Spirituální sestava letošního Locarna

Číslo

Mám přátele, kteří na festivalech úzkostlivě obíhají veškeré filmy jedné sekce nebo si musí udělat názor na všechny soutěžní snímky. Někteří vyhledávají nejnovější a nejočekávanější kousky, jiní vysedávají dva týdny v jednom oblíbeném kině, bez ohledu na to, co se zrovna promítá. Moje taktika je vyčkávat, než ze změti titulů v katalogu samovolně vykrystalizuje jednotící téma nebo způsob, jakým sled projekcí konzumovat, zatřídit a interpretovat.

Pro loňský virtuální ročník festivalu v Locarnu, který jinak od svého založení roku 1946 nevynechal jediné léto (které zde ovšem tradičně zahrnuje v průměru sedm bouřek denně), jsem nakoukávala film Bažina (Argentina, Francie, Španělsko, 2001) od režisérky Lucrecie Martel, jedné z patronek náhradního pandemického programu. Bažinou se táhne mimo jiné linka horečných televizních reportáží o zjevení Panny Marie, která nakonec kulminuje zklamáním filmové Momi: ta se na místo vydá, ale nic zvláštního nevidí.

Švýcarské město za horami a jezery jsem už navštívila, a být o něco bystřejší, mohla jsem si příběh úkazu z Bažiny propojit s Locarnem už dříve. Možná jsem se ale vynecháním studia turistických brožur bezděky vyhnula rozčarování Momi: Křížová cesta nad Locarnem se pro mě z mlhy na kopci vynořila až letos, jedno ráno po dešti, náhodou, když jsem vzhlédla vzhůru.

Tak se stalo, že jsem bez očekávání, opatrným pochodem úzkými uličkami městečka v přibližném směru, skoro naslepo, dorazila k úpatí stezky k Poutnímu kostelu Madony ve skalách. Festival se v Locarnu koná vždycky v srpnu, tedy ve stejnou dobu, kdy se františkánskému mnichovi na místě, kde se po půl hodině stoupání po kluzké dlažbě vynořím, v roce 1480 zjevila Panna Marie. Nahoře je nás asi deset: nějací turisté a pár lidí jako já se strakatou festivalovou visačkou, u někoho doplněnou ještě strakatější páskou na zápěstí, která je pro mimoevropany náhražkou covidového certifikátu. Je mokro a ticho, Locarno přečkalo loňskou morovou ránu a já nacházím svou letošní festivalovou nit.

Motiv, který jako první vysledovávám v tématech 75. ročníku Locarna, navazuje na mou zálibu ve filmovém zpracování obtížně zprostředkovatelného zážitku. Jako se to povedlo Alici Rohrwacher ve filmu Šťastný Lazzaro (Itálie, Švýcarsko, Francie, Německo, 2018), kde ústřední parta postav, vyvržených předchozími filmovými událostmi na okraj společnosti, navštíví bohoslužbu, ze které je ale vzápětí nevybíravě vypoklonkována. Hudba, která je přitáhla, se ale odtrhne od varhan, unikne z prostoru kostela ven a provází Lazzarovu sebranku namísto mše.

Velmi přímočaré pojítko k uvedenému měla letos v Locarnu balkánská Nebesa (Srbsko, Makedonie, Chorvatsko, Slovinsko, Černá Hora, Německo, 2021) Srđana Dragojeviće. V prvním dějství se dobrákovi Stojanovi objeví nad hlavou svatozář, jíž se ho pověrčivá žena snaží zbavit tím, že ho nutí hřešit. Ve druhém sledujeme prosťáčka Gojka, který věří, že může telefonovat se svatou Paraskevou Srbskou, spáchá příšerný zločin, a je mu – za hroznou cenu – odpuštěno. Ve třetím přichází naprostý rozklad společnosti na pozadí uctívání a posléze násilného znárodňování uměleckých děl, která mají moc naplnit hladová břicha mas. Tam, kde byl Šťastný Lazzaro nevtíravým a citlivým příběhem nenápadného zázraku, jaký by se mohl stát v Itálii vprostřed ekonomické i hodnotové krize, přichází letošní švýcarský výběr hned na úvod s dílem opulentně groteskním a vysmívačným, které zázrak karikuje.

Svatá Emi (Řecko, Francie, USA, 2021) režírovaná Araceli Lemos zase pracuje s námětem zázraku uzdravení. Střet i prolínání katolické víry a filipínského léčitelství v příběhu dvou sester, které se protloukají jako imigrantky v Řecku, je o poznání méně komiksový a senzační než Nebesa. Naopak téměř dokumentární a ryzí snímek, ze kterého smrdí rybina, vměstnaný do stísněných urousaných lokací, ústí do myšlenky, že síly, jež nás přesahují, jsou součástí nehonosné každodennosti.

