Výzva k diskusi o pomníku Albrechta z Valdštejna
Byla jsem zvyklá na pomník Jožky Jabůrkové na rozhraní Smíchova a Košíř, a asi dva roky po převratu najednou zmizel. Nyní, když prý má jedno malostranské nádvoří dostat sochu Albrechta z Valdštejna, znovu a intenzivně jsem si na něj vzpomněla. Byl to pomník k poctě komunistické novinářce, která byla v roce 1942 umučena v Ravensbrücku. (Byla tam jednou z prvních českých vězeňkyň, zatčena byla už v noci z 15. na 16. března 1939.) Její socha nezmizela do neznáma – byla převezena do depozitáře Galerie hl. m. Prahy a po deseti letech ji umístili na Olšanské hřbitovy. Jisté ale je, že není, kde bývala. Špatně jsem jednou vystoupila z tramvaje, protože podle Jožky Jabůrkové jsem si po mnoho let pamatovala stanici Klamovku. Zkrátka vzniklo prázdné místo.
Senát chce prý prázdné místo na svém nádvoří zaplnit sochou osoby, jejíž jméno zná každý, ale o jejíž činy se zajímá málokdo. Tvrdit, že česká veřejnost je o Albrechtu Valdštejnovi dostatečně poučena, protože mnoho lidí před časem přišlo na zajímavou výstavu, je demagogické, přesně tak si však počíná vedoucí úředník Kanceláře Senátu ČR. Napsala jsem kanceláři dotaz, jak probíhá veřejná diskuse o soše, a dostala jsem tuto odpověď, kterou kopíruji včetně chybného tvaru vztažného zájmena:
Dobrý den!
Děkuji vám za váš zájem o Senát. Rozhodnutí umístit na nádvoří Valdštejnského paláce Valdštejnovu sochu patří Senátu, jež v paláci sídlí. Za jistou formu veřejné diskuse o Valdštejnovi lze považovat velkou výstavu „Albrecht z Valdštejna a jeho doba“, která v sídle Senátu Parlamentu PČR, ve Valdštejnské jízdárně, probíhala v loňském roce a která se setkala s mimořádným zájmem a ohlasem veřejnosti.
Odkryla také mnohá z klišé, která o Valdštejnovi české veřejnosti vnucovala komunistická moc v období totality.
Valdštejn bezesporu patří k nejvýznamnějším Čechům nejen své doby a přes kontroverznost svého působení mu náleží významné místo v našich dějinách.
Proto se Senát rozhodl umístit jeho sochu na nádvoří paláce, který vybudoval.
S pozdravem
Petr Kostka, tiskový tajemník
Kancelář Senátu, Parlament ČR
Je to text, který věrně kopíruje úřednické odpovědi-neodpovědi, jak je známe z mnoha situací, kdy se občan začne domáhat informací, které mají zůstat skryty. Místo aby přiznal, že veřejná diskuse nebyla ani zahájena, poděkuje za „zájem o Senát“ a formuluje tezi, že někteří pošetilí lidé Valdštejnovi vlastně dobře nerozumějí, avšak Senát mu rozumí lépe. A konec. Žádný rozbor, žádná argumentace.
Jan Bistranin se v následujícím článku věnuje dalším reakcím senátních úředníků. Obrátilo se na ně, pokud víme, několik jednotlivců a Masarykova společnost. Je to smutné čtení. Samotné pohoršení však nic nespraví. Nemohli by pro Protestant napsat několik textů odborníci? Historikové z ETF? Sečtělí historikové-amatéři? I kdyby to bylo jen několik narychlo sepsaných poznatků a citátů z literatury. Cokoli bude lepší než neudělat nic.
