Kristýna Pilecká studovala na pedagogické fakultě v Plzni a na Evangelické teologické fakultě v Praze.
Její obhájená dizertační práce konfrontuje etické aspekty obsažené v textech Bahá’í víry se světovým étosem formulovaným nedávno zesnulým katolickým teologem Hansem Küngem.
Otázky připravil Pavel Keřkovský.
Hans Küng je pro evangelíky i katolíky jedním z nejvýznamnějších teologů posledních padesáti let. Jak se stalo, že začal více pracovat pro UNESCO než pro římsko-katolickou církev?
Myslím, že Küng nepřestal po celý svůj život tzv. pracovat pro římsko-katolickou církev. Byla to přece jenom jeho mateřská církev, Küng pro její obnovu udělal mnohé a ona, respektive německá biskupská konference se mu v r. 1980 odvděčila tím, že mu odebrala kanonickou misi (misio canonica – povolení vyučovat katolickou teologii). Stalo se tak za pontifikátu Jana Pavla II. Důvodem odebrání byla jeho kniha Unfehlbar? Eine Anfrage (Neomylný? Dotazování, 1970). O Küngovi si jeho mateřská církev ovšem vedla záznamy už dříve. Unfehlbar byla zřejmě tou poslední kapkou.
Küng sám to prý nečekal. Tento „vyhazov“ byl pro něj údajně zdrcující, na druhou stranu tuhle ránu dokázal reflektovat a využít. Svoji tvůrčí práci, kterou chápal jako službu církvi, rozšířil o práci pro kultivování mezináboženského dialogu. Jeho snahy o ekumenismus neustaly, protože si byl vědom toho, že církev se od dob reformace ocitá v krizi důvěry. Celý svůj život zasvětil snaze šířit a posilovat ekumenismus. Nejprve to byl ekumenismus v rámci církví (ekumenismus ad intra) a později, tj. od 80 let se jeho zájem rozšířil o ekumenismus mimocírkevní, celosvětový (ad extra).
Küng je pro mě fascinující osobností už tím, že přes ránu osudu nezahořkl, nezanevřel na katolickou církev. Vlastně pro její životaschopnost dále pracoval. Usiloval o to, oč se pokusil papež Jan XXIII. svoláním II. vatikánského koncilu. Papež prý prohlásil, že to chce čerstvý vítr, mínil tím čerstvý vítr do zatuchlých stěn katolické církve. Okna se sice otevřela, ale nadcházející papež je zase zavřel a ti další v konzervování „zatuchlosti“ dále pokračovali.
Rána osudu se pro Künga ovšem stala zdrojem pro vznik projektu. Tímto projektem je světový étos.
Proč tedy pracoval pro UNESCO?
Myslím, že důvodem byla Küngova kniha Křesťanství a světová náboženství. Küng byl následně pozván k účasti na kolokviu na půdě UNESCO v Paříži v roce 1989. Byl požádán, aby vypracoval referát na téma „Kein Frieden ohne Religionsfriede“ (Není mír bez náboženského míru). 80. léta 20. století byla vlastně dobou, kdy formuloval myšlenku světového étosu. Kniha Světový étos: projekt pak vyšla v r. 1990, jsou v ní i jeho zkušenosti s UNESCO a světovým ekonomickým fórem v Davosu (World Economic Forum, WEF). V Davosu inicioval diskuzi o nutnosti aplikace světového étosu do oblasti hospodářství. Výzva k formulování Prohlášení ke Světovému étosu vyšla od Leonarda Swidlera. Následovaly další spolupráce s UNESCO, kde se debaty zúčastnili reprezentanti židovství, islámu. Následovaly další příležitosti k představení světového étosu, například na půdě OSN v New Yorku v r. 1992. To všechno rozjelo řadu dalších akcí konaných pod patronací UNESCO.
A jak tyto Küngovy iniciativy přerostly do Prohlášení parlamentu náboženství světa – Chicago 1993?
