Rozhovor s paní Rufinou Hill
S paní Rufinou Hill z Oxfordu jsme se sešli v Praze, kam se každým rokem ráda vrací. Prožila zde totiž asi nejkrásnější část svého dlouhého života, o němž jsme si od ní nechali vyprávět.
Bude asi nejlepší, když začneme od začátku – řekněte nám, prosím, kdy a kde jste se narodila.
Jsem gruzínského původu, ale narodila jsem se ve městě, které se jmenuje Serpuchov, asi 100 km na jih od Moskvy, v roce 1911. Tam mě vychovával můj dědeček s babičkou, protože matka žila v Moskvě, studovala tam a pak pracovala. Matka byla mladá, bylo jí asi 18 let, když jsem se narodila. No a byla – jedináček, velmi rozmazlená a brzy se rozvedla. Takže svého otce jsem vůbec neznala. Jediný otec, kterého jsem znala, byl můj nepravý otec Jaroslav Papoušek, kterého jsem měla až od svých patnácti let a který byl mým nejlepším přítelem.
Pamatujete si něco ze Serpuchova?
Tam, kde jme žili, byl strašně nepopulární ředitel továrny. Můj dědeček byl v té továrně hlavním inženýrem a dělníci ho měli velmi rádi. Tenkrát, když začala revoluce, se stávalo, že oni ty nepopulární lidi násilím zavřeli do nějaké bedny a svrhli je do rybníka, nebo něco podobného. Byla jsem na zahradě a uviděla jsem jít dav lidí k sousednímu domu. I když jsem byla velmi malá, pochopila jsem, že se děje něco neobyčejně strašlivého. Tak jsem se vrhla domů říct to našim, a oni hned šli a přivedli děti toho člověka z vedlejšího domu. Dědeček tam šel a řekl: „Lidi, kluci, nedělejte nic zlého, slibuji vám, že ten člověk odjede.“ A oni ho nechali. Za chvíli jsem viděla, jak vyjel kočár a celá rodina odjela. Takže ho zachránil. Nevím proč, ale byla jsem tehdy velmi polekaná, vystrašená.
Strávila jste tam tedy dětství a rané mládí.
Já jsem tam zůstala asi do deseti nebo jedenácti let. Pak jsme jeli do Moskvy. Dědeček byl přeložen, v Serpuchově skončil, vládl tam nějaký komunista, který řekl, že mu nedůvěřuje. Dělníci přišli a řekli, že ho mají rádi a že ho chtějí, ale nesvolil jim. Tak jel do Moskvy. Ještě za studií měl za spolužáka pozdějšího komisaře, který se jmenoval Leonid Krasin. To byl velmi známý člověk, komunista, velmi liberálních názorů. Přes něho dědeček zachránil mnoho lidí, když byli třeba odsouzeni k smrti.
Jen proto, že se s ním znal ze studií?
On to nebyl jen kamarád ze studií. Když byl za revoluce v roce 1905 pronásledován, dědeček ho v Serpuchově schoval. Když potom dědeček zemřel, celá Krasinova rodina mu přišla na pohřeb.
Dědeček tedy odjel do Moskvy a okamžitě tam našel místo, poněvadž to byl brilantní inženýr. Našli jsme také kupodivu byt, našli nám školu a jeli jsme do Moskvy za ním. To mně bylo asi jedenáct let.
Tam jste chodila na gymnázium?
Tam jsem chodila na střední školu, gymnázia už v té době nebyla.
Jaké zaměření měla ta škola – všeobecné?
No, co jiného? Nic jiného tam nebylo.
Potom jste se dostala do Prahy?
Ano. Když mi bylo asi patnáct, šestnáct let.
Jak k tomu došlo?
Můj otec jako mladý důstojník rakouské armády přeběhl na druhou stranu. Vypravoval mi, jak šel s kamarádem a koupili si právě u selky kuře. Běželi a to kuře trhali vejpůl. A on kamarádovi řekl: „Já jdu do ruských zákopů.“ To bylo dost nebezpečné, poněvadž když na vás přišel nějaký kozák a tak dále, tak vás taky mohl zapíchnout bajonetem.
Ten kamarád se vrátil, kam patřil.
Rozdělili si kuře a rozešli se?
