Slovensko, země malých lidí a velkých hor, malých změn a velkých tradic a v poslední době i malých nadějí a velkých strachů. Vím, je to poněkud jízlivý popis. Snad je nutno říct, že ze Slovenska pocházím a mám tu zemi, její obyvatele i mnohé z jejích tradic z hloubi duše rád. Přesto ta první věta dokonale vystihuje moje zcela subjektivní pocity z posledních let. Ty se s blížícími volbami do Národní rady Slovenské republiky, které se předčasně konají letos v září, ještě znásobily.
Předvolební období je, jak už to bývá dobrým zvykem nejen na Slovensku, přeplněno sliby, vizemi a hesly různých politických subjektů a jejich zástupců. V zemi, kde žije necelých šest milionů obyvatel, si letos voliči mohou vybrat až z pětadvaceti kandidujících stran a koalic. To není zrovna málo, ale nakonec ani volebních témat by v době těsně po pandemii, v zemi, která přímo sousedí s Ukrajinou, nemuselo být málo.
Přesto pozorujeme jakýsi zvláštní paradox. Aktuální témata, jako jsou vysoké ceny energií, inflace, nedostupnost bydlení, skomírající zdravotnictví a školství, jsou ve své podstatě na okraji, nosná témata se z nich nestávají pro značnou část politiků, a dokonce ani voličů. Jistě, tu a tam se o nich někdo zmíní, především politické subjekty z demokratického spektra, jako je Progresívne Slovensko nebo Sloboda a Solidarita, pro jejich voliče jsou tato témata důležitá. Pak máme válku na Ukrajině, a to je téma vhodné především pro politiky, kteří mají žaludek na to, aby zpochybňovali podporu sousední země, která se brání brutálnímu útoku svého většího souseda. Ani válka se však nestala hlavním tématem kampaně. Tu zpočátku neslo téma přemnožení medvěda hnědého, ze kterého se mnozí snažili vytlouct co největší potenciál. Statistiky za posledních dvacet let sice prokazují, že větším zabijákem než volně žijící medvědi jsou aligátoři chovaní v zajetí (3:1), ale medvědi se sami bránit nemohou. A jak prokázaly průzkumy veřejného mínění, bojí se jich až pětasedmdesát procent Slováků.
Celkově se dá říct, že je to právě strach, co určuje společenskou náladu i předvolební kampaň nejen letošního roku. Místo Masarykova „nebát se a nekrást“, či Štefánikova „veriť, milovať, pracovať“ má nemalá část Slováků hluboce zakořeněné nepsané pravidlo, které bychom mohli zkráceně vyjádřit jako „bát se a nevyčnívat“. Jistěže jsou i výjimky. Jenomže výjimek bývá zpravidla málo. Že se odvaha říkat pravdu, nebo alespoň žít pravdivě na Slovensku moc nevyplatí, dokazují oběti výhrůžek – pěstních i ozbrojených útoků z řad novinářů či menšin, u kterých navíc dochází často i k sekundární viktimizaci, protože kdekdo ví, že kdyby lidově řečeno drželi hubu a krok, nechali si svoje vztahy, nebo třeba svoje zjištění o korupci pro sebe, tak se jim taky nic nemuselo stát. Slyšel jsem to tolikrát a od tolika lidí, že se tato témata skoro bojím otevřít s kýmkoliv, i s lidmi, které znám řadu let. Nakonec i když jsem sám – ještě jako zaměstnanec této církve – vyjádřil svůj nesouhlas s postoji předsednictva ECAV, ťukali si mnozí kolegové na čelo a překvapeně se mě ptali, proč jsem jim prostě neřekl, co chtějí slyšet. Jakoby slova, víra či přesvědčení nic neznamenaly.
Díky strachu se tak i letos do předvolební kampaně vrátila pro Slovensko už klasická témata. Luboš Blaha, místopředseda strany SMER-SD se naučil výrazně gestikulovat a z pódia křičí: „… naši starý otcovia síce porazili ten hnedý nemecký fašizmus, ale fašizmus sa vracia. Obliekol si dúhové farby, obliekol si ružové farby, dneska tu máme liberálny fašizmus a musíme ho poraziť!“. Milan Majerský, předseda Kresťanskodemokratického hnutia je v televizní relaci dotazován divákem, je-li horší korupce, nebo LGBTI, a bez zaváhání odpoví, že obojí je stejná „pliaga“ pro jakoukoliv zemi. Po doplňující otázce moderátora své tvrzení zopakuje. V další relaci pak říká, že za hrozbami pro Slovensko jsou: „… progresívna ideológia, LGBTI ideológia, rodová rovnosť, gender ideológia“. A pak je zde strana Sme Rodina, kterou založil a vede Boris Kolár, politik, známý spoluprací s mafií v devadesátých letech, ale i tím, že má třináct dětí s jedenácti ženami. Milan Krajniak, člen této strany se nechal slyšet: „pliagou nazývam komunizmus, pliagou nazývam fašizmus, pliagou nazývam transgender a LGBTI ideológiu“.
