Úlohou malé křesťanské menšiny v Izraeli a Palestině není žít odděleně, ale ukázat, jak je možné soužití, odpuštění a smíření. David Neuhaus
Když se zamýšlíme nad naším křesťanským posláním v Palestině/Izraeli a nad blížícími se volbami, představují obzvlášť evokativní obrazy „dobývání a kvas“. Snažíme se zorientovat v konfliktu, který se táhne po dlouhé desítky let. Dobývání a kvas jsou velmi odlišnými přístupy ke konfliktu.
Ve svém nedávném pastýřském listu napsal Pierbattista Pizzaballa, latinský patriarcha jeruzalémský: „Konflikt není něco, co je třeba překonat, ale je to situace, kdy je naše církev jako společenství věřících v Krista povolána vykonávat své specifické poslání.“ Dobýt území je konvenční způsob budování říší – království tohoto světa. Vítězství znamená nadvládu a eliminaci opozice. Neustálé prosazování moci je zárukou vítězství.
Systém, který je zaveden, ať už se jedná o diskriminaci, okupaci, etnické čistky nebo genocidu, jasně rozlišuje, kdo je vítěz a kdo je poražený. V dlouhé historii světa tento model království převládal. Přizpůsobilo se mu i křesťanstvo, přinejmenším od čtvrtého století, kdy se stalo náboženstvím říše. Poraženi byli ti křesťané, kteří odmítli „ortodoxii“, stejně tak Židé, později muslimové a všichni ostatní, kteří nepřijali křesťanskou víru.
Dobývání charakterizuje izraelské panství dnes. Projevuje se izraelskou nadvládou nad Palestinou. Jde o dobývání, které znamená diskriminaci uvalenou na palestinské občany Izraele, brutální vojenskou okupaci, která pustoší palestinská území obsazovaná Izraelem od války v roce 1967 a ničivě působí v Pásmu Gazy od října 2023. Sny a ideologie o dobývání, stejně jako samotné činy dobývání, prostupují také mnohé podoby palestinského vnímání světa i odpor vůči izraelské síle. Tyto tendence vyvrcholily hrůznými masakry v jižním Izraeli dne 7. října 2023. Mnozí křesťané cítí potřebu přiklonit se na jednu či druhou stranu a ztotožnit se s ideologiemi dobývání i s dehumanizujícími praktikami, které z nich vyplývají.
Ježíš Nazaretský však navrhuje jiný model: takový, který je vyjádřen přirovnáním království nebeského ke kvasu. V jednom ze svých podobenství Ježíš učil: „Království nebeské je jako kvas, který žena vzala a vmísila do tří měřic mouky, až všechno vykynulo.“ (Matouš 13,33)
Kvas na rozdíl od dobývání nazSůl, světlo a kvas ve Svaté zeminačuje transformaci skrze integraci. Kvas, který je sotva viditelný, se smísí s tím, do čeho je vhněten. Změna je postupná a organická, probíhá skrze symbiotický vztah, který vznikl mezi kvasem a ostatními prvky ve směsi. Rozdíl mezi kvasem a tím, do čeho je vmíchán, mizí, proměna se šíří, tak jak se kvas vstřebává do těsta a proniká každou jeho částí. Církev v Palestině/Izraeli je povolána k tomu, aby se stala takovým kvasem. Prostřednictvím svých institucí, škol, nemocnic, domovů pro seniory a zařízení pro osoby se zdravotním postižením, svou sociální pomocí a rekonstrukčními projekty církev slouží společnosti jako celku a dychtí po království, ve kterém jsou všichni respektováni a na kterém se všichni podílejí.
