Škoda, že čeština nesvede totéž, co španělština. Ta má v tázací větě hned dva otazníky, jeden, obrácený hlavou dolů, na začátku věty a druhý, normální, na konci. Spojení současná evangelická poezie by si totiž alespoň dva otazníky zasloužilo; otázek, které jsou v něm skryty, je ale ještě více. Existuje současná evangelická poezie? Pokud ano, jak existuje? A jaká je? Má nějakou úlohu v církevním či sborovém životě? A tedy také: proč a jak o ní psát? A jak o ní psát do nikoli literárního nebo kulturního, ale do evangelického, byť i nezávislého časopisu? První z těchto otázek se dá zodpovědět ještě poměrně snadno: současná evangelická poezie (a šířeji umělecká literatura) přece samozřejmě existuje. Jasně to dokazují texty v literatuře poměrně renomovaných Pavla Rejchrta (připomeňme za jiné alespoň sbírku Světlo a čas večera, Stefanos, Jindřichův Hradec 2003), Jana Balabána či Petra Pazdery Payna, ale také teprve přednedávnem pro širší veřejnost „objevené“ básně Jiřího Šimsy (Navzdory, Eman, Benešov 2005) a Jakuba S. Trojana (Jiskření a zážehy, Zdeněk Susa, Středokluky 2004), popřípadě i posmrtně vydaná sbírka Milana Mrázka (Na okraji, Eman, Benešov 2004). Je tu také více než stostránková čítanka Evangelického kalendáře na rok 2005, kterou uspořádal již zmíněný Petr Pazdera Payne a v níž kromě próz najdeme i básně autorů – jak sám pořadatel ve slovu ke čtenáři píše – „mé generace … narozené plus minus v šedesátých letech minulého století“, tedy verše celkem skoro dvaceti básníků, z nichž mnozí již i pravidelně publikovali jinde či dokonce vydali samostatné básnické sbírky.
Náš výčet přitom ani nechce být naprosto úplný a vyčerpávající. Má jen ukázat, že samotný jev současné evangelické poezie nejenže existuje, ale dokonce se zdá prožívat období zřejmého, docela snad i institucionalizovaného rozkvětu. Nejenže nakladatelství Eman založilo ediční řadu poezie Otisky, kde prozatím vyšly dva svazky poezie českobratrských farářů, nejenže i tento měsíčník má svou pravidelnou literární část, redigovanou básnícím kazatelem Jiřím Šimsou, dokonce i velmi oficiální a v církvi prestižní Evangelický kalendář se tedy odhodlal tisknout jako svou součást „světskou“ poezii a svým způsobem jako by tak oficiálně přitakal prolomení tradičního evangelického omezení verše na modlitbu a duchovní píseň. Ale právě v celku spíše nepříznivé přijetí čítanky EK, které je možno alespoň z části pozorovat z reakcí otištěných v letošním čtvrtém čísle Českého bratra, zároveň velmi výmluvně ukázalo na problematickou pozici nebohoslužebné poezie v evangelických řadách. Naprosto tu přitom nejde o posuzování kvality či vhodnosti koncepce beletristické přílohy EK ani o hodnocení jednotlivých – zjevně dosti protikladných – postojů, tedy stanoviska „pro“ a „protipoetického“. Zamítavá reakce na beletristickou část EK nám spíše může být příkladem tradiční evangelické nedůvěry ke sféře „světské“ umělecké literatury. Budiž v této souvislosti prominuto několik všeobecně známých ilustrací z minulosti. Už Jan Blahoslav napsal svou proslulou Filipiku proti misomusům, tedy polemiku těmi, kteří ve staré Jednotě nepřáli nejen umění, ale ani vyššímu vzdělání – a bez této úspěšné polemiky by nebyly představitelné ani zahraniční univerzitní vzdělání, natož beletristická tvorba Komenského; velcí „národně romantičtí“ evangelíci Palacký, Šafařík a Kollár se sice soustředěně věnovali poezii, ale chápali ji jako prostředek národního hnutí i jako nástroj oživení českých reformačních tradic – Kolár přitom svou literární a kazatelskou práci dost přísně odděloval; Jan Karafiát sice psal beletrii, ale své nejznámější dílo, Broučky, velmi dlouho ani nevydával pod svým jménem, spojeným tedy po desetiletí pro veřejnost pouze s kazatelskou a organizační prací. Budiž dobře rozuměno: nejde nám tu o příliš zjednodušující a v důsledku zavádějící a klamné rozlišení postojů na proumělecky „progresivní“ a protiumělecky „zpátečnické“. Rezervovaný postoj k umění je zkrátka po staletí pevnou součástí evangelické identity.
