mám pokusit formovat ho podle svých představ, nýbrž že já jsem povolán k tomu, abych toho druhého nechal něco udělat se mnou. Mám tedy naslouchat tak, abych se do něj a do jeho životní situace mohl vmyslet a abych v tom slyšel otázky, které mi ten druhý klade. Na to mám odpovídat.
Ve výše zmíněném diskusním příspěvku mluvím o kostele ap. Pavla jako o místě klidu, volnosti a jako o prostoru ochrany. V této souvislosti odkazuji na hebrejské slovo pro místo – útočiště. Je to místo, kde se něco konkrétního děje. Útočištěm může být země zaslíbená, kde spolu lidé žijí v pokoji a harmonii. Útočiště je místo, kde se má dít spravedlnost. Lidé potřebují prostor k přebývání. Kdo nemá své vlastní místo, stává se bezdomovcem. Útočiště je prostor, kde Bůh chce bydlit mezi lidmi. Tam lze něco očekávat, tam je možné hledat ochranu. Církev (kostel) smí být místem, kde lidé poznávají, že jeden druhého potřebujeme. Existuje tam láska. Nevytahují se tam znovu staré historky. Připravenost odpustit nakonec vítězí nad zlobou: Lidé mají dostat novou šanci.
Církev (kostel) je také místem ochrany. Tolik lidí žije v nouzi a má starosti. Potřebují pozornost. Nelze je odbýt moralistickými řečmi, oni touží po záblesku naděje, který by je povzbudil, aby šli dál. Na začátku Tóry je řeč o osvobození z bídy a nouze. Toto osvobození není jen očekáváním pro budoucnost, ale i dnešním děním. Dobrovolní spolupracovníci jsou prostředníky dnešního osvobození. Šálek kávy, poklidná karetní hra, rozhovor, akce.
Diakonát
V průběhu roku 1981 jsem se důkladně seznamoval se světem drogově závislých. Velmi mne ovlivnil spisovatel Franz Kafka svou povídkou Proměna. Hlavní postava jednoho rána zjišťuje, že se proměnila ve zvířecí nestvůru. Příběh líčí tragický průběh rozpadu komunikace mezi Řehořem Samsou a jeho nejbližším okolím. Řehoř poznává, že jeho okolí mu nerozumí a stále více s ním zachází jako se zvířetem. Rodina ho izoluje, nebere ho vážně. Jeho pokoj, v němž má věci, které mu jsou vzácné, je vyklizen. Řehoř musí sledovat, jak tam jeho rodina odkládá svoje odpadky. On už přece není člověk. Pokoj, ve kterém přebývá, se stále víc mění v haldu odpadků. Řehoř by rád poslouchal housle, ale rodina nemůže pochopit, jak může zvíře mít rádo hru na housle. Konec je tragický. Řehořova sestra je zoufalá. Nemůže už dál tomu zvířeti říkat jménem svého bratra. Prohlašuje: Musíme se ho zbavit. Podle ní musí zmizet. Když Řehoř slyší, že se ho jeho sestra chce zbavit, končí. Myslí ještě s pohnutím na svou rodinu a umírá.
V Řehoři Samsovi jsem poznal drogově závislého člověka. Člověk se tak mění, že komunikace je stále obtížnější. Drogově závislý se izoluje, a když se mu nedostane pomoci, hrozně upadá a pustne. Pro svou drogovou závislost nemůže dát žádné vysvětlení. Společnost reaguje jen na skutečnost, že ji takový člověk obtěžuje. Proto musí zmizet. Tolerance vůči drogově závislým je minimální.
Diakonát spočívá v následování Ježíše jako služebníka. Rozlišujeme mezi diakonátem, který je přizpůsoben jednotlivci, a diakonátem, který má sociálně-politický charakter. Pokud jde o drogově závislé, hledáme příčiny sociální bídy (zákaz drog, černý trh, korupce).
