Hnutí, která dnes v České republice vystupují agresivně proti migraci a humanistickému přístupu k ní, se často zaštiťují ideálem svobody. Jednak se obávají, že jim bude jejich svoboda omezována na základě islámského práva – což je s nejvyšší pravděpodobností absurdní – a zároveň tvrdí, že jejich svobodu už dnes omezují „levičáci“, „pseudohumanisté“, „sluníčkáři“, „pražská kavárna“. Právě tato druhá obava na první pohled vybízí k přemýšlení a sebereflexi ty z nás, kteří například určité výroky našich politiků a političek nebo mediálně exponovaných aktivistických tváří označují za nepřijatelné. Skutečně narážíme na limity hodnot jako je svoboda slova?
Celá věc je ale složitější. Už Václav Klaus svoje nejrůznější výroky rád spojoval s tím, že vlastně říká věci, které se říkat nesmějí. Podobně postupovali i jeho blízcí spolupracovníci včetně konspiračního teoretika Petra Hájka. Mělo to ale jeden háček: I když se Klaus stylizoval do disidenta, byl prezidentem České republiky a svoje často nenávistné výroky mimo jiné na adresu gayů a leseb pronášel nikoli jako příslušník umlčované názorové opozice, ale jako čelný představitel státu a establishmentu. Aura zakázaného ovoce – jakkoli iluzorní – ale dodávala jeho postojům na atraktivitě. Podobného triku si můžeme všímat i dnes. Nejen Miloš Zeman jako prezident republiky, ale i Martin Konvička jako hlavní představitel českého antiislámského hnutí a mnozí další se snaží vyvolat dojem, že jejich názory jsou dnes tabu. „Nesmí se to říkat,“ pronášejí, „ale…“ Co je to ale za tabu a co se vlastně nesmí říkat, když právě na tyto názory narážíme každý den v předních médiích. Co je to za názorovou opozici, když se k ní ve větší nebo menší míře hlásí drtivá většina zvolených politických představitelů (a ostatní až na výjimky mlčí)?
To je tedy moje první námitka. Pokud v kruzích odpůrců migrace vládne přesvědčení, že je nějak omezována jejich svoboda – konkrétně svoboda slova – vyplývá to z nepochopení jejího principu v liberální demokracii. Svoboda slova neznamená nezadatelné právo říkat cokoli, kdykoli, kdekoli a jakkoli. Svoboda slova také neznamená, že ten který výrok nemůže být označen za nevkusný, nevhodný, neslušný nebo – v jakémkoli smyslu nepřijatelný. Pokud se Facebook jako komerční subjekt rozhodne zablokovat stránku Islám v ČR nechceme, neporušuje princip svobody slova. Pokud se píší články a sestavují petice na znamení nesouhlasu s výroky prezidenta republiky (nebo kohokoli jiného), není to porušení svobody slova. Pokud prezident republiky nerušeně působí na Hradě a pronáší další a další agresivní bonmoty na adresu různých menšin, je zjevné, že na svobodě slova krácen není. Pokud Konvičkovo hnutí rozkvétá bez ohledu na výroky o mletí lidí do masokostní moučky a omezování občanských práv tzv. „zrádcům“, je zjevné, že ani tady nebyla svoboda slova porušena. Princip svobody slova nemá verbálnímu agresorovi zaručit bezpečný prostor – kde by pak byla svoboda slova těch, kdo s ním nesouhlasí? – ale znamená pouze tolik, že slovo není zločin. Většinou.
Tím se dostávám k námitce druhé. Konvičkovo hnutí – jakkoli se zaštiťuje svobodou – dlouhodobě volá po omezování náboženské svobody pro muslimy a dokonce po krácení občanských svobod lidem, kteří podle logiky hnutí s islámem kolaborují, což jsou v praxi lidé a organizace bez negativního vztahu k přijímání lidí na útěku. Toto pojetí svobody, které je dnes u nás součástí mainstreamové politiky, je agresivní. Na antifašistické demonstraci v sobotu 6. února je Ondřej Slačálek podle mého názoru velmi přiléhavě nazval „autoritářským liberalismem“ – znamená to prosazování vlastní svobody jako nejvyšší hodnoty klidně i na úkor svobody druhých. To vše je ale legitimní, jakkoli třeba eticky problematické. Skutečný problém je trochu jinde. Navzdory zažité představě, že slova jsou „jen“ slova, takže je možné bez následků říkat a psát vlastně cokoli, má mluvená i psaná řeč reálnou moc. A pokud masivní politické hnutí systematicky líčí muslimy jako nepřátele, proti kterým je potřeba bojovat, je potřeba to brát vážně. Strategie Martina Konvičky je v tomto ohledu absurdní: v konfrontaci se svými extrémními a agresivními výroky uvádí, že jde jen o řeči na Facebooku a vlastně tak vyzývá k tomu, aby vážně brán nebyl. Jenže je. V atmosféře nenávisti, kterou právě slovem buduje Martin Konvička a jeho hnutí, prezident Zeman, ale i řada dalších politiků, se stane, že si někdo ony „řeči“ o boji proti islámu vezme k srdci. Nebo vycítí, že si najednou může dovolit víc než dřív.
Vedle bohorovných výroků politiků a samozvaných vůdců je reálně vyhrožováno lidem, kteří v České republice pomáhají lidem na útěku. Iniciativa dobrovolníků a dobrovolnic, která poskytuje pomoc na pražském Hlavním nádraží, čelí poměrně často násilným útokům. V pražských Vršovicích byl pobodán český muslim. Autonomní sociální centrum Klinika, které je známé mimo jiné svou významnou pomocí lidem na útěku, bylo po demonstracích 6. února terčem teroristického útoku pravicových extrémistů. Nikdo nezemřel. Zatím. Obviňovat z těchto násilností přímo Zemana, Konvičku, Hampla, Hrindovou, Okamuru a další by bylo zjednodušující a nespravedlivé. Ukazuje se nám ale, proč i svoboda slova má v západních demokraciích své hranice. Podněcování k nenávisti zločin je. Ve Spojených státech je v jazyce hezky zachycen vztah mezi hate crime (zločinem z nenávisti) a hate speech (nenávistnou řečí). Vazba mezi slovem a činem je totiž přeci jen užší, než se zdá. A proto není ani v liberálních demokraciích svoboda slova neomezená. Lidé, kteří vyzývají k nenávisti vůči muslimům a lidem na útěku, se od těchto násilností nijak nedistancují. V lepším případě je ignorují a dělají, že s nimi nemají nic společného, v horším případě rozvíjejí konspirační teorie o tom, že se ten člověk v Kodaňské nejspíš pobodal sám a anarchisti si to taky zapálili sami. Tak nebo onak odmítají přijmout zodpovědnost – která ovšem ke svobodě nutně patří. Je zajímavé, jak jednoznačně ji odmítají ti, kdo po každém útoku islámských teroristů vyžadují distanci a bezmála osobní omluvu každého muslima, přestože v takových případech je souvislost výrazně volnější. Svoboda bez zodpovědnosti, která navíc platí jen pro mne a pro ostatní ne, je příliš jednoduchá. Jednoduchá a nebezpečná. Nakonec může i vraždit.