Rozešli se, ano. Rusové ze začátku byli velmi podezřívaví, a nedovolovali Čechům, Čechoslovákům organizovat legie, jako na Západě. Konečně to povolili a začaly se vytvářet legie. Do toho přišla revoluce. Komunistická…. Otec se mezitím jako mladý historik stal Masarykovým sekretářem. A Masaryk mu pak řekl, aby zůstal ještě v Rusku – když odjel do Ameriky vyjednávat o utvoření republiky, řekl mu, aby tam ještě zůstal a pozoroval. Zůstal tam otec a ještě Maxa a ještě několik lidí. Byli v Moskvě a tam je zatkli a dali je do slavného vězení Butyrky, kde je krmili trávou. Člověk jim to nemůže mít ani moc za zlé, poněvadž nebylo co jíst. Tam za ním chodila moje matka – byl totiž původně na podnájmu v jejím bytě. Tím způsobem se seznámili.
Než ho zavřeli?
Ano. A ona jim tam denně nosila, nebo snažila se nosit jídlo. Nakonec byli odsouzeni k smrti. Už se na to připravovali, ale podle toho, co mně vypravovali, české legie, které zatím dělaly tu velkou anabázi přes Sibiř na východ, se nějakým způsobem zmocnily ženy významného komisaře a ještě nějakých komunistů. Legionáři poslali rádiem zprávu komunistům, že když něco udělají komunisté jejich lidem, tak oni zastřelí ty komunisty. Načež v Moskvě přišli komunističtí velitelé do Butyrky a řekli jim: „Tak, ven! Jste volní, ale musíte být pryč z Ruska do čtyřiceti osmi hodin.“ Dostali se do baltských států ve voze pro dobytek, na podlaze zmrzlý hnůj a tak dále. Ale dojeli. Otec tehdy řekl matce, aby jela s ním. A ona s ním takhle jela. Já myslím, že jí tím způsobem víceméně udělal nabídku k sňatku. No a pak jeli domů. Přišli sem.
A vy jste se potom přestěhovala za nimi?
Já jsem zůstala u svých prarodičů – dědečka a babičky, poněvadž to nebylo pro malé dítě – někam ho posílat. Tak mě nechali u sebe jako předtím. Zůstala jsem u nich, i když jsme se stěhovali do Moskvy. Dlouho jsme o rodičích nic nevěděli, nevěděli jsme, jsou-li naživu, jestli se dostali ven. Až někdy v roce 1923 jsme dostali nějakou zprávu. To ještě nebyl v Moskvě český velvyslanec, ale byli tam čeští zástupci, no a ti podali dědečkovi zprávu. Pak jsme dostali několik dopisů, pak nám začali posílat balíky, což bylo velmi dobré, jelikož nebylo dost co jíst, a pak oni v roce třiadvacet nebo čtyřiadvacet přijeli. Byl v Rusku ještě třikrát, na rozkaz Masaryka.
Otec byl tehdy na ministerstvu zahraničí. Právě on vyjednával první pokusy o založení nějakých diplomatických styků. Tak tam byl v roce třiadvacet, čtyřiadvacet a pak v roce sedmadvacet, to přijeli naposled. Byli na nějaké recepci v Kremlu, otec byl velmi zadobře s tehdejším komisařem zahraničních věcí Čičerinem, což byl velmi kultivovaný člověk. Miloval hudbu… Bavili se spolu a otec řekl: „No, máme tu dceru a nevíme co a jak…“ A Čičerin řekl: „No, člověče drahý, tak jí vystavte český pas a vezměte ji s sebou!“ Tak mě odvezli. Když mně to otec vyprávěl, říkával: „Pak začala ta stalinská politika. No, holka, dostali jsme tě ven v poslední chvíli!“ Do Prahy jsem se dostala v sedmadvacátém roce a tam jsem byla, než jsem se vdala a odjela do Anglie. Tenkrát mi bylo patnáct šestnáct let, když jsem odjela.
V Praze jste pak určitě prožila krásné roky?
Velmi. To jsem milovala.
Na tu dobu se u nás hodně vzpomíná. Bylo to opravdu tak idylické?
Ano. Jo. Jo. To bylo krásné.
Objektivně, nebo proto, že jste byla mladá?
Já myslím všeobecně. Já myslím objektivně. Otec v té době pracoval na ministerstvu zahraničí. Občas se potkával i s Masarykem. V některých věcech mu hodně pomáhal…
Potkávala jste tedy i lidi z okruhu nejvyšší politiky?
Těžko pomyslet na někoho zvlášť. Znala jsem Benešovy, znala jsem lidi z ministerstva. No, znala. Potkávala jsem vlastně všechny důležité politiky. Byl tam tenkrát takový klub, kde se scházeli lidi z těchto společenských kruhů, „elita“. Tam jsem viděla a poznala všecky ty lidi.
