V úterý 30. června byl vyklizen poslední fungující squat v Čechách – holešovická vila Milada. Podle informací, které přinášela o této události média, se zdá, že nejvíce pozornosti si zasluhuje ministr Michael Kocáb, který přislíbil squatterům zřízení náhradního ubytování. Ve stínu tohoto kroku se bohužel trochu ztrácejí podstatné otázky, které celou akci provázely, nebo alespoň měly provázet.
První z nich je samotný průběh zákroku. Správce objektu – Ústav pro informace a vzdělávání – vyslal k vyklizení nelegálně obývané vily najatou soukromou agenturu. Její zaměstnanci při zákroku cíleně ničili zařízení vily i soukromý majetek jejích obyvatelů a také zlikvidovali střechu domu. Otázkou je, do jaké míry takový postup koresponduje s hlasitě zdůrazňovanou ochranou soukromého vlastnictví. Vila se stala po jedenácti letech užívání opět neuživatelnou. Do domu zatéká, zařízení podléhá zkáze.
Druhou otázkou je vlastní argumentace, která zásah soukromé bezpečnostní agentury provázela. Téma soukromého vlastnictví a legislativního rámce, který tuto oblast ošetřuje, je i uvnitř alternativní komunity předmětem rozhovoru. Neexistuje jeden uniformní názor, který by se dal prezentovat jako jednou provždy platné stanovisko všech squatterů. V případě Milady je ale potřeba upozornit na skutečnost, že vila byla od roku 1978 odsouzena k demolici, která se nakonec nekonala, a byla vyškrtnuta z katastru nemovitostí. Osídlení nevyužívaného objektu tak lze sotva označit za „krádež“, protože podle státu objekt oficiálně vůbec neexistoval a majitel o něj neprojevoval zájem. Když někdo zahodí pětikorunu na chodník, není její zvednutí krádeží. Situace se změnila v okamžiku, kdy byla vila opět zapsána do katastru nemovitostí. To, že se správce rozhodl objekt vyklidit, je z hlediska zákona nenapadnutelné. Způsob, kterým k tomu došlo, ale nepatří právě mezi ukázky citlivosti a ochoty hledat řešení.
Velká část argumentů se ale vůbec netýkala problematiky vlastnictví. Starosta MČ Praha 8 Josef Nosek v televizním šotu procházel interiérem vyklizené vily a sehrál „vtipnou“ scénku, ve které nabízel redaktorce prostory k pronájmu. Neopomněl při tom poukázat na neumyté nádobí a starý nábytek. Hlavním obsahem této performance bylo upozornění, že squatteři nevěnují pozornost tomu, čemu ji věnují „slušní občané“. Jako by právě skutečnost, že někdo vyznává odlišné hodnoty, omlouvala a odůvodňovala jeho likvidaci. Nepochybuji o tom, že u mnoha diváků tento šot padl na úrodnou půdu a squatterský životní styl vyvolal pohoršení a znechucení. Ostatně, velmi podobná argumentace se objevila také v případě zásahu proti Czechteku v roce 2005 i v kauze kolem rádia Wave, kdy programový ředitel Českého rozhlasu Richard Medek prohlásil, že jeho posluchači „nejsou budoucností tohoto národa“. Nedostaneme se ale v okamžiku, kdy podobnou optiku přijmeme za normální, do situace, ve které bude potlačitelná jakákoli podoba menšinové alternativy? Tedy nakonec docela logicky také alternativa menšin kulturních, národnostních nebo náboženských?
Podobně jako v případě zákroku proti Czechteku vyvolalo také vyklizení Milady nárůst zájmu o alternativní scénu. To samo o sobě může být signálem pozitivním, ale také příznakem rozmělnění. Velká část sound systémů, které reprezentují freetekno komunitu, se od „značky“ Czechtek rozhodla odpoutat, aby tak zamezily postupnému vyprazdňování, komercializaci a zneužívání základních myšlenek hnutí. Jak se bude dál celá situace kolem Milady vyvíjet, není zatím jasné. Jedna věc je ale jistá. České squatterské hnutí dostalo vyklizením Milady neplánovaný impuls, který dlouhodobě postrádalo. Zdali to bude přínosem, nebo spíše překážkou, se ještě ukáže.