Zmínila jsem se o pomníku Jožky Jabůrkové především proto, abych naznačila, že stavění pomníků souvisí s jejich odstraňováním. Zdůvodnit odstranění pomníku je namáhavější než zdůvodnit postavení. Stavění je spojeno s nadšením, kdežto odstraňování bývá doprovázeno jinými emocemi, bývá bolestné. Nejhorší je, když se zodpovědní lidé zdůvodňovat ani neobtěžují. A nadšení? Co stavitele nového pomníku tak nadchlo na chytrém vojevůdci?
Monika Žárská
Buď sláva mu, on je pašák …
V lednu se objevila v tisku zpráva, že Senát Parlamentu ČR za několik málo milionů (snad jen za jeden a půl, ale kdoví …) pořídí pomník Albrechta z Valdštejna a postaví ho na jednom z nádvoří svého sídla –Valdštejnského paláce. Našlo se ovšem pár lidí, kteří si myslí, že stavět pomníky lidem jako tento Valdštejn není zrovna to pravé a chtěli o věci debatovat. Leč marně. Kancelář Senátu Parlamentu ČR je odkázala do patřičných mezí s tím, že o pomníku rozhodla stálá komise Senátu pro práci Kanceláře Senátu, což je orgán k tomu kompetentní, stát bude na pozemku Senátu a není o čem diskutovat. Jednu věc kancelář samozřejmě nezmínila, že totiž pomník nezaplatí ani členové stálé komise ani zaměstnanci kanceláře ani senátoři ze svého, ale z peněz občanů včetně těch, s nimiž se nehodlají bavit. Vrchnost se přece nikdy neptá, za co má peníze poddaných utrácet.
Není pravda, že by reakce Senátu neobsahovaly jakási zdůvodnění. Dovolím si čtyři uváděné důvody stručně komentovat. Píše se:
1) „Valdštejn bezesporu patří k nejvýznamnějším Čechům nejen své doby a přes kontroverznost svého působení mu náleží významné místo v našich dějinách.“ „Byl osobou rozporuplnou, nicméně i historicky významnou, která nějakým způsobem vynikla“. Nic proti tomu, ale budeme-li tímto směrem pokračovat dál, nepochybně dojdeme k tomu, že i mnozí jiní, jejichž pomníky se nedávno likvidovaly, byli historicky významní a v něčem vynikli, takže si ten pomník vlastně zasloužili.
2) K postavení pomníku vyzývá úspěch loňské výstavy „Albrecht z Valdštejna a jeho doba“. Výstava to byla nepochybně velkolepá a úspěšná. Je otázka, co na ní návštěvníky přitahovalo, zda to bylo jméno Albrechta z Valdštejna nebo ona „jeho doba“. Myslím, že kdyby v názvu této velkolepé výstavy bylo jméno jiné významné postavy onoho období, nebyla by o nic méně úspěšná.
3) Na argument, že to byla komunistická moc, která nutila českou veřejnost hledět na pobělohorskou dobu jako na dobu temna, lze snad jen říci, že v posledních dvaceti letech je to naopak – toto temné období má být zaběleno, aby pak tzv. bílé místo historie bylo opět ideologicky přepsáno.
4) Nikoho přece ani nenapadne přejmenovávat Valdštejnský palác, tak proč tam neumístit pomník jeho stavitele. Není zapotřebí psát zde životopis Albrechta z Valdštejna a vypisovat jeho „zásluhy“. Jedno však zmíním, jeho podíl na zlehčení mince a následné finanční a majetkové transakce s touto znehodnocenou mincí při konfiskacích majetků. Dá se říci „zloděj na druhou.“ A tyto zdroje použil Albrecht ke svým „bohulibým“ akcím, včetně výstavby paláce na Malé Straně.
Pomník stát bude, bez diskuse, vždyť jak se zpívá, „buď sláva mu, on je pašák …“
Snad by ale ti, kteří se na svět dívají z jiného úhlu než Albrecht z Valdštejna a neměli možnost o tomto pomníku debatovat, mohli začít jinou veřejnou diskusi – o důstojném pomníku vyhnaných evangelických exulantů, z jejichž majetků byl Valdštejnský palác financován.
Jan Bistranin