Pohledů na tradici a památky je mnoho a jsou různé. Mně se však zdá být podstatné, že nám opět začínají stát za to: za péči, námahu, finanční částky i tvůrčí rozvíjení. Vidím v tom víc než ten sentimentalitu, staromilství nebo výraz módní zbožnosti, která může být stejně pohodlná a povrchní jako předcházející „angažovanost“.
Minulému systému historické a zvláště církevní památky za námahu nestály. To mělo svou příčinu. Svou existenci zdůvodňoval režim dějinnou nutností. Bylo to alibi, kterým se vymlouval z odpovědnosti. To je, doufám, už za námi, Skončil „samopohyb“, vylhaná samozřejmost dění. Nastal čas rozhodování, čas odpovědnosti, čas skutečné cesty. Je to osvobozeni; je to radost, ale každý krok také nabývá nebývalé vážnosti. Každým krokem můžeme být blíž pravdě, ale i propasti; i ten nejlepší zápas může být prohrán chabostí vojáků věci jinak dobré. Doléhá na nás tíha odpovědnosti, závažnost rozhodnutí, náročnost okamžiku.
A tu – jako každý, kdo začal tvořit, pocítí úctu k dílu ostatních – začíná se i v nás rodit úcta a respekt vůči stopám cesty těch, kdo šli před námi. Začínáme si uvědomovat spřízněnost s tím zástupem poutníků, protože sami vstupujeme z bezcestí na cestu. Skrze svou zkušenost náročnosti jití, skrze zkušenost zápasu a hledání směru se nám památky minulosti začínají odkrývat jako stopy a svědectví o tomtéž zápasu, o rytěřování odpovědnosti na cestě časem. A odtud se rodí úcta a vážnost k nim. Kdo nikdy odpovědnost nepřijal, nezná cenu rozhodnutí. Kdo si nikdy nepřipustil pochybnost, neví nic o slávě směřování. A naopak, kdo se na cestu vydal, přijímá vděčně šlépěje jiných jako svědectví, jako posilu a naději, jako výzvu k pokračování v tom štafetovém běhu, ve kterém jde i o to, aby člověk předané cestou nepoztrácel, neprošustroval, ale doručil.
Na tento význam „svědectví a apelu“ bych rád položil důraz vzhledem k charakteru křížové cesty. Jde o výtvarné dílo. U takových děl mnoho lidi eviduje pouze formu; dovedou rozlišit slohy, styly, techniky, dovedou ocenit řemeslné zpracování nebo estetickou hodnotu. To vše má jistě své oprávnění, ale to základní zůstává často bez povšimnutí: především jde přece o sdělení, o svědectví, o oslovení – ano, o vyznání uprostřed toho zápasu, o němž jsem mluvil. Teprve nepomineme‑li obsah, lze mluvit o skutečné úctě a respektu k minulosti, a tedy i k sobě.
A ještě poslední poznámka, která se týká sepjetí výtvarného projevu a víry. Ne každému je vlastní náboženský přístup k umění. Ani víře není vždy vlastní. Sepjetí víry a umění není samozřejmé, není bez otazníků a problémů. Jako jedno ze základních varování stojí v bibli: „Nezobrazíš si Boha…“ Je totiž jednak snadné – a máme k tomu sklony – zaměnit život v odpovědnosti za uctívání předmětů, zaměnit povolání ke svatosti života za posvátnost věd; a stejně tak snadno dochází k zotročení člověka všude tam, kde se domníváme mít život, svět, bližního a Boha v maličko, přečtené, definované, definitivně vystižené bez tajemství, bez možnosti překvapení, bez nutnosti vždy znovu a znovu naslouchat, otvírat se a hledat.
Takové definitivní a neměnné obrazy si ovšem člověk nemusí vytvářet pouze dlátem nebo štětcem. Myšlenkové obrazy a slovní vyjádřeni mohou být stejně zotročující. Proto si myslím, že by jednak v dnešní technické a technokratické společnosti ono varováni znělo spíš „Neučiníš si definici Boha…“ a jednak že právě umění, které ztratilo svou popisnou roli a vyjadřuje se náznaky a symboly, které nechtějí definovat, ale odkázat k čemusi – že právě toto umění může pravdivě svědčit o tom, který pro nás vždy zůstane neuchopitelný, kterého naštěstí nikdy nebudeme mít přečteného.
Přál bych vám, aby se vám obnovená křížová cesta Na bradle takovým svědectvím stala.
Proslov Zdeňka Šorma při předávání obnovené křížové cesty 26. 3. 1993 v Kamenici nad Lipou.