Byl vám někdo blízký?
Měla jsem ráda… třeba Peroutku… Když mi bylo asi osmnáct, seděla jsem s rodiči v tom společenském klubu a kňučela jsem, že nemám peníze na to, abych mohla jet na lyže. Vedle seděl Ferdinand Peroutka a řekl mi: „Holka, já jsem vám říkal pořád, že když napíšete něco o tom ruském dětství, tak vám to otisknu.“ Vyndal tisícovku, což tehdy bylo moc peněz, a dal mi to. A já jsem jela na lyže. Trvalo to dlouho než jsem se rozhoupala, ale konečně jsem to napsala a vyšlo to v Přítomnosti a dlouho to vycházelo.
Vycházelo to na pokračování?
Ano. Tenkrát jsem začala psát a zabývat se novinářstvím. Psala jsem do Lidových novin, do Přítomnosti, taky po nějaký čas do Práva lidu.
Znala jste asi celou tu slavnou garnituru z Lidových novin. Poláčka…
No! Poláček byl můj nejdražší přítel! Ten mě měl moc rád. To byl chudák Poláček, který tak zahynul… Vodil mě vždycky do kavárny a vypravoval mi směšné historky. Byl velmi zábavný.
To byla tedy škola, odkud jste se rozhlížela po světě?
Pamatuji, jak jsem jednou přišla do Lidových novin, tam seděl otec, Ripka a ještě někdo a říkali: „Právě zabili jugoslávského krále.“ Oni tam seděli a poslouchali a telefonovali…
Pak se ovšem začala hodně horšit situace – události v Rakousku. Zaútočili na kancléřství a kancléř byl zabit. Tehdy byl na nějakou dobu úplně přerušen veškerý styk mezi Rakouskem a vnějším světem. Pamatuji, jak otec seděl v předsíni a telefonoval rakouskému vyslanci. Otec byl takový klidný člověk, něco řekl, pak dlouho mlčel a nemohl dokončit větu. A on do toho telefonu říká: „Herr Kanzler ist…“ a v půlce se zastavil. Tenkrát se ještě nevědělo, že je zabit a já jsem řekla: „…ist verwundet?“ (Je zraněn – pozn. red.) Když ten hovor dokončil, ukázalo se, že byl zabit. A pak začalo být zle. Hůř a hůř.
Válku jste prožila tady?
Ne, odešla jsem už před tím. Vdala jsem se a odešli jsme už před Mnichovem.
Stýkala jste se potom v Anglii s někým z lidí, které jste znala odsud?
Oni chtěli, abych pracovala pro českou vládu. A taky jsem tam skutečně šla. Velmi mi to zazlívala paní Benešová, která byla kmotrou mého staršího syna: „Prosím vás, co děláte, proč jste odešla od dítěte? Vždyť bychom vám pomohli, kdybyste měla nějaké potíže.“ To byla celá paní Benešová… oni neměli děti, ale měli děti strašně rádi a tomu našemu říkala „náš, náš kmotřenec“. Šla jsem pracovat na to ministerstvo a byla jsem tam až do konce války.
A co jste tam dělala?
Měla jsem ruský referát. Hlavně válečný. Dělala jsem na všelijakých věcech důvěrného rázu, např. ty strašné smlouvy s Ruskem. Pamatuji se, jak mi Ripka poslal tu první smlouvu, vojenskou, a napsal mi: „Prosím Vás, zredigujte mi to.“ A mně se postavily hrůzou vlasy na hlavě. Co oni žádali za odměnu, za tu vojenskou pomoc, to bylo … příšerný. Chtěli … no všecko. Absolutně.
Účastnila jste se tedy práce exilové vlády, a potom, když válka skončila, tak jste v Anglii už zůstala?
Ne, pak jsme přijeli zpět sem. Proti mému lepšímu přesvědčení.
Vy jste tam chtěla zůstat?
Na konci války jsem věděla, že se bude něco špatného dít. Při práci, kterou jsem dělala… Dělala jsem také na té slavné smlouvě „o přátelství a poválečné spolupráci“, překládala jsem to všecko do ruštiny – zastavili mi kvůli tomu dovolenou. Byl tam takový velký mezinárodní právník, který to všechno vedl. A s ním jsme to dávali dohromady. A on říkal: „Nezapomeňte to podepsat.“ Když se totiž dělají dvojjazyčné smlouvy, tak ty podpisy na konci – Eduard Beneš – Josif Stalin – se přehodí. To je taková etiketa. Na jedné smlouvě je to tak, na druhé naopak. A on mi řekl: „Nezapomeňte napsat ty jména, a obráceně! Aby se nespletli.“ Tak jsem to napsala: Eduard Beneš – Josif Stalin.