Z jejich slov mě mrazí v zádech. Ne proto, že s nimi z hloubi duše nesouhlasím, ale proto, že neustále přilévají olej do ohně v zemi, kde je společnost hluboce rozdělená, kde docházelo a dochází nejen k verbálnímu, ale i fyzickému násilí vůči zranitelným menšinám. Fyzické násilí není plodem ničeho jiného než právě těchto verbálních štvanic na domnělé viníky našich problémů, což kdysi byli Češi, Maďaři, Romové, no a teď si černého Petra vytáhli lidé s menšinovou sexuální a citovou orientací, lidé prožívající rodový nesoulad, migranti a s nimi vlastně i téměř všichni, kdo se kloní spíše k liberální demokracii než k národnímu socialismu. Nenávist a strach se zatím nabaluje jako obří sněhová koule a my ještě stále čekáme, zdali se to vůbec někdy a někde zastaví.
Slovensko potřebuje silný hlas volající po smíření a hledání cest k porozumění. Potřebuje ho jako sůl. Ano, ta narážka je zcela záměrná. Silný mandát, vzdělané zaměstnance po celé zemi, prostory a sítě k tomu mají na Slovensku právě křesťanské církve. Mohly by se z nich stát ostrůvky pozitivní deviace, kde by se ta šílená sněhová koule nenávisti nijak nepřikrmovala, ale naopak by se mohla redukovat, či snad zastavit. Kde by se mohly stírat společenské rozdíly a nezáleželo by na tom, zda je člověk žid nebo řek, otrok, nebo svobodný, muž nebo žena. Vždyť nakonec právě křesťané mají být solí země a světlem světa pro všechny bez rozdílu. Právě víra v Krista nás učí porozumění k bližním a pokoře před Bohem.
Proč tedy ten podmiňovací způsob? Protože představitelé církví ve svých veřejných vyjádřeních a pastýřských dopisech o smíření sice okrajově mluví, ať už v úvodu, nebo v závěru, hlavní obsah těchto sdělení se však nijak zvlášť neliší od výroků výše zmiňovaných politiků. Za všechny zmiňme dvě, ty statisticky největší. Římskokatoličtí biskupové varují před stranami, které: „povedané slovami pápeža Františka – podporujú „ideologickú kolonizáciu“, čiže súhlasia s potratmi, registrovanými partnerstvami, eutanáziou či genderovou ideológiou, alebo šíria dezinformácie, nenávisť a rozdelenie.“ Předsednictvo ECAV ve svém oslovení členů před volbami vyzývá, aby členové volili podle hodnot, přičemž hodnotou je kromě jiného: „Ochrana menšín, ale odmietnutie konceptu tzv. menšinových práv, ktorý je novou ideologickou diktatúrou meniacou podobu spoločnosti. Odmietnutie ideológie genderizmu ako nebezpečnej idey, ktorá stiera rozdiely medzi mužmi a ženami či zužuje politiku na otázku práv sexuálnych menšín. Odmietnutie nátlaku na spoločnosť v otázke registrovaných partnerstiev a zároveň odmietnutie inštitútu registrovaných partnerstiev ako tichej cesty k dosiahnutiu legalizácie manželstiev osôb rovnakého pohlavia a adopcie detí nimi.“ Pro férovost dodejme, že v ECAV vznikla i Výzva na hľadanie novej podoby spolunažívania s našimi sestrami a bratmi s menšinovou sexuálnou orientáciou a rodovou identitou. Je to však iniciativa vedená „zdola“ a její výsledek je prozatím nejistý, zejména vzhledem k tomu, že ECAV už prokázala, že když chce, umí vůči zaměstnancům církve i pedagogům fakulty s odlišným postojem zakročit poměrně rázně.
O předvolební situaci na Slovensku a o tom, jakou roli v ní sehrávají nebo by měly sehrávat církve, by se jistě dalo napsat ještě mnohé, je toho dost, co se do krátkého textu nevejde. Dobrého i zlého, nadějného i temného. Jak to celé dopadne, to ještě nevíme. Chtěl bych ale skončit nějak pozitivně. Pro pozitivní závěr si tedy vypůjčím slova Gerda Theissena z jeho Poeticko-kritického katechismu:
„Tam, kde je jiskra svobody,
přeskočí protest Ducha jako oheň
a křičí
po spravedlnosti
po míru
a po zachování stvoření.“
(pozn. red.: pliaga – plevel v poněkud dehonestujícím významu)
Autor je bývalý farář ECAV, nyní farář ČCE.