Patrné je to i ve srovnání s katolíky: umění tu bylo od počátku pevnou součástí způsobu oslovení jedince i veřejnosti, vytvářely se umělecké tradice i skupiny, tak třeba takzvaná katolická moderna zlomu 19. století s řadou výrazných uměleckých osobností, když už pomineme autory dvacátého století jako Zahradníček, Rotrekl, Bochořák a jiní. Je snad proto katolicismus „správnější“ či „modernější“? Takové posuzování přeci vůbec není možné ani přípustné. Ale o co by na evangelické straně vlastně mělo ve vztahu k poezii jít? O vytvoření „uměleckých skupin a směrů“? A v konečném důsledku třeba i o to, aby bylo o evangelické literatuře možno napsat učenou knihu, jakou o české katolické beletrii před časem napsal M. C. Putna, a následně přiřadit do seznamu maturitních témat příslušnou otázku? Nebo je snad vůbec představitelné posuzování sborů a seniorátů podle „výnosu básníků na hektar“? Takové absurdní cíle ani představy naštěstí nikdo nemá a je zároveň naprosto zřejmé, že klíčovým Slovem evangelíků bylo a je jiné slovo, než to básnické. Problém se tu tedy jeví spíše z opačné strany. Do jaké míry může evangelictví vstřícným postojem k poezii ztratit část své vlastní identity, pozbýt kus vlastní osobitosti a svérázu? Snad v poezii opravdu může být skryto riziko směřování církve od jistot reformační tradice k „veřejnému okrašlovacímu spolku“. Nepoukazují ale týmž směrem i oficiálně vedené diskuse o barvě a opentlení kazatelských talárů? Kde je hranice mezi přizpůsobením době a lpěním na tradici, mezi ekumenickým splýváním a udržením pevných obrysů své vlastní, tedy nikoli jednoduše automaticky lepší, ale třeba pro mnohé schůdnější cesty? Z tohoto úhlu pohledu snad také přestává být otázka literatury v porovnáním s jinými, jistě naléhavějšími a palčivějšími problémy církve i sborů, naprosto okrajovým a snad i trochu umělým problémem, který se jinak snad i oprávněně pro mnohé může jevit být vzdálen „běžným a obyčejným lidem“, může se zdát být pseudootázkou „nějaké elity“, jak zaznělo ve výše zmíněné diskusi o EK v Českém bratru. Není mojí snahou na právě položené otázky najít odpověď. Jde jen o zjevnou skutečnost, že z povahy věci i z hlediska sborů a církve nemůže přes veškerou snahu a podporu nebýt evangelická poezie než záležitostí okrajovou, třeba i mimoběžnou a snad i podezřelou či pro někoho dokonce nebezpečnou.
Takováto mimoběžnost má ale navíc i svou druhou hranu, obrácenou k většinovému, „oficiálnímu“ proudu umělecké literatury. Jak napsala Barbora Veselá v pátém čísle letošního ročníku Českého bratra, vyznačuje se evangelická kultura mimo jiné nevyčnívanou a nehalasnou skromností, existencí v ústraní a také vnitřní nesoudržností, která vlastně neumožňuje rozpoznat evangelické umění jako takové, ale jen „řadu lidí, kteří zpívají, hrají, malují, veršují, píší a tančí“. Většina z nich ale, dodejme, nemá zjevně touhu po veřejném uznání, netvoří „na kšeft“ a vůbec už se nemíní promalovat do sbírek Národní galerie či propsat do čítanek. Poezie tak často vzniká jako ryze soukromá záležitost a podstatně se tak liší od básnictví veřejného. Autor tu není vystavován tlaku požadavků literárních uskupení, časopisů, kritiky a širšího publika: na druhou stranu zůstává ale i v uměleckém světě opět mimoběžný. Dokladem může být třeba pozdní sběr veršů J. S. Trojana nebo až posmrtně vydané básně Milana Mrázka, ale konec konců i z hlediska literárního trhu také do jisté míry mimoběžná pozice literárně snad nejzabydlenějšího evangelického autora, Pavla Rejchrta. Tato druhá osamělost způsobuje i jistou nezařaditelnost evangelické poezie z hlediska literárních dějin. Žádná báseň jistě nemůže vznikat ve vzduchoprázdnu, bez literárních souvislostí, analogií a třeba i vlivů. Co je ale literárnímu historikovi platné, když svede rozeznat třeba podobnosti básní J. S. Trojana s epikou Halasovou či Kainarovou? Když shledá obdobu některých Šimsových textů s undergroundovou poezií, tak třeba s verši Jirousovými nebo Bondyho? Když může zpozorovat blízkost některých Mrázkových veršů s básněmi Hrubínovými či s takzvanou poezií všedního dne? Jednotlivé texty snad třeba i v těsném sousedství těch kterých literárně zavedených jevů vznikaly, často se ale dostávají do ruky čtenáři s opožděním třeba i několika desetiletí a zaznějí tedy do zcela jiného kontextu a situace. Je tedy evangelická poezie dopředu odsouzena k existenci jen v okruhu osobních známých, nejvýše v rámci poněkud širšího, konfesně vymezeného okruhu publika? Možná i zde mohou být kořeny „neklidu až drastického“ a „zvláštního druhu disharmonie“, podle vyjádření Pavla Rejchrta v pátém čísle ČB možných to rozpoznávacích příznaků křesťanského umění v dnešním světě.