Takže jste „podepisovala“ Stalina?
Jo.
Co bylo s vašimi rodiči za války, odešli s vámi do Anglie?
Ne, oni zůstali tady a oba se účastnili práce ilegální skupiny kolem podplukovníka Balabána. Oba pak byli zavření – matka byla na Pankráci a otec byl zpočátku v Terezíně, když tam ještě nebyli Židé, jen političtí vězni. Zahynul někde v Rakousku, nevěděli jsme ani, kde má hrob.
A vy jste se vrátili sem.
No, a pak jsme se vrátili. Ale protože se tady začaly dít špatné věci, šli jsme zase zpět. Byli tu proti všem lidem ze Západu. Letce, anglické ženy, všechny podezřívali. A tak v roce čtyřicet osm, kdo mohl, poslal ženu domů do Anglie. My jsme jim v tom dost pomáhali.
Kdy jste odešli do Anglie?
Já jsem šla dřív, muž tu ještě zůstal. Měl přítele na velvyslanectví a ten mu řekl: „Ona je původem z Ruska, máš děti, je to nebezpečné, pošli ji zpět.“ Tak nás poslal. Syn už byl starší, už byl ve škole v Anglii, tak jsem odvezla malou dcerku, které byly asi tři roky.
Jak jste žila v Anglii?
Špatně. Bylo zle. Nebyly peníze, nebylo nic.
Měla jste nějakou práci?
Dělala jsem všechno možné.
Udržovala jste v Anglii nějaké vztahy s Čechy?
S jednotlivci, kteří se dostali ven. Třeba s jedním mladým inženýrem, jmenoval se Hnojský. Ten moc dobře znal jižní Čechy, všechny přechody do zahraničí a převáděl lidi. Dělal to dlouho. Byl to velikánský a silný chlap, zápasil jako amatér. Po nějakém čase ho začali hledat a našli ho někde na nádraží a vrhli se na něho. A on jednomu vrazil mezi oči, porazil ho a utekl. Dostal se přes hranice. Nejdřív byl v nějakém táboře v Německu, a když se dostal do Anglie, přišel k nám. Nějaký čas žil s námi. Pak odjel do Austrálie. V té době už jinak bylo těžko se stýkat. Život byl příliš těžký.
Učila jste potom slavistiku, rusistiku a vracela se k ní celý život. Znamená to tedy, že se s Ruskem ještě nějak identifikujete?
Těžko říct. S Ruskem já se moc neidentifikuji. Nedávno jsem tam byla. Mám oblíbenou žákyni z Cambridge, to je báječná holka. Po poslední zkoušce odešla do Ruska a pracovala tam na British Council. No a ta mě tam pořád zvala. Asi před čtyřmi roky jsem za ní jela, viděla jsem Moskvu a bylo to hnusný. Byla jsem ráda, když jsem se vrátila.
Proč?
Všecko co tam bylo, všecky hezké budovy, všecko je zničené. Nelíbilo se mně tam.
Cítíte se tedy jako Angličanka?
Oboje. Jsem doma tam i tady. V Čechách i v Anglii.
Máte nějaký vztah k církvi?
No, já jako Gruzínka jsem pravoslavná. První co tady v Praze vždycky udělám, když přijedu, tak jdu do toho pravoslavného kostela, kde byli zabiti ti partyzáni, kteří udělali atentát na Heydricha. To byla strašná věc. Pamatuji si, jak ke mně přišla jedna ženská na ministerstvo a říkala: „Něco se děje. Oni chodí po Londýně a sbírají šaty, které mají na sobě jména českých firem, obleky a podobně. Něco se bude dít.“ A pak se to stalo. A pak byla velká nespokojenost v armádě, myslím, že dokonce šli, a mluvili s paní Benešovou, že je to příliš, příliš drastické, že se za to příliš moc zaplatilo. Beneš říkal: „Podívejte, oni nám říkali, že Poláci a Francouzi dělají tohle a tamto, a u nás nic. Tak se něco muselo udělat.“
Prožila jste dlouhý život plný rozmanitých zvratů. Nacházíte v té různosti něco trvalého, kontinuálního?
To je těžko říct. To je příliš abstraktní.
Za rozhovor děkuje Ruth Konvalinková