K majetkovému vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podruhé
Marek Zikmund v článku „Šlo o konfiskaci, nebo o krádež?“ (Pt 5/2012) poněkud rozčileně reaguje na článek Miloše Rejchrta „Co nebylo ukradeno, nemá být vráceno“ (Pt 3/2012).
Svůj článek začíná Marek Zikmund polemikou s Rejchrtovým tvrzením, že komunistický (ani jiný) stát nic neukradl a že stát přece nekrade, nanejvýš konfiskuje, zabavuje, znárodňuje. Rovněž nesouhlasí s Rejchrtovým tvrzením, že nebyl ukraden ani majetek německé luterské církve na území ČSR po válce, nýbrž na základě prezidentských dekretů propadl státu, který jej následně převedl např. Českobratrské církvi evangelické. Marek Zikmund rovněž nesouhlasí s Rejchrtovým tvrzením, že komunistický režim u nás nebyl nastolen intervencí cizí mocnosti, nýbrž vůlí velké části občanů proti vůli slabší části občanů, dokonce procedurou v zastupitelské demokracii běžnou. Tento svůj nesouhlas pak Marek Zikmund dokládá výčtem právních komunistických norem zločinného charakteru. Nešetří ani tzv. Benešovy dekrety a vše završuje odkazem na zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.)
Miloš Rejchrt má samozřejmě pravdu, stát nebyl a není trestně odpovědný, a tak nemohl ani nic ukradnout. Ani v Norimberku nebyla souzena Německá říše, ale její jednotliví představitelé. I nově přijatý zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vyjímá z působnosti zákona Českou republiku jako stát.
Německá luterská církev byla postižena na základě dekretu prezidenta Beneše, který se, jak známo, zasloužil o stát (zákon č. 292/2004 Sb.). Nemusí se nám to líbit, ale krádež to nebyla. Převzetí moci komunisty bylo provedeno procedurou v zastupitelské demokracii běžnou, a to za podpory, byť třeba tiché, většiny obyvatelstva. Že již za několik měsíců se to většině obyvatelstva přestalo líbit, je něco jiného.
Seznam nehorázností komunistické legislativy Markem Zikmundem uváděné bychom samozřejmě mohli ještě rozšířit. Nicméně onen seznam by měl být doplněn o radostné projevy souhlasu a servility se strany naší církve. Je škoda, že stále nemáme internetový archiv usnesení synodů, rozhodnutí synodní rady, prohlášení bohoslovecké fakulty i církevního tisku alespoň od roku 1945, lépe pak od roku 1918. To abychom si mohli znovu oživit paměť, když nás přepadne pýcha po přečtení části vládního prohlášení o nezastupitelném postavení církví a náboženských společností. To abychom si mohli přečíst o radosti nad řády práce představitelům naší církve, oživit si oslavy VŘSR, práci v KMK i Leninovu cenu míru. Oživit si vzpomínky na boj o zrno a združstevňování. Připomenout si udavače a servilní prohlášení synodu. Připomenout si znechucení některých našich církevních představitelů nad tím, že pro řadu členů církve, presbyterů a farářů mělo prioritu evangelium a podle něj jednali.
V závěru své polemiky Marek Zikmund říká: „Vzedmuté vášně budou nutným koloritem ze strany těch, kdo nedokáží přijmout, že stát může církvím něco dlužit, z naší pozice by se to nemělo obejít bez připomínky křivd, na kterých jsme se jako církve včetně ČCE sami podíleli.“ To není dobrý pohled, pokud někdo někomu skutečně něco dluží, pak jsme to my, a dlužíme něco této společnosti.
Miloš Rejchrt vyjadřuje, mírně řečeno, rozpaky nad celkem návrhu zákona. Marek Zikmund naopak říká: „Věřím, že vyjednavači na obou stranách odvedli dobrou práci a že návrh zákona přispěje ke zmírnění majetkových křivd, kterými je poslední století vydlážděno.“ I v tomto ohledu se shodnu s Milošem Rejchrtem a neshodnu s Markem Zikmundem. Vyjednávači neodvedli dobrou práci. Miloš Rejchrt se oprávněně pozastavuje nad tím, že „práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická.“ Jen tato věta návrhu zákona může být podkladem pro několik žalob u Ústavního soudu. A takových věcí v návrhu zákona najdeme ještě několik.
Taktéž se cudně mlčí o tom, za co je ta paušální náhrada. Určitě to není za nevydaný majetek pro ČCE. Při projednávání předchozí verze zákona se mluvilo o daru Římskokatolické církve, abychom po ekonomické odluce od státu nezahynuli hned, ale až později. Záhy se ukázalo, že to není tak jednoduché, protože k takovému daru by bylo potřeba souhlasu Svatého stolce. Takže ve stávající verzi zákona se jedná o odstupné poskytované státem v případě, že se ČCE zaváže, že už nic po státu nebude chtít a přestane trvat na heslu, že co bylo ukradeno (státem), musí se vrátit.
Miloš Rejchrt si přeje, „aby vládní návrh zákona ve stávající podobě Poslaneckou sněmovnou protlačen nebyl a celá věc se o pár měsíců pozdržela. Tím by se konečně otevřel uvnitř církve na toto téma rozhovor, který tak žalostně scházel.“ Projednávání zákona se pozdrželo a definitivní přijetí návrhu zákona je opožděno spíše o měsíce než týdny. Leč žádný rozhovor se nekonal. Ticho po pěšině. Synodní rada jen píše dokument o sjednocování Evropy, zatím co EU prožívá nejhorší krizi od svého založení.
To Římskokatolická církev pracuje jinak. Stačí se podívat na stránky České biskupské konference, na ChristNet či Iniciativu 17–11. Přednášky, konference, články, prohlášení kardinála Duky. Že tam není moc evangelia, je věc jiná.
Naši a.v. a h.v. předkové byli do roku 1861 na státu finančně nezávislí, pak jsme se stali církví dotovanou a po roce 1949 fakticky církví kongruovou. Za několik let bychom se, co se týče financování církve, měli opět dostat do situace obdobné té, v které byli naši předkové před rokem 1861. Zda obstojíme, záleží na tom, jak bude schopní tlumočit radostnou zvěst evangelia této společnosti. V tomto ohledu jsme však propásli, co se dalo. Ale snad není ještě pozdě.
Autor je člen sboru ČCE v Trutnově