Nemůže ale být ona mimoběžnost vzhledem k oficializovanému literárnímu dění také výhodou? Nemůže zároveň znamenat méně literární stylizace, méně ohledu na panující estetické normy? A nemůže tedy v důsledku dávat veršům více opravdovosti, nestrojenosti? Nemůže tak přinášet otevřenější, nezkreslenější a třeba i syrovější obraz lidského nitra? Snad ano. Alespoň k sobě samému takřka bezohledně drásavé texty Pavla Rejchrta či Jiřího Šimsy se tomu zdají nasvědčovat. Ale je právě analytický pohled do nejhlubšího nitra tím, co může a má dojít v evangelickém prostředí uznání? Neměl by se na evangelickou poezii jako celek vztáhnout požadavek, vyslovený Miroslavem Brožem speciálně nad čítankou EK ve čtvrtém čísle ČB, totiž aby přinášela především nebo i výhradně „něco, co potěší, povzbudí, poučí“ a nenutila čtenáře „prokousávat se osobními pocity autorů, vzdálených od nosného společenství“? Snad by to bylo správné a dobré. Potíž je, že většina toho, co lze za současnou evangelickou poezii označit nebo co se takto samo chápe a označuje, tak nečiní. Otázkou je, má-li pak být součástí EK. Ale bylo by tu východiskem souzení a zavrhování? Literární věda zase bude v otázce upřímnosti a pravdivosti obrazu básníka ve verších skeptická z jiného důvodu: nikdy přece nelze jednoduše ztotožnit text s jeho autorem, onen „píšící subjekt“, stojící jakoby na prahu reality světa a reality textu, je přeci vždy něco tak trochu, nebo i velmi jiného, než skutečný člověk v celé své mnohostranné a mnohovrstevné úhrnnosti. Řečeno jinak: nic, co se lze dočíst v beletristickém textu, není bez dalšího a jednoduše jen a jen autor sám, i kdyby se tak text nastokrát tvářil.
Přesto snad mohou být verše rovnoprávným pohledem do vnitřního světa bližního, i když se jistě nejedná o přímý obraz vnitřního světa autora, ale spíše o jakýsi „cvičný model“. Jako čtenář se s ním jistě mohu zásadně lišit v postoji k umění, mohu mít jiné zážitky, osudy i názory, mám právo zásadně a do morku kosti nesouhlasit – i tehdy se ale přeci mohu něco velmi podstatného dozvědět, třeba i o svých postojích, hranicích možností, zásadách, o své schopnosti tolerovat a nesoudit druhé, přijímat i to, co mi není blízké, příjemné nebo srozumitelné, ale co pro druhé zjevně cosi podstatného znamená. Měl bych si být také vědom určité nutné stylizace, které se žádná, byť i nejupřímněji zamýšlená básnická výpověď o našich „vnitřních událostech“ nemůže z povahy věci vyhnout. Bylo by ale velmi škoda pominout s poezií tuto básnickým tvarem zprostředkovanou (a někdy třeba i velmi komplikovaně nebo provokativně zprostředkovanou) příležitost setkání s druhými. Bylo by škoda vyhnout se možnosti poměřit své vlastní nitro s odleskem nitra druhého a konec konců i konfrontovat své vlastní představy o povaze, místě a funkci poezie s představami jiných. Zdá se přitom, že právě současná evangelická poezie díky zřetelně menší míře berliček dobové literární stylizace takové setkání nabízí v míře pro „oficiální“ poezii neobvyklé. Jedním z klíčových motivů „evangelických básní“ také zpravidla bývá život ve víře – ne snad prvoplánově, povrchně programově, nejedná se naštěstí o jakýsi „zveršovaný Heidelberský katechismus“. Básnící evangelíci se zpravidla – řečeno trefnými slovy Barbory Veselé – „nenutí do výrazu na první pohled křesťanského, a přesto, nějak samo, spontánně a mimoděk je znát vyrůstání ze stejné, společné půdy“. Krajní argument „odmítačů“ by tu ovšem mohl znít nápadně podobně známému tvrzení onoho muslimského vojevůdce, který kdysi dávno nechal vypálit proslulou Alexandrijskou knihovnu: „buď tyto knihy obsahují totéž, co Korán, a pak jsou zbytečné, nebo obsahují něco jiného, a pak jsou škodlivé“. Ale bylo by skutečně dobré tak radikálně s knihami zavrhnout i osudy, zkušenosti, myšlení, cítění a fantazii těch druhých? A proč bychom právě v této věci měli a směli být samospravedliví?
