V článku Ekologické problémy (Protestant 3/93) provádí Martin T. Zikmund analýzu chorob Země – neveselé čtení je to. Pátrám v paměti, leccos se snad mění, freony už jsou vykřičené. Dešťové pralesy se však scvrkávají dále i my můžeme hrdě přehlížet tu a tam kout města jak z oka vypadlý Frankfurtu nebo Vídni – těch barev, těch světel. Jaká sila nás odtrhne od těchhle vábítek? Nebo to bude až bučení sedmi krav vyzáblých, které sežerou nás ztučnělé v onom krátkém rozbřesku obžerství na Zemi?
Nechci tu přidávat k návrhům řešení, chci podat zprávu o člověku, který řešení žije.
Potkal jsem ho v Antiochii. Tam, kde měl základnu apoštol Pavel. Jmenuje se François, je kněz a člen řádu Malých bratří. Přivedla nás s kamarádem Hannesem k němu Barbora, Němka, která má ráda Taizé a žije tu v tureckém jižním pohraničí už přes dvacet let. Antiochie, turecky Antakaia, bylo pivní větší město, které nás přivítalo po úmorné cestě Sýrií. Křesťanů je tam jen hrstka a i to je výjimka, jinak je Turecko muslimské. Otevřel nám dveře vyšší šedesátník, v trenýrkách a kolem krku bílou šálu. Žije tu sám ve starém kamenném domku, na dvoře roste mandarinka a jasmín. Z poloviny pokoje, v němž bydlí, má kapli, ve druhé postel, knihovnu a piáno, vedle je kuchyň a pokoj pro hosty. Ptá se, jak dlouho zůstaneme, ale pak říká; že je to vlastně jedno, ať jsme jako doma, a vysvětluje, co a kde je v kuchyni. Z tlustých zdí, zvenku neomítnutých, opadává vevnitř občas omítka a rámy oken a okenic jsou už pěkně ztrouchnivělé, ale oprava by stála moc peněz, říká omluvně. Sedíme pak na dvorku a kamarád se ptá, může-li si zapálit. „Samozřejmě, …dal bys mi taky jednu?“
Za chvíli mizí do pokoje. Den•ně sám slouží v kapli mši. Vedle tří klasických řádových slibů skládají Malí bratři ještě čtvrtý vzdávají se jakéhokoli misionaření, ideálem je Ježíšův život v Nazaretě předtím, než začal veřejně působit, v chudobě a ústraní. Druhá strana mince oné civilnosti je hluboká – byl tichá – zbožnost.
Ráno nám chystá snídani. Jde prý hrát za chvíli tenis, vlastně ne tenis, sám si tuk proti zdi, má šedý zákal, špatně vidí a nikdo bys ním nehrál. Nakonec však nikam nejde a zase si povídáme. V kuchyni má starý kazeťák a dvě amatérsky vyrobené reprobedny, k tomu řadu kazet, většinou Bach, Mozart a Schumann. Schumann zbožňuje, vytáhne ze skříně, notový part a začne zpívat jednu jeho árii. Ve městě vyučuje pár lidí hře na klavír, francouzštině a zpěvu. „Jednou jsem s nimi dokonce uspořádal benefiční koncert. Sám jsem tam taky zpíval tady toho Schumanna… no, slova to má milostná, tak jsem to trochu přepsal, jako na Pána Boha, teda pro ně, pro Turky, na Aláha, pěkně jsem jim to před koncertem vysvětlila měli jste vidět, jak na konci tleskali.“
Před polednem se zvedá, musí se prý nachystat, protože jede na víkend za svou rodinou. Říkal to už včera, ale myslel jsem, že jsem mu špatně rozuměl. „Kdepak, já mám doopravdy v Iskandru rodinu. Je to vdova se třemi dětmi, adoptoval jsem je – nebo oni mě – tak tam jezdím vždy na víkend, přivezu jim peníze, co vydělám vyučováním, jsem tam s nimi a vracím se v pondělí“ Bleskově je – sbalen, loučí se s námi, když slyší, že už tam v pondělí asi nebudeme.(„klíč někam položte, to je jedno kam, kdo by tu co kradl“), a je pryč.
V hlavě mi znějí jeho slova, že jde o to, aby člověk byl, doopravdy byla ne se jenom tvářil, jen si na něco hrál, jenom měl. Četl jsem to už dřív u Fromma, zajímavý bonmot: být nebo mít. Tady jsem to viděl na vlastní oči, neboť François JE.