Procházím lužním lesem k soutoku Labe a Vltavy. Rozvaliny barokního statku Úpor prorostlé bezovými keři nazdobenými zářícím lišejníkem nechávám za sebou a vstupuji pod koruny gigantických topolů. Ubírám se po vltavském břehu. Jaro už je na spadnutí, po několika slunečných dnech je podloží suché, nerozbahněné. Chůze jde ale i tak pomalu. Co chvíli mi cestu zahradí bující podrost nebo kmeny vyplavené na břeh v čase záplav. Jejich kůra je pokrytá krajkou vrypů. Je to svědectví o návratu bobrů do tohoto kraje. Když už mi v cestě nebrání překážky, zbrzdím se sám pohledem na některý z obzvláště malebných stromů. Pozvolna se prodírám dál a dál směrem k soutoku, natěšený na nevšední úkaz, který lužní les nabízí – nekonečné lány sněženek. Mezi uschlým listím a zatím neprobuzenou trávou se všude objevují první jarní květy. Žluté hvězdice orseje jarní, fialové dymnivky a právě sněženky, které na labské straně soutoku sahají, kam až oko dohlédne.
Výlet je to krásný, a přece ho po celou dobu provází neodbytná nepříjemnost. Ne všechny prosvítající barvy totiž patří květinám. Les sevřený mezi rameny řek je celý posetý záplavou odpadků, které na něm zanechala voda záplav. To, co bylo vyrobeno z méně trvanlivých materiálů, se už rozpadlo a skrylo do země. Do dálky tak vytrvale svítí především nejrůznější plastové úlomky, lahve, plechovky a cáry umělých tkanin. Odpadu je všude tolik, že není možné ho nevnímat. Trvalo by tisíce hodin, než by se podařilo les alespoň částečně vyčistit.
Pohled na tu spoušť nutí k přemýšlení. Jak velký je rozdíl mezi stopami, které po sobě zanechává člověk, a „odpadem“ dosvědčujícím přítomnost zvířat. I zvířecích reliktů je totiž lužní les plný. Tady se válí ohlodané kosti, támhle zas z větve spadlé ptačí hnízdo. Mezi stvoly trávy zůstal ležet napůl ohlodaný srnčí paroh. Pod listím prosvítá skořápka vajíčka. Těžko ale nevnímat, že všechen tento odpad působí v krajině spíše jako další vrstva přirozeného ornamentu. Jako cosi patřičného, nekřiklavého. Plastová mozaika oproti tomu štípe a svědí jako podrážděná kůže. Oko se zdráhá na tomto ornamentu spočinout. Bylo tomu tak vždy? Je s člověkem a jeho životem nutně spojená ošklivost? Co by řeka vyplavila před jedním stoletím? A co před tisícem let? Přemýšlím, jdu a vidím, že mezi kmeny topolů už prosvítá osten soutoku. Posledních sto metrů je stromy neporostlých, pěšina se vine travou až na kamenitý břeh a zaniká ve vodě. Nad soutokem se do výšky tyčí věž kostela sv. Petra a Pavla. Sednu si na zem, ujídám svačinu a dívám se, jak vltavské a labské vody splývají v jedno. Dočasně oddělené se spojuje. To, co k sobě až do tohoto místa nepatřilo, stéká se do nerozdělitelného celku. Dívám se na vodu a myslím na kosti, parohy, igelitky a pomačkané plechovky. Myslím na svoje životní výhry a prohry, světla a stíny. Řeka plyne a dva ornamenty se spojují do jednoho.