To léto jsme byli opilí svobodou. Poprvé jsme ji dýchali, hledali, hovořili jsme o ní. Stáli jsme nekonečné fronty na víza. Spekulovali, jak se dostat co nejdál. Nic nebylo nemožné. A pak to přišlo: Přijel jsem s náklaďákem na hranici ve Folmavě a celník se ptá, kam že jdu. Tak jsem mu řekl hrdě: „Do Anglie!“ „Jak tam jdete?“ „Pěšky!“ Tak do těch papírů vyplnil: Do Anglie – pěšky. „A myslíte si, že tam dojdete?“ „Já si kdyžtak něco stopnu!“ „Tak šťastnou cestu!“ popřál mi.
Bylo to zběsilé. Jako bychom měli v podvědomí, že se musí za jedno léto stačit vše, co nám život doposud odpíral a co nám bude odpírat v budoucnu. V Londýně u katedrály svatého Pavla byl obchod s knihami a tam dávali zakázanou literaturu pro lidi z východní Evropy zadarmo. Solženicyna jsem znal, ale měli tam jiného ruského démona, Siňavského, Proces se Siňavským a Danielem, Čapkovy Hovory s TGM. S knihami na zádech jsem vypadal jak horský nosič. Nevešel jsem se do malých osobních automobilů, a když mne vzal náklaďák do Doveru, ukázalo se v přístavu, že náklad je těžší než já, a stáhl mne z korby na mokrou dlažbu. Nezlomen na duchu jsem však pokračoval dál.
Vylodil jsem se v Calais. Jenže to ráno se turistů podobných mně vylodila mračna a všichni jsme tam stáli se zvednutým palcem s nadějí, že se objeví zázračné auto do Paříže. Já navíc s jasně největším zavazadlem. Připevnil jsem na něj československou vlajku a střídal stání s pomalým pochodem. Rychlostí spojeneckých vojsk za druhé světové války jsem se pohyboval k Boulogni. Když už to trvalo několik hodin, zastavilo auto s plzeňskou poznávací značkou. Tehdy se do ciziny nejezdilo s prázdným autem. Pán s rodinou se mi nejprve omluvil, že mne nemůže vzít, a pak se zeptal, jestli mi může pomoci. Vykoktal jsem, jestli by mi mohl vzít těch pár knížek do Prahy. Vše tedy přerovnali a na spodek zavazadlového prostoru uložili můj poklad. Vzali si adresu a omluvili se, že v Praze budou až někdy na podzim. Jedinou knížku, kterou jsem nechtěl dát z rukou, byl právě Siňavského Rampouch. Když jsme se rozloučili, připadal jsem si lehký jako pták a nevím, jestli jsem do nejbližšího francouzského města dojel, došel nebo doletěl. Za tři dny jsem byl v Paříži a už jsem vyprávěl o svých zážitcích ve francouzském rozhlase. Jako politolog-amatér jsem označil zprávy o nebezpečí vpádu vojsk Varšavské smlouvy za výplod okurkové sezóny, sebral vyplacený honorář a zamířil na Rivieru do Cannes a Monte Carla.
Ještě nebyl všemu konec. Svoboda je totiž vícerozměrná, a tak jsem chtěl vyzkoušet třetí rozměr a dostat se na nejvyšší horu v západní Evropě. Zamířil jsem tedy z Riviéry na sever do Chamonix. Dalším cílem nebylo nic menšího než Mont Blanc. Bez peněz, jen tak v krátkých kalhotách. Vzhůru do hor. Paďouři jezdili horskými vláčky a filmovali na 8mm kamery. Já obětoval poslední peníze za mapu a olejovky a už jsem šplhal k vrcholu. Zřejmě bych býval stejný pošuk i s tím balíkem knih. Takto to bylo jen se spacákem. Už tam nebyly vláčky ani paďouři a masňáci, ale jen horolezci s cepíny a s horolezeckým vybavením. Pak už jen skupinky jdoucí na provazech a já už byl docela dost vysoko, ale byl večer a hodně nade mnou svítila nějaká horská chata a horolezci jen kroutili hlavou, když viděli moje polobotky. Bylo zapotřebí přejít již jen takovou malou sněhovou pláň, za kterou cestička pokračovala. Vyrazil jsem. S odvážným duchem a polobotkami jsem ušel asi patnáct metrů a najednou se přihlásil o slovo zákon gravitace a já, místo abych pomalu stoupal, začal jsem velice rychle klesat. Rychlost se na umrzlém sněhu zvyšovala a já jsem opět poznal své omezení. Sněhové pole naštěstí skončilo a pak jsem letěl po kamení, které přece jen mělo větší třecí odpor, a tak jsem se po chvíli zastavil.