Svatá Emi pro mě zároveň znamenala úvod do šňůry letošních „ženských“ filmů, druhého jednotícího prvku, který postupně propojil můj festivalový rozvrh. Představitelé managementu Locarna se před letošním ročníkem zaříkávali, že se vynasnaží o větší zastoupení žen v programu. Podařilo se to jen částečně: zhruba poloviční poměr mezi pohlavími tvůrců měla snad jediná sekce. Intenzivní přítomnost ženského prvku v oficiálním výběru ale byla nepopiratelná, i když možná trochu sváděl k tomu, aby byl vykládán jen jako něco mělkého.

Ostatně, když jsme mžourali do denního světla po jedné z jedné z projekcí – šlo zrovna o šílený sci-fi western After Blue: špinavý ráj režiséra Bertranda Mandica (Francie, 2021) o postapokalyptickém světě na jiné planetě, kde přežijí jen ženy – poznamenal můj známý, americký kritik Daniel, že odhalených hrudníků už má na celý rok asi dost. Stejně tak ve svém zhodnocení festivalu třemi hesly sáhli švýcarští filmoví novináři Giuseppe a Ruth po zkratce „krev, nahé ženy a duchové“. Nahota, stejně jako něco, čemu můžeme říkat třeba „nadpřirozeno“, přitom nepůsobila obecně povrchně ani samoúčelně.

Například Gerda (Rusko, 2021) Natalye Kudryashové má obdobné civilní východisko jako Emi, oproti ní se ovšem pustila do prvoplánově temnějšího prostředí. Neudržovaný panelákový byt, ve kterém mladá Lera zajišťuje balkónové dveře před nemocnou náměsíčnou maminkou a příležitostně utěšuje agresivního opilého otce, střídá noční klub, kde si vydělává jako erotická tanečnice pod pseudonymem Gerda. Totální nasazení hraničící se sebeobětováním dospává na přednáškách sociologie nebo v rámci praxe s dotazníky v cizích předsíních a obývácích: mnohdy jediná vlídná tvář, kterou rezidenti sešlých činžáků za celý rok vidí. Tetelí se jí za zády křídla, nebo se to jen světlo divně odráží a láme na cestě mezi okny na sídlišti a čočkou kamery? Lera / Gerda se o svůj zázrak musí postarat sama, a taky že jí nezbývá nic menšího než právě to.

Návrat od realismu k teatrálnosti načaté v Nebesích naopak představovala She Will (Velká Británie, 2021) Charlotte Colbert. Zde je to ale pompa jiného druhu – snímek je především vizuálně úlisný, jako časopis s fotografiemi luxusních interiérů na křídovém papíře v čekárně u soukromého lékaře. Jak by vypadalo Mládí (Itálie, Francie, Švýcarsko, Velká Británie, 2015) Paola Sorrentina, kdyby je natočila žena? Stárnoucí herečka Veronica se po oboustranné masektomii spolu se svou pečovatelkou vydává na terapeutický pobyt pro bohaté v odlehlém místě skotských lesů a vřesovišť. Půda je nasáklá vodou a historickými čarodějnickými procesy: tmavé bláto si najde cestu na koberec v pronajatém bungalovu, na papír, kam mají účastníci workshopu črtat krajinky, a nakonec se v přímém přenosu začne místo krutých slov řinout ze chřtánu režiséra, který Veronice kdysi tolik ublížil.

Sestup od Madony ve skalách je náročnější než výstup, protože kamenné kostky a schody pořád kloužou a zatímco nahoru se padat dost dobře nedá, cestou dolů se musím přidržovat hned několikrát. Předpověď hlásí ještě odpolední bouřku, takže večer budou muset brigádníci utírat tisíce plastových židlí na legendární Piazza Grande, kde se dodnes promítá z budky inspirované tou původní, slepenou v roce 1971 ze dvou bazénových skořepin. Jezerní městečko se rozkoukává v dalším pestrém festivalovém dni. Za týden a půl, na konci filmového maratonu, dostane She Will ocenění a Svatá Emi zvláštní zmínku, obojí v kategorii prvních celovečerních filmů, a představitelka Gerdy Anastasiya Krasovskaya bude vyhlášena nejlepší herečkou ve filmu z mezinárodní soutěže. Jinak ale budou reportům z festivalu a e-mailům mezi agenty a distributory dominovat jiné filmy. Spirituální sestava zůstane u mě v politém zápisníku – a na stránkách Protestanta.