rozhovor s Janem Šimsou
V poslední době znovu ožila otázka povahy a důsledků spolupráce s StB – v ČCE v souvislosti se jmenováním ředitele Diakonie, ve společnosti pak v rámci Zilkova nevyznamenání. Ale začněme u církve – nemáš pocit, že se pod povrchem spořádaného církevního provozu skrývá cosi nemocného?
Ten pocit mám a nejsem si zcela jist, že ho vyvolává nutně jen někdejší spolupráce se Státní bezpečností. Čemu říkáš nemoc, se může označit jako hřích. Pokud jde o otázku bývalé spolupráce, vidím problém v tom, že se nám ani před devíti lety, ani později nepodařilo teologicky tuto otázku zvládnout. Tím pádem se také nepodařilo lidi, kteří byli právem – a někdy zas neprávem – označeni za spolupracovníky, zbavit špatného svědomí, pocitu provinění – nebo naopak pocitu ukřivdění. Chybělo hluboké pokání. Ten problém se nezvládl v duchu evangelia, a tak se skrývá pod povrchem. Jeden můj mladší přítel řekl, že i církev, podobně jako společnost, má řadu neotevřených skříní, z kterých hrozí kdykoliv vypadnout další kostlivec.
Naposled ten kostlivec vypadl v případu Pavla Vychopně. Protestant (10/98) otiskl protest Michala Šimka a také odpověď synodního seniora Pavla Smetany, který kritiku odmítá. Odvolává se přitom i na tvůj dopis týkající se lidí tak či onak uváděných jako spolupracovníků se Státní bezpečností. Smetana tam uvádí pouze citát, ještě všelijak protečkovaný – seděl ten Smetanův citát?
V jedné věci seděl. Napsal jsem Pavlu Smetanovi dvoustránkový dopis o různých otázkách. Na okraj jsem tam zmínil svou starost s noční můrou, která některé trápí, protože byli označeni jako spolupracovníci, nebo protože nějakým způsobem pravidelně hovořívali s pracovníky ministerstva vnitra a mají částečně špatné svědomí, částečně pocit, že se jim křivdí, když se z nich dělají sprostí zrádci nebo placení fízlové.
Nelíbilo se mi ovšem, že tím vytečkováním a uvedením jmen nevinných lidí mimo církev – Jana Kavana a Vlasty Chramostové – vznikl dojem, jako by bylo možné je všechny vidět na jedné úrovni: ty kteří jsou v seznamech Rudé krávy uváděni právem, ty kdo neprávem, s lidmi, kteří tam nejsou uváděni vůbec, jako Jan Kavan, a přece jsou křivě osočováni. Podle mě se i Vlasta Chramostová dostala na přetřes až po Zilkově (nebo Bendově) aféře, ale patří do kategorie nevinných.
Chyba je, že se nerozlišují různé kategorie. Oběti jsou tu pohromadě se strůjci svého neštěstí, jako by to bylo jedno.
Dá se tedy rozlišovat mezi lidmi, uvedenými na seznamu v Rudé krávě? A existuje jiné měřítko, než „individuální příběh“ a jeho okolnosti?
Já jsem přesvědčen, že ano. Řada lidí je přesvědčena, že seznamy publikované Petrem Cibulkou v Rudé krávě jsou spolehlivé. V jistém smyslu tomu tak je. Petr Cibulka však ve své publikaci nerozlišoval, jde-li o lidi spolupracující nebo kandidáty, ale uvedl, že jsou to lidé, kteří jsou uvedeni v registrech ministerstva vnitra. To je pravda, ale poloviční (polopravda), když pečlivě nerozlišuje kategorie, které ten registr samozřejmě má.
Ale Cibulka rozlišuje …
Já práci registru neznám sice perfektně, ale znám ji dobře, poněvadž jsem na jaře devadesát vyslýchal a prověřoval řadu pracovníků StB včetně lidí, kteří pracovali s registry. Každý počítač je problematický tím, že když mu dáš špatnou otázku, špatně odpoví. V Cibulkových seznamech někteří lidé chybějí, jiní jsou tam navíc, poněvadž měli být uvedeni někde jinde.
Velmi nedostatečné je také datování, protože je důležité – to se ukázalo, když se přešetřoval případ Kavanův – že některé zkratky a kódy před rokem sedmdesát dva byly jiné, než po roce sedmdesát dva.