„Křesťané ve Svaté zemi nejsou třetí stranou, nejsou ani neutrálním nárazníkem mezi Izraelci a Palestinci, ani odděleným subjektem od svých nekřesťanských bratří,“ poznamenal patriarcha Pizzaballa ve svém pastýřském listu. „Jsou spíše solí, světlem a kvasem ve společnostech, do kterých právem patří… Křesťané sdílejí historii, jazyk, rány a touhy svých národů. Nejsou povoláni k tomu, aby se uzavřeli v chráněné enklávě, ani k útěku, ale k tomu, aby žili své povolání naplno: být součástí společnosti, sdílet její osudy a s vizí lidství ji pomáhat prokvasit zevnitř. Jde o společnost zakotvenou v evangeliu, která ukazuje, jak je možné dosáhnout soužití, odpuštění a smíření pro všechny.”
Křesťané jsou – ačkoli je jich málo – povoláni k tomu, aby se začlenili do společnosti, prostoupili ji a proměňovali; mají zaujmout své právoplatné místo mezi spoluobčany – ať už jde o Palestince či Izraelce – i mezi svými sousedy a přáteli, ať už jsou to muslimové či židé. Neusilují o izolaci ani oddělenost, nýbrž jsou povoláni sloužit, přimlouvat se a jednat ve prospěch všech. Svým jednáním prosazují hodnoty rovnosti, spravedlnosti a míru – hodnoty království nebeského. Ačkoli jsou jen stěží patrní, ztělesňují živý a nezvratný proces, který vyžaduje čas, tvrdou práci i nekonečnou vytrvalost a odolnost. Posíleni vírou jsou vedeni k vytrvalosti, aniž by podlehli zoufalství.
Výbor pro spravedlnost a mír při katolické církvi ve Svaté zemi v roce 2024 prohlásil: „Velikonoční zkušenost nás zavazuje hlásat: Vzkříšený Pán zvítězil nad smrtí i zlem a my jsme toho svědky… Jsme povoláni hlásat naději tam, kde se zdá nemožná, a vydávat svědectví o životě tam, kde se zdá, že každodenní realita slibuje jen smrt. Tato naděje se – navzdory naší nepatrnosti, podobné hořčičnému zrnu či kvasu v těstě – promítá do našeho pevného odhodlání mít stálou vizi lepší společné budoucnosti a pouštět se do práce na tom, abychom ji uskutečňovali již nyní.
Být kvasem je programem jednání. Znamená to odolat pokušení hledat bezpečí: ať už jde o útěk ze země tváří v tvář zoufalství, stahování se ze společnosti v reakci na strach, či vytváření spojenectví s nadějí na vítězství. Náš Vůdce nezvítězil, nýbrž zemřel na kříži. I naše svědectví musí být takové. Síla, která nás drží, je víra v Boha, který je vždy věrný. Právě tato víra nám umožňuje představit si budoucnost jinou, než je naše současnost. Zavazuje nás k tvrzení, že to takhle být nemusí. Nutí nás k prohlášení, že to takhle vždycky nebylo. Neseme si vzpomínku na jinou minulost, která se otevírá nové budoucnosti a odhaluje lži těch, kteří používají dobývání k odstranění minulosti a dusí budoucnost. Jak v roce 2016 potvrdili biskupové Svaté země: „Prosazujeme vizi, podle níž má každý v této Svaté zemi plnou rovnost, rovnoprávnost náležející všem mužům a ženám stvořeným k Božímu obrazu. Ať už budou přijata jakákoli politická řešení, věříme, že základní podmínkou spravedlivého a trvalého míru je rovnoprávnost. Žili jsme spolu v této zemi v minulosti, proč bychom neměli spolu žít i v budoucnu?“
Podle The Tablet, 29. 8. 2026 převedla Daniela Bísková
David Neuhaus, SJ je bývalý představený jezuitské komunity v Papežském biblickém institutu v Jeruzalémě. Syn německých Židů, narodil se v Jižní Africe; během života v Izraeli se stal katolíkem a nakonec jezuitským knězem. Jeho nejnovější knihou je Dobytí nebo kvas: Úvahy katolického kněze v Palestině/Izraeli – Conquest or Leaven: Reflections of a Catholic Priest in Palestine/Israel (Orbis Press)