Přidruženou součástí piety Světlo za zhasnutá dětství byla také přednáška, kterou o den později uspořádalo v Husově domě Sdružení přátelé Palestiny. Vystoupil na ní Stephen Kapos (87), bývalý architekt pocházející z Maďarska, pamětník druhé světové války. Jako židovské dítě se musel se svou rodinou ukrývat v Budapešti před nacisty, kteří jeho zemi od roku 1944 okupovali. Mnoho jeho příbuzných holokaust nepřežilo, on sám zůstal naživu díky tomu, že mu pomohl luteránský pastor Gábor Sztehlo. Tento duchovní dokázal ve spolupráci v Červeným křížem zachránit na konci války přes patnáct stovek židovských dětí, a sice tím, že jim poskytl falešné dokumenty o jejich konverzi ke křesťanství. Poválečná svoboda vydržela jen něco přes deset let – v roce 1956 musel Kapos znovu prchat, tentokrát před sovětskými okupanty, útočiště pak našel v Londýně, kde žije dodnes.
Kapos přijel do Prahy v rámci svého veřejného působení, kdy ve svých vystoupeních ostře kritizuje Izrael za jeho destruktivní vojenské operace v aktuálním konfliktu s Palestinou. Upozorňuje přitom na utrpení palestinských civilistů v Gaze a na Západním břehu Jordánu a vyzývá mezinárodní společenství k zastavení toho, co mnozí jiní označují přinejmenším za etnickou čistku a co on sám nazývá genocidou.
Samozřejmě přitom nepopírá, že mezi nacistickým vyhlazovacím programem a izraelskými operacemi v Gaze jsou významné rozdíly. Jenže holokaust nejsou jen koncentrační tábory a plynové komory. Jsou tu i další aspekty, některé dramatické, jiné subtilnější, a právě v nich vidí Kapos znepokojivé podobnosti. Kromě masové destrukce a desítek tisíc mrtvých, které mohou ledaskomu připomenout třeba nacistickou likvidaci varšavského ghetta, poukazuje na dehumanizaci Palestinců a jejich psychologickou a emoční zátěž, která spočívá zejména v rozdělení rodin, neustálém strachu a nejistotě, permanentním ohrožení domovů, které mohou být zničeny ve vteřině, nebo třeba i v dilematech, co si na bombardovaném území počít s nemocnými příbuznými, kteří by nemuseli přežít cestu do bezpečí.
Ve vztahu k vlastnímu národu a jeho samostatnému státu si Kapos nebere servítky. Připomíná neblahou roli židovských správních orgánů za druhé světové války při administrativní organizaci transportů. Uvádí vlastní zkušenost ze setkání s příbuznými, usazenými v Izraeli, za nimiž přijel 15 let po válce na návštěvu, a byl tehdy šokován jejich příklonem k extrémními nacionalismu. Dodnes nemůže pochopit, jak lidé, kteří sami prožili hrozné věci, mohou být lhostejní, když se něco podobného děje jinému národu. Poukazuje přitom na značný vliv státní propagandy a manipulování obyvatel prostřednictvím uměle vytvářeného strachu. To, že se tato situace nijak nezlepšuje a izraelská společnost se naopak ještě více radikalizuje, dokládá bohužel nedávný průzkum veřejného mínění publikovaný v deníku Haaretz, který přinesl šokující výsledky. Podle něj 83 % židovských občanů Izraele podporuje vyhnání obyvatel Gazy, 56 % podporuje nucené vysídlení arabských občanů Izraele a co je nejhorší, 47 % souhlasí s tím, aby izraelská armáda při dobývání nepřátelských měst pozabíjela všechny jejich obyvatele.
Kapos také odmítá zneužívání či přímo exploataci symbolů holokaustu ze strany představitelů státu Izrael. Jako příklad uvádí třeba vystoupení izraelského velvyslance na radě bezpečnosti OSN, který si teatrálně připnul žlutou židovskou hvězdu, nebo projev premiéra Netanjahua v památníku Jad Vašem, kdy použil parafrázi zdejšího motta „Nikdy více“ k obhajobě odvetné izraelské vojenské kampaně v Gaze. Tento slogan je přitom užíván jako připomínka obětí holokaustu a zároveň apel, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly. „My Židé, kteří jsme přežili všechnu tu bolest, zabíjení, ponižování a destrukci, jsme proti tomu, aby izraelská vláda využívala památku obětí holokaustu jako záminku a ospravedlnění pokračující genocidy proti Palestincům,“ říká Kapos.