Proč?
Protože v roce sedmdesát dva se zaváděly computery a musela se sjednotit značení. Seznamy tedy trochu něco odlišují, ale ještě by bylo potřeba odlišovat dále, čehož by byl ten computer schopen. Například říci: kteří lidé byli získáni pro spolupráci v letech do roku šedesát osm, kteří byli získáni mezi rokem šedesát osm až sedmdesát dva, sedmdesát dva až sedmdesát sedm. Muselo by se to historicky periodizovat a hodnotit.
Za druhé: málo se ví, že práci s registrem doprovázela spousta pokynů a instrukcí. Například: člověk, který uzavřel smlouvu se spřátelenou bezpečností, byl z běžného registru vyřazen. Člověk, který např. pracoval léta pro KGB, přestal být nebo nebyl v registru veden. Ale někteří nepřestali, protože nikdo nedal instrukci k tomu, aby byli vyřazeni.
Na začátku sedmdesátých let byl vydán interní pokyn, jak jednat s duchovními a podobnými osobami: ctít integritu osobnosti duchovního, nevysmívat se náboženským představám a názorům, nenutit nikoho k podpisu, protože pro duchovní a jiné osoby toho typu je jakýkoliv podpis problematický (viz úpisy ďábelským mocnostem), nevnucovat peníze, pokud si objekt sám o peníze neřekne, nenutit protislužby (děti do školy, byty apod.), pokud si o ně objekt neřekne, respektovat, že pro duchovního je spolupráce vnitřně náročná, a v žádném případě ho nenutit k porušení tzv. závazku zpovědního tajemství, který platí nejenom pro duchovní římskokatolické, ale nějakým způsobem pro všechny.
Co, že to zrovna duchovním takhle „ušili na tělo“?
Když jsem to uslyšel, trochu jsem se polekal, poněvadž v těch bodech bylo zpracováno i to, co jsme v roce 1966 probírali ve SČEDu (Svazu českobratrského duchovenstva): náš tehdejší podnět ministerstvu proti nucení duchovních k tajné spolupráci byl velmi inteligentně, psychologicky účinně zapracován do interních pokynů, jak jednat s duchovními apod.
…takže SČED dal vlastně estébákům nepřímo podnět, jak zkvalitnit práci…
Řekl bych to ještě ostřeji – vystoupení, právem považované v roce 1966 za statečné a vyznavačské, zkvalitnilo práci Státní bezpečnosti s duchovními.
Díky těm pokynům však řada lidí dodnes neví, že byli „plným právem“ zaneseni do seznamu, registru a potom – právem? – neprávem? – spíš neprávem publikováni. Ty instrukce totiž učinily výjimku z obecného ministerského nařízení, že za spolupracovníka lze považovat jenom toho, kdo závazek podepsal, nebo jej složil ústně nejméně před dvěma pracovníky státní správy, respektive StB (tzv. vázací akt).
V jakém světle lze vidět tvrzení „já jsem nic nepodepsal“?
Většinou je to pravda.
Ale vypovídá to něco o kvalitě spolupráce či nespolupráce?
Vypovídá to hodně. Člověk, který nepodepsal, ale nevybral si ani krycí jméno, nepřijímal ani malé pohoštění, takový člověk ukazuje svou morální hodnotu. Protože podepsat něco, co očividně nebudu plnit, nebo co mě zavazuje k něčemu nečestnému, je hluboký lapsus, který se obrací většinou proti člověku samotnému. Zpracovávají to pohádky. A nás na to upozorňoval profesor Souček při výkladu Nového zákona.
Já tuhle výpověď lidem věřím. Moje další otázka ale je, jestli si ten člověk nenechal zaplatit kávu nebo víno. A ve chvíli, kdy za něj zaplatili, byl v registru uveden právem, protože ten orgán, který to s ním domluvil, musel ho zaznamenat mezi spolupracovníky. Nejen proto, aby mohl vyúčtovat útratu, ale také, aby se tím prokázalo, že tam s tím člověkem sedí a má s ním nebo s ní „důvěrný styk“. Někdy to jeho šéf nechal zkontrolovat. Poslal tam nějakého člověka ze sledovačky, aby se podíval, jestli tam ten pracovník, většinou od poručíka výš, sedí.