Přimlouváme se za legalizaci zakázaných drog. Jejich zákaz totiž vede k vyloučení drogově závislých ze společnosti. Od Takenaky jsem se naučil, že diakonát se nemá stát anonymním servisem. Diakonát se děje zdarma, ale christologická presence (přítomnost) má zůstat věrohodná. Diakonát má být nesen akceptancí, odpuštěním, napomenutím a výzvou k novému životnímu stylu. Nemá se zvrhnout ve snahu pouze stále zůstávat u míče.
Kdo se rozhodne pro diakonát, nebude se moci obejít bez důkladného studia bible, tradice církve a našeho společenského kontextu. Spolu s Kristovým evangeliem se musíme zabývat skutečností světa. Církev vstupuje do problémů. Všichni lidé hledají záchranu. Tu je ovšem třeba vybojovat. Není jednoduše tady.
Církev se podílí na zápase o to, aby město bylo co nejlepší. V moderním městě se mnoho čeká od racionalizace, efektivní byrokracie a od účinnosti (efficience). Ty mají zaručovat technickou a sociální bezpečnost. Bohužel se tak děje často na úkor lidskosti, životního prostředí a původního záměru.
Církev je povolána k tomu, aby mírnila utrpení lidí a aby bojovala proti příčinám tohoto utrpení. Obsah diakonátu můžeme nalézt v samotné situaci. Někdy bude nutné se o člověka postarat, odpovídajícím způsobem se ho ujmout. Jindy bude třeba takové akce, která přispěje k jeho emancipaci a sebepomoci. Diakonát je tedy situačně podmíněný, vztažený k situaci.
Církev jako tržiště
Jako příklad pro model církve jako tržiště zde chci uvést kavárnu v kostele ap. Pavla. Scházíme se tu v klubové atmosféře (klubová křesla, jen mírné osvětlení ze svíček), abychom se na základě nějakého biblického textu, moderní hudby, výňatků z knih nebo časopisů a s pomocí vizuálního materiálu zabývali otázkami životního smyslu, a to zejména s těmi, kterým není řeč církve a náboženství nijak blízká.
Důležité je, aby církev poskytovala obraz spolehlivosti. Ve městě má zaujmout své místo v zápase o pokoj a spravedlnost. Lidé mají opět dostat na církev chuť. My jsme rozbili image církve jako uzavřené pevnosti, obsazené mistry pravdy. Církev se teď stala tržištěm, kde každý může dostat to své. Ze všech stran se ozývá křik. Lidé se pokoušejí udat své zboží. Uprostřed toho ruchu nabízíme zlomek víry, který nechceme nikomu upřít a který máme za velmi cenný.
Také církev má pro svůj produkt získávat, dělat mu reklamu. K tomu je ovšem třeba znát způsob vnímání našich současníků. Musíme vědět, co je zaměstnává. Jejich otázky jsou navýsost důležité. Naše zvěst má co činit s jejich otázkami.
Bohoslužby, kostelní kavárna, večerní modlitby, zvláštní bohoslužby vycházející z pastoračního rozvažování jako např. pohřby, kremace, požehnání osobním vztahům (sňatkům) a meditační hodiny poskytují možnost zprostředkovat lidem Boží slovo. Pokusili jsme se všechny tyto aktivity utvářet natolik přitažlivě, aby lidé nemuseli mít strach překročit práh. Velmi nám záleží na tom, aby účastníci nebyli k ničemu zavázáni a aby byla zaručena jejich anonymita a jejich soukromí. Žijeme přece v individualistické kultuře, kde si každý žije sám pro sebe a kde usilujeme o to, abychom na sobě byli co nejvíce nezávislí.
Církev často propaguje pocit sounáležitosti, který však mnozí necítí a nepoznávají. Máme za to, že taková sounáležitost vzniká jen za zvláštních okolností, když se na sebe cítí vzájemně odkázáni lidé, kteří se společně angažují v určité věci.
V kostele ap. Pavla prožíváme takovou sounáležitost v srdečném společenství návštěvníků, v sejitích dobrovolných spolupracovníků, v živých diskusích a v přípravách občanských iniciativ. Přesto mají lidé strach otevřít se. Proto se nesmíme vnucovat.
