24. srpna se v kostele u Nejsvětějšího Salvátora konalo rozloučení s hudebním kritikem Jiřím Černým. Jako vděčnou připomínku jeho celoživotního usilování otiskujeme kázání M. Rejchrta na text Zjevení 14,9–13.
„Co potřebuje člověk po smrti?“ ptá se ve spisku Jedno nezbytné Jan Amos Komenský a takto sobě odpovídá: „Za prvé: duše potřebuje andělů, vedoucích ji do nebe, za druhé: tělo pozornosti přátel, starajících se o pohřeb, a konečně potřebuje člověk dobrou pověst, která by po něm zbyla.“
K bodu prvnímu. O duši bratra našeho Jiřího se v hodinu jeho smrti postarali andělé, dovedli ho do příbytků našeho nebeského Otce. Přejme mu to, dostává se mu tam blaženého odpočinutí od všech útrap a námah. Sice poslední měsíce převážně ležel, ale to nebylo odpočinutí. Když je člověk stále bezmocnější, nohy ho neunesou, tělo ho bolí a duch ochabuje, tak neodpočívá, ale bolestně se namáhá a trápí. Když jsem si s ním při jedné návštěvě zazpíval píseň „Pán Bůh je síla má“, bylo patrné, že svou slabost svěřuje do rukou silnějších než jsou jeho. Při poslední návštěvě si od kolegy faráře z evangelického Salvátora požádal na odchodnou ještě píseň „Jezu Kriste, štědrý kněže“. Řečeno slovy apokalyptika Jana, Jiří „zemřel v Pánu“, tím jsem si jist. Teď už se mu všech Kristových štědrostí dostává naplno, teď už odpočívá, jak se po dlouhém běhu či plavbě odpočívat má.
Tam, kam ho andělé dovedli, je Jiřímu dobře. Že by mu tam ale nic nescházelo, to si říci netroufám. Přece jen mu tam asi scházejí ti, které měl rád a kteří ještě nedopluli. Ale to se také spraví, doplujeme i my dřív nebo později, však kdo v životě miluje, ať neztrácí naději. Zatím zůstaňme u toho, že andělé dovedli duši Jiřího Černého tam, kam ji dovést měli. Bod první byl 17. srpna léta Páně 2023 splněn. K bodu druhému, tedy k potřebě pozorných přátel starajících se o pohřeb těla. Nejbližší rodina, manželka a dcera se o pohřební shromáždění postaraly a přátelé z této farnosti poskytli prostory i své služby. Díky vám za to. Rozloučení s tělesnou schránkou zesnulého je cosi jako tečka za příběhem, který byl dopsán, ale bude čten nadále. Náš pobyt na světě je vždycky propojen s životy těch druhých, i těch, co už nás předešli. Připomínáme si jejich příběh, vzpomínáme, a už tím je činíme součástí naší přítomnosti. Jsou nám ovšem přítomni jinak a méně, než když jsme s nimi mohli pohovořit a obejmout je. Pohřební obřad je rozloučením s těmi, kteří k naší lítosti od nás odešli, a zároveň je ujištěním, že zůstávají s námi a v nás a my jsme za to vděčni. Vděčnost nás všech vyjadřuji i Jiřího blízkým přátelům, kteří Jiřího vytrvale navštěvovali. Své dlouhodobé přátelství s oslnivým Jirkou prodloužili až do péče o něj v období nemoci, slábnutí a vyhasínání. Starali jste se o něj, neopustili ho, když už měl blíže k pohřbu než než k uzdravení.
Bod druhý je tedy dneškem vyřízen – ale jen částečně. Jistě se ještě někdo postará, aby někde jinde, kam se nás vejde víc, mohli mnozí další přátelé na Jiřího zavzpomínat, zazpívat mu, zahrát a připomenout, co pro ně Jiří Černý znamenal a jak ho měli rádi.
Do třetice všeho dobrého podle Komenského potřebuje člověk po smrti dobrou pověst, která by po něm zbyla.
Mně osobně zůstane po Jirkovi pověst kritika, který soudí dílo a ne člověka. My evangelíci hodně dbáme na to, že skutky nejsou všechno, nemohou nás spasit, to dokáže jen Boží milost. Jinak řečeno, nejsme zcela vystižitelní tím, co konáme, nejsme jen producenti skutků dobrých či zlých. Součástí nás samých je tajemství, které sami nedokážeme plně dešifrovat, to jen Bůh nás má přečtené dokonale, my sami sebe ne. Jsme nasměrováni výš a hlouběji, než sami dohlédneme. Naše viditelné a zaregistrovatelné skutky k nám patří, ale my jsme ještě víc, než co konáme.