Riziko tu ovšem je. Je potřeba svůj rozumějící subjekt čtenáře poměřit s tvořícím subjektem autora. Tedy hned dvojitá subjektivita. Po podvojné mimoběžnosti další – z jistého úhlu pohledu snad komplikující nebo i nebezpečná zdvojenost. Nedůvěře k subjektu právě v poezii přitom lze velmi dobře rozumět: moderní kultura od romantismu totiž ze subjektu často učinila ústřední hodnotu a leckdy i cíl a smysl směřování. Ze svobody, potřeb a prožitku jedince si pak udělala velmi náročivou a moderní společností až hekticky i zhoubně vzývanou modlu. Na druhou stranu ale při čtení básní tak jako tak nemůžeme rozumět a třeba i mluvit než zase pouze sami za sebe. Pokud tedy povím sám za sebe: některé verše Milana Mrázka, třeba ty o poslední službě jednomu spolubratru před popravou v padesátých letech, pro mne znamenaly velmi silné setkání s bližním, ačkoli jsem ani Mrázka, ani onoho bratra nikdy nepoznal. Některé drsné Šimsovy verše jsou pro mne natolik provokativní, že tuto zprávu o nitru a životě druhého nesvedu jen povýšeně „odmávnout“ rukou. Lehkost a nápaditost metafor a suverenita tvaru básní J. S. Trojana pro mne byly radostným průhledem do netušeného rozměru duchovního života váženého teologa. A nelehké, hořké básně, prózy i dramata Pavla Rejchrta se pro mne staly fascinujícím zjevením, které mne stále znovu nutí promýšlet i procítit své vlastní naděje a krize víry i nedověry „velmi pozdního příchozího“. Zároveň ale vím a s respektem uznávám, že pohled jiného může být jiný, že tytéž texty mohou být pro druhé stejně dobře pohoršením či kamenem úrazu a že stejnou službu jistého typu svědectví může někomu jinému vykonat také něco jiného než poezie – a třeba i mnohem lépe.
Přesto se velmi těším na další objevy na poli evangelické beletrie – budou-li mi dány. Těším se ovšem i na případné hovory s těmi, pro které tytéž texty budou třeba i nepřijatelné – jejich postoje, důvody i argumenty jsou pro mne možná ještě důležitější, než moje vlastní čtenářské potěšení: sebe jako čtenáře přece už poměrně dobře znám, ale o jiných a jejich prostřednictvím o jiném se stále potřebuji dozvídat. Na knihy i hovory o nich se zároveň těším skoro tak, jako třeba na další společenství rozhovoru po bohoslužbách v mém vlastním sboru, či v mém zamilovaném tolerančním kostelíku v Javorníku nad Veličkou, kde úcty hodným a v upřímné i pevné víře zestárlým strýci Minárikovi či tetince Kománkové je celá tahle „problematika evangelického psaní“ nejen docela neznámá, ale i bytostně lhostejná. Všechny tyto příležitosti mi přece otevírají možnost vnímat, jak mí bližní bojují onen dobrý boj víry, a tak pro mne prostě nemohou být bez významu. Že se při „odečítání stop“ z veršů či z vět rozhovorů mohu mýlit? Že se přitom stejně neobejdu bez měřítka a vodítka, které leží mimo mě, mimo mé partnery v hovoru i mimo poezii? A že konec konců jde v evangelictví více a prvotně o cosi jiného než o verše? No samozřejmě. Proto ale všechny tyto podněty nepotřebuji méně. Díky za ně Pánu.