Dostat se zpátky a pokusit se tento tobogan zopakovat bylo nad moje síly. Navíc byl večer a u místa, kde jsem dopadl, byla polorozpadlá perníková chaloupka. Se smutkem jsem snědl olejovky na cestu a pomalu se smířil s myšlenkou, že jsem nedosáhl vrcholu a že Mont Blanc toho roku zůstane mnou nepokořen. Zatroubil jsem k ústupu. Nějakým způsobem jsem se dostal na cestu. Všechno mne bolelo a pomalu jsem se sunul zpátky. Dole v Chamonix svítila pouliční světla a na Mont Blancu večerní slunce. Byl to zvláštní pohled. Došel jsem na kraj města. Byla už tma, pouze vrcholek Mont Blancu ještě svítil. Kolem mne jelo auto se švýcarskou značkou, zastavilo a já se zeptal, jestli ten člověk jede do Ženevy. Přikývl. Na hranicích nechtěli žádné doklady, a tak jsem dorazil do švýcarské metropole. Uviděl jsem známý vodotrysk. Protože pršelo, zalezl jsem na nějakou stavbu.
Ráno jsem se probudil, po horské expedici a noclehu na stavbě jsem byl mírně uprášený a hlavně pozůstatky po divoké jízdě na sněhu začaly hnisat. Švýcarsko je známé tím, že je tu na každém rohu lékárna. Když jsem do jedné z Apoték vstoupil, trochu se tam vyděsili a začali mne ošetřovat. Kysličníkem vyčistili rány, pak přišly na řadu obvazy a leukoplasti a mezitím se ptali, odkud jsem. Jak jsem byl takový zaprášený a potrhaný, nechtěl jsem jim to prozradit, protože toho roku jsme byli všichni hrdí na svou vlast a odcházeli jsme s vědomím, že nesmíme udělat ostudu. Nakonec jsem svou domovskou příslušnost přece jen přiznal. V ten okamžik se paní v lékárně vyděsila ještě víc, než když jsem vstoupil. „V Československu jsou ruské tanky!“ zvolala a v očích měla nepopsatelnou hrůzu. Usmál jsem se a vysvětlil jí, že už tam přece měsíc nejsou a jak je špatně informovaná. „Ale dnes v noci tam vtrhly!“ Znovu jsem se jí snažil vysvětlit, že to je nějaká fáma. Nebyla, a když jsem vyšel na ulici, již hlásal titulek v Blicku před trafikou: Dubček zavražděn? – 40 000 zatčených. Jestli to byla prorocká vize bulvárních novin, nevím. Skutečností je, že Dubček nezemřel přirozenou smrtí, ale to bylo o čtyřiadvacet let později, a těch zavřených po srpnu také nebylo málo…
Dovětek: Asi v polovině října 1968. Nebyl jsem zrovna doma, přijelo prý nějaké auto a přivezlo těžkou krabici knih. Nikdy jsem se nedověděl, kdo byli ti dobří lidé, kteří v srpnových dnech přivezli knihy, na které jsem byl celou normalizaci tak hrdý.
Převzato a upraveno z textu Srpen, Solženicyn, Gruzie a Peking, který vyšel v Satellite1-416 č. 16 21. 8. 2008, viz http://www.16.satellite1-416.com