Na Jiřím Černém jsem oceňoval, že jako kritik jednoznačně rozlišoval autora a jeho dílo. Dílo dokázal soudit nekompromisně a břitce, autora ne. S touto jeho pracovní metodou mi jde dohromady představa apokalyptika Jana, že skutky jdou za těmi, kdo v Pánu zemřeli. Ty tam nahoru teprve dojdou, tam ta zásilka bude rozbalena a bude jasné, že to je naše, ale nejsme to my. Provázanost nás samých s našimi skutky a role Božího milosrdenství v tom všem se teprve ukáže.
Nu a při rozvažování textu ze Zjevení Janova se mi vybavil další důvod, proč šířit dobrou pověst a tedy i příkladnost Jiřího Černého. Nepoklekl před šelmou a její sochou, nepřijal její cejch na čelo či na ruku, nenechal si vtisknout její jméno. Vzpomínám na počátek sedmdesátých let, kdy jsme my mladí tušili, že tahle noc nebude krátká, ale nečekaná byla ta rychlost, s jakou si mnozí začali na klopu připínat odznáčky KSČ a zaklínat se frázemi o kontrarevoluci a nutnosti bratrské pomoci. Stalo se normou, že kdo chce ve své profesní kariéře uspět, šelmě se pokloní a do KSČ vstoupí. Jiří si s šelmou nezadal. Byl kritický i ke svým vlastním skutkům či opomenutím, sám označil nepřipojení svého podpisu pod Chartu 77 za projev strachu, ale žádný strach a obavy o živobytí ho nikdy nedohnaly k tomu, aby se poklonil šelmě a byl vůči komunistům servilní. Schytal spoustu podrazů, projevů české malosti i veliké ubohosti, ale neemigroval, ani se nevěnoval jenom sportu a soukromým zálibám, nýbrž jako jakýsi zájezdový zapadlý vlastenec vyjížděl po republice pracovat na národu roli dědičné. Takříkajíc nakypřoval půdu, a zjišťoval při tom, že leckde ledacos klíčí a zelená se. Napsal o tom: „Kdekdo nemůže být hrdina, výslechy, vyhazovy z práce a věznění snáší každý jinak. Nikdo ale není narozen k tomu, aby držel hubu, krok a čekal, až to praskne. Za dvacet normalizačních roků jsem jako potulný přehrávač desek poznal tisíce lidí, kteří se místo mlčení a soukromničení veřejně o něco snažili a v listopadu 1989 vyšli na náměstí.“ Jiří byl příkladným Čechem, neboť byl příkladným češtinářem, uměl s českým jazykem zacházet s úctou a přitom vtipně, neužíval otřepaných metafor, dokázal si vytvořit vlastní. Vyznal se dobře v českých dějinách, zvláště v těch nedávných. Dokázal upozornit posluchače na půvab českých oper a kvalitu operních pěvců, pomáhal objevovat všeličíms překrytou krásu moravského folkloru a povšimnout si jedinečného fenoménu českého písničkářství.
Výlučným milovníkem všeho hezkého českého ale on nebyl. Přes univerzální jazyk hudby, přes krásu a pravdu povedeného uměleckého díla se stal světoobčanem, obyvatelem planetární unie lidí, kteří mají uši k slyšení a srdce k přijímání. Končím citací z jeho článku z roku 2008, nadepsaného Jaké štěstí být chvíli s Leonardem Cohenem: „Na konci sobotního večera mi byl vytoužený, dlouho nedostupný Kanaďan tak blízký, jako bych s ním už taky večeřel. Jako bych s ním stál na pódiu v jednom sboru s muzikanty, ale i s techniky a bedňáky. Všichni se rozloučili písničkou starou přes půl století Whither Thou Goest. Americký autor Guy Singer se inspiroval ze starozákonní knihy Rút. I s archaickou angličtinou Bible krále Jakuba: Kamkoli se obrátíš, půjdu, a kdekoli bydliti budeš, i já bydliti budu; lid tvůj, lid můj a Bůh tvůj, Bůh můj. Jak velké štěstí chvíli bydliti s Leonardem Cohenem.“
Závěr mé homilie se vnucuje: Jak veliké štěstí, že jsme chvíli mohli bydlet s Jiřím Černým. Haleluja, haleluja!