Jaký vliv má podle tebe spolupráce s StB na výkon funkcí v církvi?
Určitý typ spolupráce, zvlášť když se děl v takovém přátelském duchu, díky němuž farář, nebo kurátor, či člen sboru si ani nebyl plně vědom spolupráce, to na výkon funkcí mělo vliv minimální.
Druhý případ byli lidé, kteří prošli nějakým presem, nějakým výslechem, nebo nějakým malérem, kdy jim hrozilo, že budou zavřeni, nebo měli nějakou zbraň atd., tak ti potom prožívali problém, že vlastně by neměli třeba chodit na pastorační návštěvy, protože by se mohlo stát, že by se potom těch lidí, které navštívili, někdo ptal, co pan farář nebo kurátor říkal. Znám případy lidí, kteří úplně radikálně omezili farářskou práci a teprve po čase se dověděli, že byli prověřováni neuvěřitelným množstvím lidí, měli odposlouchávaný telefon atd. jen proto, že měli být navrženi do vyšší funkce v KMK, nebo Ekumenické radě, nebo na fakultě atd.
Kde se v církvi bere potřeba tyto problémy zamlžovat, místo co by je otevřeně řešila?
Historické kořeny to má v trpěné, tolerované, menšinové církvi. Problémy se zamlžují, protože se mnozí domnívají, že otevřené řešení tu menšinu úplně zničí. Je to popsáno v židovské literatuře: když byl nějaký malér v ghettu, bylo hlavní, aby se to lidé nedověděli.
Naše generace pamatuje jakýsi nepřímý návod ke spolupráci se státní bezpečností, obsažený ve zprávě synodní rady pro synod někdy z roku 1987. Tehdejší předseda SR (syn. kurátor) doporučil, aby se pracovníci církve nebránili kontaktům s pracovníky státní správy, nebo s jinými představiteli státu. Vyslovil se takto některý z představitelů církve v dřívější době?
Já bych řekl, že nikoliv. Po tom projednávání na SČEDu v roce 1966 udělal Viktor Hájek zásadní prohlášení. Informoval, že takových případů byla celá řada, že lidem, kteří měli k němu důvěru a přišli za ním, řekl, že podávat zprávy o členech sboru, ale i o jiných věcech, je proti úřadu faráře a víře. My jsme to pak s potěšením citovali vyšetřovatelům. Oni měli představu, že co řekne synodní senior, pro nás platí. Bylo to statečné vyjádření. Jeho kritikové samozřejmě zjistili, že v některých případech některé lidi nevyslechl nebo jim poradil, aby o tom mlčeli.
Synodní senior Václav Kejř prožil krátké období důvěry ke státním orgánům; v roce 1968 dal tehdejšímu prezidentovi, L. Svobodovi, požehnání způsobem, který překročil všechny historické, hradní, protokolární i jiné limity. A když se ho lidé na věc spolupráce ptali, měl úvahu, že taková spolupráce s bezpečnostními orgány může být pozitivní, pokud ji člověk dělá tak, aby neuškodil své duši a svému bližnímu, ale že to konec konců můžeme chápat jako část své odpovědnosti.
Následující synodní senior byl přesvědčený, že to jinak nejde. V publikovaném článku Vlastimila Slámy říká: Aby člověk mohl kázat evangelium, žádná cena není velká… Věděl, že je to těžká, těžká cena, ale byl přesvědčený, že když např. před léty vězněný farář bude mít možnost opět kázat, má podepsat i tu spolupráci. Což také Sláma udělal. Také ovšem, když pak šel do penze, tak ohlásil, že přestává, oni našli ten vázací akt a provedli to bez jakýchkoliv problémů. Málokdo věděl, že dobrovolná spolupráce může být ukončena oběma stranami.
Hájkovou koncepcí bylo, že hlavní je zvěstovat evangelium a že prostě lze i spolupráci se státní bezpečností unést. Nedocenil, že jsou lidé, které ta spolupráce vnitřně duchovně, duševně ubíjí a nebo i zabíjí. Já jsem to tehdy označil za zabijácký přístup, přestože byl doprovázen jakýmsi požehnáním, prosbou o odpuštění atd. Neuvědomoval si, co radí.
A o dalším synodním seniorovi mluvit nebudu.
(Ptal se Tomáš Trusina, dokončení příště)