Tržiště kostela ap. Pavla si představuji jako kruhový model. Vnější kruh představuje nejnižší stupeň. Jde o diakonické služby v té nejzákladnější podobě: jídlo, možnost přenocování, ošetření, pomoc všeho druhu. Dále poskytujeme různým skupinám, cizineckým organizacím a nezaměstnaným možnost užívat budovu kostela ke svým aktivitám. Mnohé kluby, pokud zapadají do naší filosofie, si mohou v kostele zřídit svou kancelář.
Střední kruh modelu má o něco vyšší práh a vyžaduje od lidí určitou účast. Jedná se tu o vzdělávací aktivity, diskusní skupiny, tématické večery, biblické studium, kostelní kavárnu, občanské iniciativy, pracovní skupiny pro emancipaci a uvědomění a o různé pomocné práce.
Vnitřní kruh tvoří srdce tohoto modelu. Srdce pumpuje krev do vnějších kruhů. V tomto vnitřním kruhu je místo pro bohoslužby, večerní modlitby, pastoraci, pro přemýšlení a pro zpověď.
V tomto kruhovém modelu se vychází z toho, že návštěvníci nejsou zavázáni k žádným aktivitám nebo pomoci. Kromě toho je zaručena anonymita. Členové skupin, v nichž se scházejí drogově závislí nebo příslušníci sexuálních menšin, často pro svou ochranu užívají krycí jména. Jména jsou registrována jen zřídka. Lidé mohou přijít na šálek kávy nebo na levné jídlo, v případě nouze lze v kostele i přespat. Kostel slouží jako útočiště pro ilegální přistěhovalce a pro uprchlíky, kteří už vyčerpali všechny právní cesty. Návštěvníci se v této budově cítí bezpečni, kostel se stává také jejich vlastnictvím.
V praxi se ukazuje, že část návštěvníků se do vnitřního kruhu nikdy nedostane. Jsou také takoví návštěvníci, kteří v průběhu let postupně přecházejí z kruhu vnějšího do vnitřního.
V přímém okolí těchto kruhů se nacházejí instance a instituce, s kterými máme často mnoho co činit: městský úřad, policie, zařízení pro pomoc drogově závislým, péče o bezdomovce, úřad pro duševní zdraví RIAGG, nemocnice, lékaři, občanské iniciativy, úřad pro sexuální osvětu RVSH, cizinecké a uprchlické organizace, umělci, novináři atd.
Dnešní drogová politika
V mnoha kulturách hrají drogy důležitou roli. Drogami rozumím alkohol, tabák a omamné jedy. Všechno to jsou látky, které ovlivňují lidské vědomí. Užíváním drog můžeme tlumit nepříjemné vjemy nebo si tak můžeme vyvolat vjemy příjemné.
Promyšlená reklama na alkohol a tabák ukazuje, že především mladí lidé touží po dobrodružném životě, plném rizika a nebezpečí.
Pokud jde o alkohol a tabák, stanovil stát pravidla. Určuje, kde se droga smí prodávat, jak starý musí být kupující a stanovuje ceny. Kontroluje kvalitu zboží a seznamuje obyvatelstvo s nebezpečím těchto drog. Tentýž stát ovšem selhává, když jde o omamné látky. Obchod s drogami přenechává mafii. Tím se bohužel zříká i zájmu o zdraví obyvatelstva (např. rozšíření AIDS, tuberkulózy, hepatitidy a jiných nemocí) a také o společenské a hospodářské důsledky obchodu s drogami (jako např. růst drogové kriminality).
Proč bych chtěl, aby byly drogy legalizovány? Legalizace znamená, že stát jako zákonodárce uzná svou zodpovědnost za blaho svých občanů a nedopustí, aby se z konzumu tvrdých i měkkých drog stalo tabu, na které nemá žádný vliv. V každé kultuře se lidé musejí vzájemně poučovat, jak s drogami zacházet. Je nutné, aby užívání drog doprovázely rity, společenské normy atd., jinak se velmi snadno zvrhne.
