Sdílím rozpaky Tomáše Trusiny nad způsobem, jímž byl odejit Mirek Topolánek (Pt 4/2010). Nicméně pro úplnost dodávám, že zásadní a pro Topolánka osudová byla reakce předsedy vlády Jana Fischera. Fischer odmítl přijmout Topolánkovu omluvu a prohlásil, že styky s ním omezuje na politicky nezbytné minimum. Možná tím chtěl vzbudit reminiscenci na T. G. Masaryka, o němž se traduje, že když odmítl někomu podat ruku, byl to pro dotyčného pokyn, aby se co nejdříve poděkoval ze své funkce. Reakce Fischerova mě rozesmutněla proto, že jsem mu spolu s mnohými na synodu tleskal v Betlémské kapli. Nicméně s odstupem doby mi jeho výrazné odkazování na judaismus přijde v agresivním prostředí našeho veřejného života jako riskantní. Přinejmenším si Jan Fischer sám na sebe vztáhl tak přísný požadavek, že ho nakonec podlezl.
Kdyby se Mirek Topolánek omezil na polovážné poznámky o křesťanství, případně kdyby vtipkoval o Skotech, Dánech, Američanech a Rusech, pravděpodobně by aféru ustál, na hloupé křandání politiků jsme zvyklí. Nicméně židovská tématika představuje minové pole a kdo se do ní pustí, aniž by přesně věděl, co chce říci, toho roztrhá nášlapná vina dřív, než stačí vyslovit slovo judaismus. Topolánka by po vyřčení inkriminovaných výroků mohla zachránit ze strany premiéra pouze notná dávka nadhledu a smysl pro humor. Nicméně, i když může být Jan Fischer osobně sympatický a třeba i zábavný člověk, nikdo nesmí ve vztahu k židovství předpokládat tyto vlastnosti předem. Právě naopak: Židé reagují vážně i na takové situace a narážky, které by nežid považoval za nezávazné šprýmování. Jan Fischer, i když jako inteligentní člověk musel vědět, že kauza je vykonstruovaná, prostě nedokázal poodstoupit od židovské věci a říci: já osobně nemám problém, pro mne osobně je Mirek Topolánek i přes svůj úlet jedním z nejvíce proizraelských politiků, jehož jsme měli, a proto nevěřím, že by byl antisemita. Ovšem jeho neschopnost takto poodstoupit od svého vyznání byla přesně tím, čeho použili Topolánkovi nepřátelé k jeho odstranění z veřejného života.
Církevní tatíci by možná Mirka Topolánka nezachránili ani tehdy, kdyby se vyjádřili velkoryseji. Ovšem jednak by se museli zřetelně distancovat od Jana Fischera, který připadá mnohým jako ideální ztělesnění nepolitického politika, jednak by museli prohlásit, že není antisemitismem všechno, co se jako antisemitismus může jevit a co je pouhým hloupým mluvením. Ovšem oni ví daleko lépe, co měl vědět Mirek Topolánek, že židovská tématika je ve všech svých souvislostech minovým polem. A tak zůstává smutným paradoxem, že jeho přátelství s Izraelem ocenil pouze Petr Nečas v rozhovoru, který s ním byl pořízen v Lidových novinách až po Topolánkově pádu.