Patřím do generace, která si po příchodu „bratrských armád“ v základní škole výrazně zhoršila známky v ruštině. Logicky. Ale taky k lidem, které přes veškerý odpor k Rusům uchvacovala díla autorů k tomuto národu přináležejících, od Gogola, Dostojevského, Gončarova, Tolstého, přes Čechova, Andrejeva, Babela, Bulgakova až po Pasternaka či Solženicyna. Snad se v tom mém neustálém stýkání a potýkání s literární širokou ruskou duší odrážela i ta moje třetina, či kolik jí vlastně je, slovanské krve.
Četba nejdůležitějšího díla posledního ze zmiňovaných spisovatelů s názvem Souostroví Gulag navíc nepostrádala pikantnosti. Děla se totiž ze strojopisu ještě v době, kdy rusofilství bylo z komunistické (z) vůle povinné a přitom se v něm čtenář podrobně dozvídal o tak hrůzných a zrůdných zvěrstvech a ideologiích, až mu z toho padala brada.
Nejde si na tuto knihu nevzpomenout při četbě autobiografické knihy Alexandra Podrabinka s názvem Sovětští disidenti. Autor, ročník 1952, Moskvan a „Gulažan“, lékař, seznamuje čtenáře se svým silným osobním příběhem v brežněvovské a andropovovské době. Od mládí žil s jednoduchým krédem – za všech okolností nežít ve lži. Za to, že svá pronásledování a pobyty v lágrech přežil a mohl je popsat, vděčil své silné vůli, štěstí a ochraně „shůry“. Jeho život je důkazem toho, že svoboda v SSSR skutečně existovala, ale za cenu nesmírného strádání. Díky vysoké osobní statečnosti si ji tam vydobylo jen pár jedinců schopných přežít surovost, tvrdost a podlost státní moci, střety s vyšetřovateli, soudci, bachaři, spoluvězni, udavači, zimou, hladem i nemocemi. Svět disentu Saša Podrabinek přibližuje i popisem setkávání s jeho osobnostmi, počínaje Sacharovem a Mandelštamovou, ale i s pronásledovanými představiteli církví, zvláště baptisty. Ale představuje i rozpory v disentu. Ukázkou toho je třeba emotivní pasáž týkající se pasti, kterou KGB nastražila na celou Podrabinkovu rodinu a která byla spojena s nabídkou emigrace pro něj, jeho bratra i jejich otce buď najednou, anebo pro nikoho z nich.
Těch pastí a pokusů o ně si vypravěč prožil mnoho – jedno z mnoha poučení si přeložme do aktuálna. Sice se týká výslechů tajné policie KGB, ale vzhledem k tomu, že lidé z této zdánlivě zaniklé organizace svlačcovitě prorostli s dnešním vedením Ruska, které považuje své občany, ba dokonce i ty na Západě, za rukojmí své zpupnosti, tuposti a nelidskosti, mohou se osobní zkušenosti autora z doby uvěznění hodit i pro náš dnešní, raději ostražitý postoj k východním medvědovitým bratrům. A to i kdyby pro změnu začali přicházet s nabídkou (s) míru a klidu: „Znovu mi dávali najevo, že na mém rozhodnutí závisí moje svoboda. Já jsem ale věděl, že lžou – nestáli o svobodu pro mne, stáli o vítězství pro sebe. Ale jak mocné bylo to pokušení uvěřit jejich slovům! Jsou to přece také lidé, proč by člověk neměl věřit v jejich čestnost? Proto je pro lidi, kteří si nevěří, lepší se s nimi vůbec nebavit.“
Proč však Rusy stále číst a proč občas přiřadit některá jejich „dokudíla“ k těm od „velkých“ autorů? Protože jak jsou dodnes strhující dávné literární postavy devatenáctého století, které neustále „iščut smýsl žizni“, hledají smysl života, byť v pokřivených poměrech, tak jsou nám blízcí i ti pozdější hrdinové, kteří se dokázali postavit stohlavé hydře komunismu. Alexandr Podrabinek k nim nejen patřil, ale taky dokázal zachytit svou dobu a svůj život velmi poutavou literární formou, nepostrádající prvky humoru.
Díky také patří již zemřelé Petrušce Šustrové, v jejímž úctyhodném překladatelském díle patří tato vzpomínková kniha k nejrozsáhlejším.
Alexandr Podrabinek, Sovětští disidenti: Vzpomínky,
Pulchra 2021