Zjišťujeme, že užívání drog může mít tři různé stupně. Na prvním stupni jde o takové užití, které neškodí ani samotnému konzumentovi ani jeho okolí; okolí je pociťuje málo nebo vůbec ne. Na druhém stupni mluvíme o drogové závislosti. Drogově závislý touží po svém medikamentu či po prostředku slasti; už ho nemůže postrádat. Na třetím stupni je řeč o nekontrolovaném konzumu drog, který na konci vede ke zpustnutí. Narkoman zanedbává sám sebe, stává se bezdomovcem, bývá nemocný a riskuje brzkou smrt. Obtěžuje své okolí, vizuálně svou pouhou přítomností a dále krádežemi a loupežemi.
Legalizace musí být vždy spojena s dobrou sociální politikou, s odpovídající politikou ve vztahu k mládeži a s důkladnou prevenční osvětou o užívání drog. Nová místa ve věznicích, projekty s nucenou účastí atd. nic nepřinesou. Moralizování o omamných látkách a kriminalizace jejich konzumu v žádném případě nevedou ke snížení počtu drogově závislých.
Městské společenství už má po krk problémů s narkomany a stává se intolerantním. Občané si stěžují na nejistotu a ztrátu bezpečí. O tom je třeba s nimi podrobně mluvit, jednak proto, aby se nejistota nepřeháněla, dále také proto, aby se v důsledku policejního honu na drogově závislé nepřesouvala z jedné městské oblasti do druhé. Mám za to, že je třeba, abychom společně – občané, narkomani a odborníci na problém drog – hledali řešení, které uznává lidskost drogově závislých.
Naše zkušenosti v Rotterdamu ukazují, že je třeba normativního přizpůsobení drogové politiky. Omamné jedy samy o sobě nikoho nedělají horšího ani z nikoho nedělají kriminálníka. V jedné před nedávnem zveřejněné nizozemské vládní studii stálo, že jen 20 % narkomanů jsou kriminálníci. Ti by samozřejmě měli být co nejrychleji zatčeni. Co ale s těmi ostatními?
Pět miliónů lidí umírá ročně ve světě na následky alkoholu a tabáku. Přesto nezavíráme hospody a obchody s tabákem. Ne, v tomto případě stanovíme taková pravidla pro užívání a prodej, aby se škody co nejvíce omezily nebo ještě lépe aby se jim předešlo. Přeneseno na užívání drog by tento postup znamenal, že by drogy byly kontrolovány, obchodníci registrováni a že tvrdé drogy se zvýšenými riziky by byly k dispozici jen omezeně. Dále je samozřejmě také zde naléhavě potřebná důkladná osvěta obyvatelstva o nebezpečích užívání omamných jedů.
V Rotterdamu se pokoušíme zapojit drogově závislé do malých projektů a obchodníky spojit v zájmovém sdružení. Malé projekty, kde lze pod dohledem lékaře a poradce pro problematiku drog dostat tvrdé drogy, mají poskytovat také možnosti k denním aktivitám, ke vzdělání, k práci atd. Dále je potřeba vytvářet možnosti k resocializaci problematických drogově závislých lidí. Prokázalo se, že tresty odnětí svobody žádný užitek nepřinášejí.
Také pro „ilegály“, kteří jsou dnes pokládáni za kriminálníky, je třeba vytvořit podmínky k resocializaci, aby nekončili nevyhnutelně v obchodu s drogami.
Na drogové politice by se měly podílet také podniky a skupiny obyvatelstva, aby obchod s drogami byl tolerován na takových místech ve městě, kde nikoho neruší. Je třeba zabránit tomu, aby se obchod stal neprůhledným, a tedy nekontrolovatelným.
Našeho cíle by bylo dosaženo tehdy, kdyby kontrola zboží a konzumu vedla k tomu, že by se lidé cítili bezpečně a drogově závislí by se naučili respektovat pravidla, která by jim společnost s pochopením vůči jejich životnímu stylu uložila.