Proto se také pravidelně účastní demonstrací na podporu Palestiny, požadujících zastavení genocidy. Rázně se přitom vymezuje proti některým proizraelským médiím, která o statisícových londýnských propalestinských demonstracích často buď úplně mlčí (jako třeba BBC), nebo se podle něj záměrně snaží vykreslit je jako projevy antisemitismu. Děje se tak navzdory tomu, že se těchto masových protestů otevřeně účastní tisíce Židů včetně pamětníků, kteří přežili holokaust (nebo jejich potomků), z nichž někteří také promlouvají ke shromážděnému davu z pódia a jejich projevy se setkávají s vřelým ohlasem. Ve své kritice nešetří ani britskou vládu, která je kvůli své pasivitě v jeho očích spoluviníkem izraelské genocidy.
Kapos jednoznačně odmítá sionismus, pojímaný v moderním významu tohoto slova, jak je užíváno v posledních desítkách let. Podobně jako mnozí jiní intelektuálové chápe sionismus jako přepjatý židovský či izraelský nacionalismus, který považuje za způsob smýšlení, jenž má velmi blízko k rasismu. Novodobý antisionismus, který se podobá naopak antifašismu, pak v jeho pojetí spočívá v odmítání tohoto typu sionismu, spojeného s militantní autoritářskou politikou apartheidu a s podporou okupace palestinských území. V tomto smyslu je potom zcela mylné ztotožňovat antisionismus s antisemitismem, jak se o to mnozí snaží, aby tak předem zdiskreditovali jakoukoli kritiku soudobé politiky izraelského státu.
S tím úzce souvisí relativně nová pracovní definice antisemitismu, kterou jako právně nezávazný dokument vypracovala v roce 2016 Mezinárodní aliance pro připomínání holokaustu (IHRA) a od té doby ji schválily desítky států včetně České republiky. Tato kontroverzní definice obsahuje vedle základního textu ještě 11 modelových příkladů, z nichž některé mohou být podle Kapose a dalších kritiků snadno zneužity k pronásledování odpůrců izraelské vlády a k potlačování svobody slova. Tak například když nacházíte podobnosti mezi nacismem a izraelským postupem v Gaze, nebo když kritizujete Izrael, ale opomíjíte kritiku jiných států, které jednají podobně, tak mohou být podle této definice vaše názory považovány za protižidovské. Takto by mohl být celkem snadno označen za antisemitu i sám Kapos, což je docela absurdní. Jako alternativu vytvořila početná skupina akademiků z různých zemí Jeruzalémskou deklaraci o antisemitismu, která se snaží jasně rozlišovat mezi skutečným antisemitismem a legitimní kritikou státu Izrael.
Přednáška Stephena Kapose přinesla mnoho zajímavých myšlenek a postřehů, které jsou pro české prostředí obzvláště cenné, zejména ve světle dosavadní zcela nekritické podpory izraelské politiky ze strany vlády a valné většiny médií nebo ve vztahu k nedávnému dopisu třinácti českých senátorů, obsahujícímu varování před „empatií bez kontextu“. Možná, že právě ti, kteří nás varují před soucitem s obyvateli Gazy, jenž údajně nebere v úvahu podstatné okolnosti, tuto selektivní empatii, která nehledí na žádné souvislosti, sami praktikují ve prospěch svých vyvolených, ať už je jimi kdokoliv. Z každého Kaposova veřejného vystoupení přitom vyplývá jasné poselství – univerzálně platné heslo „nikdy více“ je mementem, které si máme připomínat vždy a všude, každý den, nikoli jen tam, kde se nám to zrovna hodí.
(zpracováno podle pražské přednášky Stephena Kapose a dalších zdrojů)