27. června jsme si připomněli smutné výročí justiční vraždy paní Milady Horákové, která byla naší sestrou ve víře a já bych si moc přála, aby tato vzpomínka na ni nebyla ubrečená, jelikož ona sama ve svých listech žádala své blízké, aby se neuzavírali ve smutku. Její smrt by nám vždy měla být výzvou k následování a pobídkou do života. Dlouho jsme nad její smrtí veřejně truchlit nemohli, ale teď když už můžeme, zkusme se nebát si přiznat naši slabost, protože jedině s tím vědomím můžeme hledat síly k překonávání toho malého v nás. Slabosti nás jako jednotlivců, ale i církve, která dlouho mlčela. Vzpomeňme na slova z dopisu dceři Janě: „Já jsem už mnohé přemyslila, řadu hodnot přeřadila, co mně však zůstalo jako hodnota nepomíjitelná, bez níž já si svůj život nedovedu představit, je: svoboda mého svědomí.“
Život Milady Horákové byl již v mládí poznamenán tragédií, kdy jí během jednoho týdne zemřeli dva sourozenci na septickou spálu. Možná právě ztráta starší sestry a mladšího bratra ji později přivedla k práci pro červený kříž. Chtěla být dokonce lékařkou, ale otec její volbu neschvaloval, proto nakonec vystudovala práva. Tato její nesplněná ambice měla být cestou pro dceru Janu, jak v již zmiňovaném dopise píše: „Já bych tě ráda viděla lékařkou. Rozhodneš si ovšem sama a rozhodnou i okolnosti. Budeš-li však snad jednou stát v tradiční alma mater a poneseš si domů od promoce nejenom doktorský diplom, ale skutečnou schopnost přinášet lidem úlevu – pak můžeš být přesvědčena, že Tvá máma má nesmírnou radost.“ Jak ovšem píše dál, to nebylo to hlavní, co po své dceři chtěla. Mnohem podstatnější pro ni bylo, aby dcera ať bude dělat jakoukoliv práci, ji dělala poctivě, radostně a celou svou bytostí.
Dcera Jana Kánská přišla o spoustu chvil, které s mámou nemohla prožít. Tehdy se objevovaly názory, že Milada Horáková neměla být tak statečná, když byla matkou. Děti by ale neměly být důvodem k přehlížení zla a matky by neměly mlčet, když se děje bezpráví. Boj se zvůlí a zlomocí je pro budoucnost našich dětí důležitější než dokonalý servis a neustálá přítomnost matky. Kolik z nás od svých rodičů slyšelo, že tehdy mlčeli, údajně kvůli našemu dobru?
Hned po otci měla na Miladu Horákovou největší vliv senátorka a předsedkyně Ženské národní rady Františka F. Plamínková. Z podnětu Plamínkové začala Milada Horáková působit v právní komisi Ženské národní rady, kde se připravovaly návrhy změn československého občanského zákoníku a otázky týkající se rodinného práva a později se stala její jednatelkou. To, že pro ni hodně znamenala, dokazuje i zmínka v jednom z posledních dopisů rodině: „Dne 30. 6. Položte za mne kytičku k desce mé mateřské přítelkyně, popravené senátorky F. F. Plamínkové.“
Milada Horáková se podílela na přípravě důvodové zprávy k osnově nového občanského zákoníku z roku 1931, kde zpracovala problematiku postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, rozvedených a rozloučených manželek. Snila o společnosti, v níž ženy budou mít svá práva. Nikdo nebude utlačován a ponižován. Své sny měla odvahu nejen snít, ale hlavně je proměňovat v život.
Ještě před svou smrtí se Milada Horáková dozvěděla o těhotenství své mladší sestry Věry a k ní směřovala tato slova: „Někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák!“ Bojovala za rovnoprávnost žen a chtěla, aby žena sama měla možnost se rozhodnout, zda půjde do práce, nebo bude vychovávat děti. V tom byl její pohled nový a v podstatě stále aktuální.
Milada rozená Králová se narodila do katolické rodiny, ale všichni před její svatbou s Bohuslavem Horákem přestoupili na evangelickou víru. Rodina Horákových byla hluboce věřící a jejich víra přecházela z generace na generaci. Ke konverzi došlo roku 1926 a svou roli tu sehrála i celková nálada, která v té době v církevních otázkách panovala v Československu. Milada tento krok vzala velmi vážně a cítila potřebu myšlenkově si zpracovat toto rozhodnutí, aby za svým rozhodnutím mohla stát pevně a bez pochybností. Těžké pro ni bylo, že strýček farář, s nímž často vedla hovory o víře, přijal tento krok s pobouřením. Víru v Boha považovala za natolik vnitřní a důvěrnou záležitost, že ji spíš uváděli v úžas ti, kteří o své víře dokázali veřejně mluvit.
V dopisech, které psala Milada Horáková s vědomím blízkého konce ve vězení, se ze své víry velmi otevřeně vyznává. V dopise pro svou tchyní maminku Horákovou píše: „Vím, že Ty nad svou Golgotou zvítězíš, neboť máš víru, štít a pavézu nejmocnější. Maminko, i já ji mám. Ani nevíš, jakou mi způsobilo radost, když mi můj právní zástupce sdělil, že náš pan farář z evangelického sboru projevil ochotu mne doprovodit a duševně posilnit v hodinách, které mne očekávají. Bude požádáno, aby mu to bylo dovoleno, ale i kdyby se to nestalo, už samo to, že se ke mně přihlásil, mne posílilo a potěšilo, a tlumoč mu, maminko, mé hluboké díky za to.“
Milada Horáková měla obrovskou vůli k životu a zároveň sílu nechat si ho vzít. Cítila velkou oporu v zádech – víru, která jí byla posilou. Dokázala čelit dvěma zrůdným systémům, které se snažily člověka pokořit a zničit. Přesto, nebo možná právě proto, že prožila nacistické vězení, rozhodla se čelit další hrozbě – komunismu. Je paradoxem, že o život ji připravili až příslušníci jejího vlastního národa, který nadevše milovala. To, že se dokázala postavit tváří v tvář zlu, nám musí být nejen mementem, ale hlavně motorem pro nás samotné. Ne její smrt, ale život nám musí být příkladem. Nechtějme se dostat do její těžké situace, ale snažme se hledat ty ostrůvky zla v naší společnosti. Máme tu dnes svobodnou společnost. Často přemýšlím nad tím, kde by dnes bylo místo téhle ženy. Pořád je tu ještě hodně lidí, kteří jsou v naší společnosti stavěni na druhou příčku. Mnoho lidí zažívá útlak a možná by nebylo na škodu vždy, když budeme postaveni před nějaké rozhodnutí říci si, jak by se v tuhle chvíli zachovala Milada Horáková. Posuzujme člověka podle toho, co pro naši společnost dělá, ne podle pohlaví a dnes bych aktuálně přidala i podle sexuální orientace. Společnost je dnes v jiném bodě a některá zla jsou naštěstí minulostí, ale i v řadách církví dochází k diskriminaci ve jménu Božím. Jsem si jistá, že Milada Horáková by i dnes stála na straně menšin a proto i já věřím, že sny o společnosti bez předsudků nejsou pouhou utopií.
Dopisy Milady Horákové jsou plné moudra a pohlazení, které se neomezilo jen na její blízké, kterým byly psány. Na závěr cituji z dopisu pro rodinu: „Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zase hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná“.