Hledím na drogovou scénu optikou sboru při kostele ap. Pavla v Rotterdamu, sboru, který se rozhodl pro určitou solidaritu s okrajovými skupinami, k nimž patří také drogově závislí. Stále znovu odkazujeme drogově závislé na jejich pocit zodpovědnosti. Pokoušíme se zabránit tomu, aby natrvalo zpustli.
Situace je ovšem složitější než kdy dřív. Tak například pro drogové poradce je obtížné své klienty získat methadonovým programem, protože mnozí narkomani dnes dávají přednost kokainu a methadonový program už dávno nenavštěvují.
Na ulici se mezitím objevují všemožné skupiny: vedle psychiatrických pacientů tam jsou kriminálníci, zpustlí narkomani, konzumenti drog se závažnými úchylkami, ilegálové a drogoví turisté. Není vlastně ani možné všechny tyto lidi uvést na jeden společný jmenovatel. Vězení jsou přeplněna; narkomani se často zase posílají domů.
Kvůli vysokým cenám vzniká nebezpečí podplácení poradců a policistů. Z průzkumů v Anglii a v Itálii kromě toho vyplývá, že mafie ovlivňuje i zdravý hospodářský život.
Co můžeme dělat? Legalizace drog je bohužel v nedohlednu. Přirozeně se musíme sami sebe ptát, zda si můžeme zodpovědět poskytování drog, které vytvářejí návyk. Tuto diskusi je však třeba důsledně rozšířit i na drogy, které jsou až dodnes poskytovány legitimně, jako třeba Valium. Pokud lidé trpí chorobnou závislostí, je lepší jim drogy dát než je vystavit různým nemocem a nemilosrdné manipulaci ze strany drogové mafie. Právě zde by měl stát jednat.
Ve zmíněné studii nizozemské vlády se stále ještě ve vztahu k drogám moralizuje. Bylo by realističtější a smysluplnější, kdyby vláda místo toho napřela své úsilí na stabilizaci stávající míry drogové závislosti. To by nám všem, občanům i drogově závislým, skutečně pomohlo. Holandská vláda vytýká zastáncům legalizace drog – mezi něž patřím –, že při tom nechávají bez povšimnutí nebezpečí, které vzniká pro zdraví národa. Kdo je však celé roky svědkem zpustlosti, v níž žijí lidé, kteří jsou opravdu drogově závislí, ten přímo volá po nějakém účinném úřadu, který by zajistil, aby distribuce drog probíhala v legalizované podobě, tj. pod lékařským dohledem. Uvedená studie dále tvrdí, že poradci doposud od drogově závislých příliš málo požadovali. To je vskutku povedené tvrzení! Mohlo by už přece být všeobecně známo, že nemalá část drogově závislých lidí trpí skutečným psychickým onemocněním. Jejich užívání drog je jen doprovodným projevem této skutečnosti. Psychiatrická a jiná zařízení si je přitom často přehazují sem a tam. Co tady ještě mohou dělat drogoví poradci?
Obávám se, že Nizozemci na poli drogové problematiky už nechtějí být pokrokoví a dokonce ani vytvářet takové zdání. Péče musela ustoupit veřejnému pořádku. Jenže samotný boj proti omamným jedům nic nepřinese. Tam, kde na prostituci hledíme jako na nutné zlo, které se pokoušíme regulovat, neděláme co se týče drog raději nic. Proč vlastně neděláme nic?
Zdraví lidí je zde ohroženo stejně jako u prostituce. Šíření AIDS lze podle mého názoru nejlépe zabránit poskytováním drog pod dohledem lékařské kontroly, regulací obchodu s drogami, lehce dosažitelnými injekcemi a důkladnou informovaností o způsobech, kterými se nemoc šíří.
Vážně se tedy ptám, proč nizozemská vláda neusiluje o spolupráci s německými spolkovými zeměmi, které naši politiku normalizace a liberalizace následují. Tak by se konečně udělalo něco konstruktivního.