Milá, široká, a snad trochu i moje křesťanská rodino,
rád bych se zde krátce zamyslel nad tím, zda již zhruba dvoutisíciletá existence naší víry dostatečně přesvědčivě sehrává úlohu onoho „ukazatele správné cesty“, kterou, předpokládám, sama chce být především.
Je nás, křesťanů, mnoho, výrazný podíl z celkové lidské populace planety.
Planety, která očividně strádá a chřadne. Protože se na ní jeden druh – člověk – samozvaně pasoval do role pána tvorstva. A nejen pasoval, co hůře, jako výsadní majitel a hospodář se tu i chová. Tedy jako mimořádně špatný hospodář. On bohatne, to ano, shromažďuje statky, pohodlní, ale hospodářství jako celek je nebezpečně blízko totálnímu kolapsu, ba zániku.
Hospodář si usurpuje stále více pro sebe, takřka systematicky hubí ostatní druhy, čerpá zdroje, které zde vesmír vytvářel po miliardy let, způsobem takřka kořistnickým; to vše leckdy jen proto, aby je naprosto nesmyslně přeměňoval v nejrůznější „spotřební hodnoty“, které pak z velké části slouží coby předmět „soutěže v jejich hromadění jednotlivci“. (Mimochodem soutěže natolik absurdní a ohledů zbavené, že jiní jedinci současně umírají z nedostatku zdrojů obživy.)
Nás, křesťanů, je dnes něco kolem třetiny světové populace. Když tedy zjednoduším, že nám přísluší též zhruba třetina odpovědnosti za zmíněné spravování božích statků, budu nejspíš přehnaně shovívavý, protože právě ve většinově křesťanské části světa ke zmíněnému hromadění a „pohrdání sténáním“ trpícího prostředí dochází nejvíc. Ale budiž.
Rádi se, dokonce s jistou slavnostností a spoustou okázalých formalit vzájemně ujišťujeme, že jsme těmi požehnanými, kteří znají skutečnou cestu ke spáse a jejichž doménou jsou láska a pokora.
Naléhavě si ale kladu otázku, kde jsou plody tohoto našeho prozření?
Nejednou jsem se již v křesťanském prostředí setkal se smělým tvrzením, že právě ta naše cesta je tou „skutečně správnou“. Kde tedy ovšem mohu uzřít onu „kvalitativní převahu“ naší cesty?
Poptávám se v tomto duchu už pár let, a tak vím, že nejeden „zasloužilý křesťan“ by mě odpovědí nabádal k větší shovívavosti k vlastnímu druhu, vysvětlil, že jedna věc je směřování, snaha, a druhá dosavadní výsledek, tak říkajíc v jeho absolutní hodnotě.
K tomu bych se ale nemohl zdržet přinejmenším dvou námitek.
První: Ano, v případě pomalého posunu vpřed jsou asi skutečně na místě shovívavost a trpělivost. Ale jsou ona dvě tisíciletí „v křesťanském podání“ skutečně ‚posunem vpřed‘ (byť tedy velmi pozvolným)?! Při vší snaze o pozitivní pohled na věc se mi opak jeví být pravdou.
A ta druhá: Jakkoli shovívaví a trpěliví k sobě vzájemně jen budeme, bude to ve výsledku úplně jedno, až trpělivost a shovívavost jednoduše dojdou naší domovské planetě, tomuto božskému ráji, který my, „páni tvorstva“, poměrně intenzivně přetváříme v šedé pohřebiště.
A přitom, když už jsem se tedy dotkl pojmu ráje, sama bible vcelku jasně naznačuje, že spolehlivým a moudrým zákonům ráje jsme se coby lidé odcizili právě v bodě, kdy jsme si začali přisvojovat posuzování, co je dobré a co špatné, kdy jsme začali vzývat vlastní rozum,…z něho si postupně vytvářet jakéhosi „pseudo-boha“, pohrdat onou neomylnou a vpravdě Boží moudrostí, kterou byl ráj spravován, která dodnes řídí veškerou přírodu kolem, a která se nabízela (ba stále nabízí) i nám.
Od té doby tedy pomalu, krok po kroku, ve jménu jakéhosi pošetilého lidského pokroku, nahrazujeme jeden funkční přírodní mechanismus za druhým našimi sofistikovanými a „stále dokonalejšími“ lidskými řešeními, která nás, objektivně viděno, ve skutečnosti stále efektivněji izolují od zdroje skutečné moudrosti, tedy od Boha.
Od Boha, ke kterému se v racionální rovině vehementně hlásíme. Stále detailněji analyzujeme bibli, tedy (pouhé) lidské záznamy událostí, které nám evidentně měly pomoci zpět na správnou cestu. Cítíme, že se „kdesi v ní“ onen spolehlivý návod skutečně nachází, jinými slovy vnímáme jakousi její nepoznanou hloubku, ale v naší domýšlivé zaslepenosti si nechceme přiznat, že se nám zatím evidentně příliš nedaří z ní to zásadní skutečně vyčítat. Utěšujeme sami sebe v liché představě, že už hodně a hezky o Bohu a víře hovořit, stále znovu a líbivěji přeskládávat slova, nás dělá lepšími.
„Strom poznání“ nás učinil velmi racionálními. Z generace na generaci si s rostoucí posvátností předáváme „tradiční“ výklady bible, neboli stáváme se stále rigidnějšími v přístupu k ní, stále vzdálenějšími ochotě podívat se na vše opravdu „od začátku“, skutečně svobodně, nezatíženě jakoukoli (ve skutečnosti limitující) kulturní tradicí,…vnímat ji více srdcem, než mozkem.
Bilance tedy poněkud neradostná. Bůh „nám ale dosud fandí“, neboli i dělá, co může, aby nám pomohl otevřít oči. To proto je dnes v populaci možno pozorovat příklon k duchovní sféře obecně, to proto se i v rámci křesťanství stále více objevují pokusy nově, „hlouběji“ prezentovat Ježíšovo učení, nové směry, nové přístupy. Je to ale na nás.
Jakási snad ješitnost či potřeba vlastního ega „nepustit jistoty, co nám dávají kus identity“, nám hojně brání se skutečně ničím nezatíženě, nově a více pokorně podívat na vlastní víru.
Mám za to, že pokud ji (tu ješitnost) necháme vyhrát, bude nás to následně stát velkou spoustu zbytného úsilí a utrpení. Protože budeme vlastní vinou donuceni opět od základu a v potu tváře vybudovat všechno to, co dopustíme zničit kvůli vlastní neochotě skutečně otevřít svá srdce něčemu, co nás mocně přesahuje, co je nepoměrně moudřejší, než „všechno naše poznání prostřednictvím plodů nevhodného stromu nabyté“.
Začal jsem tedy otázkou, zda dostatečně průkazně prezentujeme správnost cesty, po které, coby křesťané, jdeme.
Skončím proto vyjádřením naděje, že ačkoliv ji podle mého zatím rozhodně neprezentujeme, podaří se nám tuto bilanci radikálně změnit dřív, než bude pozdě…