To už je zmíněno výše. Výzvu k vytvoření prohlášení ke světovému étosu inicioval L. Swidler, přičemž uvedl, že by takové prohlášení mělo být přijato všemi světovými náboženstvími a etnickými skupinami a zároveň by mělo nějak souviset i s Všeobecnou deklarací lidských práv. Bylo to v době, kdy se blížilo sté výročí prvního Parlamentu náboženství světa (1893). Künga vyzval k sestavení návrhu Prohlášení výkonný ředitel rady pro pro přípravu parlamentu světových náboženství Daniel Gómez Ibanez.
Proč ses ve své dizertaci soustředila na Světový étos?
V počátcích zkoumání aspektů světového étosu mě zaujal ten přemosťující faktor, který je v étosu nosným pilířem. Étos stimuluje interakci a dle mého názoru souvisí i s principem ahinsa (nenásilí), tedy s tím, co prosazoval např. Mahatmá Gandhí, ale co je i jádrem tzv. nenásilné komunikace (M. Rossenberg). Zaujal mě jednoduchý princip dialogu.
Küng však nežádá jen mezináboženský dialog, ale dialog vedený na více úrovních, to znamená dialog napříč obory, kulturami, dialog jako nedílnou součást života člověka, neboť jeho určením není izolace či samomluva, ale reciprocita. To, co nás jako lidstvo spojuje, je bez ohledu na to, zda jsme či nejsme věřící, schopnost a potřeba dialogu, interakce a vzájemnosti. Küng si tuto vzájemnost uvědomuje a podtrhuje ji právě důrazem na určení společných vazeb místo rozdělujících tendencí. Vazbu však nezaměňuje se znásilňováním lidské svobody, protože tu považuje za jednu z hodnot, které je třeba druhému člověku přiznávat, respektovat ji a neustále vybojovávat.
Küng mluvil o změně teologického paradigmatu, co tím myslel?
Teorii o změně paradigmatu převzal Küng od Thomase S. Kuhna. Jde o to, že stejně jako v přírodních vědách, tak i v humanitních vědách dochází ke změnám zažitých myšlenkových vzorců. Küng určuje několik takových zářezů – časových zlomů. Při změně paradigmatu se nejedná o totální přelom, jsou zde přítomné diskontinuální i kontinuální faktory.
Řekla bych, že je to takové updatování. Přechod z Wordu 7 na Word 10… Tím to nechci bagatelizovat, je to jen takové přirovnání. Paradigma není nějaký jeden princip, ale spíš komplex vzorců jednání, ideí, myšlenkových vzorců. Küng mluví o změně paradigmatu jako o situaci, kdy dochází k relativizaci a falzifikaci stávajícího paradigmatu. To staré už začíná být nefunkční, něco neladí, nefunguje… Lze také uvést, že změnu paradigmatu provází krize. Také je důležité říct, že se to neděje ze dne na den.
Kde nejvíce změnu paradigmatu zakoušíš ty sama?
Jako učitelka ve školství, ale je to teď intenzivněji ve vzduchu kvůli všudypřítomnému koronaviru. Ve školství jsou nositeli nového paradigmatu snahy po zavádění projektové, badatelsky orientované výuky. V českém prostředí existují Scio školy, které přeformulovaly roli učitele. Učitel se stal „průvodcem“, neznamená to, že by přestal učit, ale jeho role je více poradenská, dialogická, konzultativní. Od strnulé frontální výuky se přechází k výuce „aktivní“. Začíná se realizovat to, o čem psal např. J. A. Komenský. Škola hrou neznamená, že by si děli svévolně hrály. Ve škole hrou jsou zapojení všichni žáci (studenti) včetně učitele a všichni se vzájemně potřebují, protože hledaný „cíl“ závisí na všech a cesta k cíli je napínavá, poučná, obohacující atd.
V novém paradigmatu, který je viditelný i ve školství, se jinak uvažuje o interakci – nejde o posilování role nepřítele, ale „nepřítel“ je nahlížen spíš jako partner. V novém paradigmatu jde o převzetí zodpovědnosti za „projekt“, za život a jde také o kritické myšlení.
Jenom v politice se pořád jede dle starých mocenských struktur, které posilují mentalitu strachu a čekání na „spasitele“. Objevují se snahy zplošťovat lidské myšlení, nebezpeční novodobé totality vychází i z technologických „inovací“, jedná se konkrétně o algoritmy, které ohrožují lidskou svobodu.
