Nedávno jsem na HBO shlédl dokumentární film Duše Ameriky. Oficiální upoutávka oznamuje, že „dokument zkoumá témata a příběhy z dějin Spojených států zachycené v úspěšné knize spisovatele Jona Meachama z roku 2017 s názvem The Soul of America: The Battle for Our Better Angels.“
Film mne překvapil jasným, jednoduchým svědectvím, které jde proti obecné náladě, obecnému duchu uvažování o současném stavu světa. Duch současné doby, jak jej osobně zachycuji posledních několik let, by mohl vypadat třeba takto: svět se polarizuje a to je velmi nebezpečné. Ještě nikdy nebyla tak vyhrocená situace. Tohoto ducha vyjádřil velmi důkladně a logicky v nedávné době Barack Obama v rozhovoru, jehož překlad si můžeme přečíst v časopise Respekt 2020/48. Mj. tu říká: Ještě v roce 2008 jsem obvykle přijel do malého města, tam měli svoje vlastní noviny a jejich majitel nebo šéfredaktor byl konzervativní chlápek vystříhaný na ježka nebo možná s motýlkem pod bradou, letitý republikán. Neměl mnoho pochopení pro rozhazovačné liberály, ale sešel se se mnou a napsal pak editorial, ve kterém stálo: „Je to liberální právník z Chicaga, ale zdá se to být celkem slušný chlap a má pár dobrých nápadů.“ A místní televize mi normálně poskytla prostor. Dnes však jedete na stejné místo a noviny už neexistují a v každém holičství běží Fox News. A předsudky o tom, kým jsem a čemu věřím, jsou tak zásadně odlišné, že je opravdu obtížné je prorazit. Obamův rozhovor je jako celek optimistický, není to klišé, doporučuji ke čtení. Jako určitý stereotyp však vnímám právě poukaz na to, že dnešní doba je horší než minulé, protože je víc vyhrocená. Obama už nemůže přijít do malého města a mluvit s konzervativními lidmi – rozumím tomu mezi řádky takto: Nikdy tady nebyla tak vyhrocená situace. Šance na zlepšení je opět o něco nižší.
Film Duše Ameriky mi svým způsobem otevřel oči pro zcela jiné čtení současnosti. Na pozadí velkých příběhů z dějin USA Jon Meacham dokazuje, že dnešní stav vůbec není bezprecedentní, naopak patří ke zcela jasné linii, kterou bychom mohli klidně (vyhroceně) nazvat válka mezi dobrem a zlem. Dobro jsou lidé, kteří prosazují demokracii založenou na lidských právech, která se opírají o to nejlepší z křesťanství – vrcholem bylo přijetí zákona o občanských právech prezidentem Johnsonem; zlo jsou lidé, kteří prosazují nacionalismus a rasismus – např. nenávistné Trumpovy tweety přirovnává Meacham k nenávistným titulkům McCarthyho v padesátých letech.
Meacham ukazuje, že právě za Johnsona byl prosazen zákon, který odstranil důsledky rasistické reakce na občanskou válku. Za Johnsona, který by ještě v šedesátých letech rozhodně nebyl vnímán jako člověk, který by něco takového chtěl a mohl prosadit. Dále Meachem připomíná např. velmi tvrdou reakci za prezidenta Wilsona, když se pokoušely ženy obhájit právo volit. Docházelo k mnohému porušování lidských práv ze strany tehdejšího státu. Za metody, které byly proti stávkujícím ženám v USA používány, by se rozhodně nemusel stydět ani Alexandr Lukašenko. Menachem popisuje, jak se ve věznici v Occoquanu začala hromadit spousta politických vězeňkyň. Ženy konaly hladovky, byly mučeny. Byly násilím připoutány k židli, do krku jim strčili hadici, na konec hadice trychtýř a do trychtýře dávali celé kusy jídla. Ženy zvracely, krvácely z nosu, zůstaly jim doživotní následky, jako např. Alici Paulové. Meachem dále popisuje tradiční americký rasismus a problematickou reakci státu po útoku Japonska na Pearl Harbor. Američané připravili občanům USA japonského původu koncentrační tábory. Dokument přináší rozhovory s některými pamětníky.
Dokument nechce říci: nemá to smysl, všechno už tu bylo, Trump je jen výsledkem mnohaletého zápasu mezi solidaritou a nenávistí. Dokument chce říci: Ano, všechno už tu bylo, ale mnoho se podařilo, to co se teď (za Trumpa) děje, není výsledek bezprecedentní situace, je to součást zápasu o lidská práva, který se v USA vede od samého začátku. Má smysl bojovat, protože se mnohé podařilo, tento zápas má mj. mnoho mučedníků, kteří se obětovali.
Osobně bych dokument doporučil jako studijní materiál na střední školy. Ukazuje Ameriku v jiném světle, než je zde běžné – nikoli černobíle – ale se snahou o objektivní pohled z hlediska etiky lidských práv. Osobní rysy politiků tak ustupují do pozadí (Johnson) a jako podstatné se ukazují kroky, které vedly k naplňování ideje lidských práv tvořících protiklad k idejím, které vedly k rozvinutí otrokářské rasistické ideologie. Meachem ukazuje, že současná napětí jsou součástí této cesty a není jisté, jak to dopadne. Meachem je podobně jako Obama optimista, dokáže vidět v dějinách USA pohyb dobrým směrem a občasné propady – jako např. za Trumpa – jen jako dočasný propad. V tomto smyslu je film střízlivý, neplyne na vlně hysterie strachu ze současných digitálních technologií, které prý vedou k větší vyhrocenosti a tím beznadějnosti. Meachem nám vzkazuje: nenechte se uhranout, všechno tohle už tu bylo. Trump není originálnější než třeba McCarthy.
Duše Ameriky
Dokumentární; USA, 2020, 74 min
Režie: Katie Davison