Světovou politickou krizi (hrozící střet civilizací) diagnostikoval Küng ve Světovém étosu. Jaké nové tóny zaznívají z Prohlášení oproti jiným prohlášením a deklaracím?
Neřekla bych, že diagnostikoval pouze krizi politickou. Küng mluví o celkové společenské krizi, o nemoci. Tvrdí, že velmoc Západu, tj. západní Evropy je v morální krizi. Ta krize se projevuje ničením všech tradic, ničením životního smyslu. Lidstvo prý trpí nedostatkem nových cílů a to má neblahý dopad na psychiku. Souhlasím s ním, neznám statistiky, ale popularita psychoterapie roste. Hodně lidí vyhledává pomoc u psychoterapeutů, psychologů, protože si nevědí rady, neví, co s životem, neumí se zorientovat ve stále se měnícím světě. Doba covidová ten pocit zmaru, frustrace a deprese u mnohých ještě umocnila.
Hned v úvodu prohlášení Küng uvádí, že svět prožívá „agónii“ a že tato prostupuje vším. Uvádí ovšem také, že tato agónie není nutná, protože základ étosu již existuje.
Küng a ti, kteří mu pomohli formulovat Prohlášení vznímají ekologické, hospodářské a sociální propady. Navrhují řešit krizi obratem k duchovním základům lidstva a získat základní orientaci pro přítomnost s výhledem do budoucnosti.
Jde o etickou reformu a spolupráci organizovanou zezdola?
Nejde o etickou reformu, spíš jde o reformu srdce. Pokud nebude člověk vnitřně přesvědčen o smyslu principů, které světový étos obsahuje, pak nemá smysl je do svého života implementovat, protože jejich naplňování by vyšlo naprázdno, přinejmenším by bylo falešné. Technicky vzato, šlo by o formalismus.
Ano, změny musí jít odzdola, musí se odehrávat na lokální úrovni. V ideálním případě by mělo jít o propojení toho, co se děje na lokální úrovni, s tím, co je zákonně dáno. Politici reflektují potřeby mas. Pokud jsou masy vůči etickým a lidsko-právním principům hluché, pak je pro politiky jednodušší praktikovat politiku strachu a manipulace.
Nejde také o setkávání a vytváření solidarity a vytváření výzev a projektů? A o spolupráci různých náboženství? U nás se pokouší farář Mikuláš Vymětal o spolupráci křesťanů, muslimů a židů.
Ano, jde o posilování vzájemného porozumění. Nadace Světový étos v tomto ohledu spolupracuje se školami, v Německu nesou některé školy známku Světového étosu, to znamená, že v jejich kurikulech jsou principy světového étosu. Jedná se o program Weltethos-Schule. Cílem je u žáků a studentů posílit etické a mezináboženské kompetence. Nadace má za to, že tyto kompetence je třeba rozvíjet už od předškolního věku. Na webových stránkách https://www.weltethos.de jsou popsány veškeré vzdělávací aktivity, které nadace v této souvislosti poskytuje.
V Rakousku existuje Iniciativa Světový étos (IWEO), která se kromě osvětové činnosti zabývá také aplikací principů světového étosu do výuky náboženství a etiky na rakouských školách.
V českém prostředí šířila myšlenku světového étosu Nadace Světový étos – Centrum Prokopios spojená s Pavlem Flossem.
Já osobně jsem na toto téma měla několik přednášek a seminářů na ETF, ale toto téma jsem inkorporovala také do předmětu křesťanství a křesťanská etika na Evangelické akademii (střední škola), kde jsem učila.
Papež František svými encyklikami nastartoval některé změny. Jak dalece je on sám ovlivněn myšlenkami Světového étosu?
Papež o étosu i o Küngovi ví, nakonec Hans Küng v jedné ze svých posledních knih Sieben Päpste (Sedm papežů) uvádí, že mu papež František osobně odpověděl na jeho dopis.
Myslím, že např. ve Františkově encyklice Laudato si lze vnímat vazbu na principy světového étosu. V encyklice se mnohokrát objevuje téma dialogu, a to nejenom s katolíky a mezi katolíky, ale se všemi lidmi. Papež přiznává důstojnost všem lidských bytostem, to nakonec přiznal i Jan XXIII v Pacem in terris. Text apeluje na společnou péči o náš společný domov.
Hans Küng vidí tak jako Dalajláma XIV. společné pole působnosti všech náboženství v smírných etických aktivitách. Vidíš nějaká sekulární hnutí nebo osobnosti, které jdou podobným směrem?
Ano, je jich dle mého názoru nekonečná řada, protože věřím tomu, že lidé mají tu zkušenost, že se vyplatí v životě spíš spolupracovat, než vést boje na život a na smrt. Je stále spousta jednotlivců, environmentalistů a skupin, kteří ve svém životě projevují velkorysost a vedou život dle principu žij a nech žít, chovají úctu k životu, váží si vzájemnosti, ctí lidskou důstojnost bez ohledu na náboženské, kulturní a sociální rozdíly.
Za zmínku stojí koncept nenásilné komunikace, za nímž stojí Marschall B. Rosenberg, americký psycholog, zakladatel Centra pro nenásilnou komunikaci (CNVC, The Center for Nonviolent Communication; https://www.cnvc.org/about). Podle něj jde v nenásilné komunikaci o rozpoznání vlastních hodnot a potřeb, stejně tak jako o vyslechnutí hodnot a potřeb protistrany. Nenásilná komunikace je vlastně nástroj, který umožňuje navázat kontakt s vlastními potřebami, ale i s potřebami toho druhého. Zní to jednoduše, ale zkus si to. Dle Rosenberga lze nenásilnou komunikaci použít v prostředí sociálním, politickém, školním, rodinném i osobním. Ta vazba na světový étos leží v tom procesu dialogu. To samé se objevuje v tzv. restorativní spravedlnosti.
V českém prostředí souvisí s nenásilnou komunikací Institut restorativní justice. To nosné na restorativní spravedlnosti je převzetí zodpovědnosti a řešení konfliktní situace, přičemž to řešení počítá s dialogem, změnou perspektivy a má vyústit v eliminování recidivy. V obou případech je klíčový aspekt nenásilí a také princip odpovědnosti, což je jeden z pilířů světového étosu.
Co ses od H. Künga naučila?
To, co jsem se naučila od Künga, respektive z jeho textů je to, že teoreticky prezentovaný mezináboženský, ale ani mezikulturní dialog nestačí. Jde také o to provozovat nenásilnou komunikaci, o schopnost empatie spojenou se schopností naslouchat a skutečně slyšet druhou stranu, také jde o pravdivost k sobě i k druhým, o převzetí zodpovědnosti. To vše je shrnuto v tom „nezabíjet, nekrást, nelhat“.
Je to jednoduše formulované, ale těžké realizovat. Rozhodně jsem ale pro to to realizovat, žít a ukazovat, že to má smysl.
Publikace Hanse Künga v češtině
Aby svět uvěřil: dopisy mladým lidem, Křesťanská akademie, 1968
Světový étos: projekt, Archa, 1992
Křesťanství a hinduismus, 1997
Prohlášení ke světovému étosu: deklarace Parlamentu světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 1997
Křesťanství a islám, 1998
Křesťanství a buddhismus, 1998
Křesťanství a náboženství Číny, Vyšehrad, 1999
Být křesťanem: křesťanská výzva, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000
Co je církev, Cesta, 2000
Světový étos pro politiku a hospodářství, Vyšehrad 2000
Mozart: stopy transcendence, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2002
Malé dějiny katolické církve, Barrister & Principal Brno 2005, 2010
Po stopách světových náboženství, Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006
Věčný život?, Vyšehrad 2006
Krédo: Apoštolské vyznání víry dnes?, Vyšehrad 2007
Freud a budoucnost náboženství, Vyšehrad 2010
Vybojovaná svoboda: vzpomínky, Bergman, 2011
Ježíš, Barrister & Principal Brno 2013
V co věřím, Vyšehrad 2012
Dobrá smrt?, Vyšehrad, 2015
Žena v dějinách křesťanství, Vyšehrad 2017